Článek
Daniel Sterzik alias Vidlák, předseda hnutí Stačilo coby krajně pravicového nacionálně konzervativního otevřeně proruského hnutí, které z marketingových důvodů formálně usiluje o levicový nátěr, poskytl rozhovor Aktuálně.cz. A jak už je na naší proruské autoritářské scéně zvykem, i on v něm tvrdí, že proruský není. Z naprosté nicotnosti svých slov se přitom usvědčuje sám o několik odstavců níže v tomtéž rozhovoru.
„Rusko by toto patrně umožnilo, pokud by Ukrajina souhlasila v minulosti s neutralitou a nemluvila o snaze být v NATO. Potom by žádná válka na Ukrajině nebyla. Kdyby byla k Rusku více přátelská, pokud by se smířila s tím, že Rusko by si nechalo Krym, mohla být Ukrajina mostem mezi Východem a Západem,“ reaguje Sterzik na dotaz redaktora, proč Rusko napadlo Ukrajinu a neumožnilo jí svrchované rozhodnutí o vlastní budoucnosti.
Sterzikův bezcharakterní a informačně negramotný výrok si dnes ve čtyřech bodech rozebereme. A díky tomu si snad další část veřejnosti konečně uvědomí, že situace před volbami je skutečně vážná, a na dveře zákonodárného sboru hlasitě buší opravdu nejspodnější společenské proudy, což představuje bezprostřední ohrožení naší budoucnosti.
1) Hned první Sterzikův výrok je logický nesmysl. Nelze totiž tvrdit, že někdo má svobodnou volbu ohledně své budoucnosti a zároveň že nesmí vstoupit do NATO. Je úplně jedno, jestli je Sterzik tak beznadějně hloupý nebo to jen předstírá. V každém případě akceptuje, že Rusko Ukrajině právo svobodného rozhodnutí o vlastní budoucnosti odpírá, čímž zároveň akceptuje ruský narativ o omezené suverenitě Ukrajiny.
Zkusme si to představit opačně, tj. že by Ukrajina chtěla Rusku diktovat, do jakých aliancí smí či nesmí vstoupit a jaký má mít mezinárodně politický status. Nesmysl, co? Jakým právem si tedy něco takového má dovolovat Rusko?
Takže si to snad už po sté zopakujme - Rusko nemá právo Ukrajině cokoliv „patrně umožňovat“, neboť nemá sebemenší oprávnění zasahovat do její suverenity. Ukrajina není žádnou ruskou gubernií, aby musela tamního vůdce prosit o svolení nakládat se svojí státností. Jakákoliv debata vycházející z předpokladu, že Ukrajina se ve své politice musí podřizovat Rusku, je v rozporu s mezinárodněprávní zásadou svrchované rovnosti států.
2) Sterzikova domněnka, že ruskou agresi mohlo odvrátit, kdyby Ukrajina v minulosti souhlasila s neutralitou, je prachsprostá lež adresovaná neinformovanému publiku.
Ukrajina závazek neutrality přijala v podobě Budapeštského memoranda, kde se výměnou za status bezjaderné země zavázaly její bezpečnost a nedotknutelnost garantovat USA, Velká Británie a Rusko.
A až poté, co Rusko zločineckou anexí Krymu a rozdmýcháváním protivládních útoků na východě Ukrajiny tento závazek bezprecedentně porušilo, Ukrajina od neutrality odstoupila a rozhodla se usilovat o vstup do NATO. Viníkem tohoto vývoje tak je znovu jen a pouze Rusko, zatímco Ukrajina pouze reagovala na rostoucí ohrožení vlastní bezpečnosti z jeho strany.
Sterzik je tedy buď obyčejný lhář, anebo informačně zcela negramotný člověk absolutně nekompetentní cokoliv veřejně komentovat, natož snad působit v jakékoliv veřejné funkci.
3) Hrubě pokřivená je i Sterzikovo úvaha, že Ukrajina mohla předejít válce „kdyby byla k Rusku víc přátelská“. Z hlediska protiprávnosti ruské agrese je zcela irelevantní, zda politika Ukrajiny byla vůči Rusku vstřícná či nikoliv. Ještě větší nesmysl je říkat, že máme být ke zločineckým systémům přátelští, abychom si je naklonili a oni nás milostivě nechali žít.
Znovu a znovu – Rusko nemá sebemenší právo Ukrajinu vojensky napadat, protože je to v hrubém rozporu s nejzákladnějšími normami mezinárodního práva. Tečka. Nic víc, nic méně. Sterzikova snaha Ukrajině předestírat nějakou formu jednostranných povinností či dokonce automatické servility vůči Rusku je prázdným opakováním kremelské propagandy, která nemá sebemenší ospravedlnění.
4) Nejskandálnější je pak Sterzikův výrok o tom, že se Ukrajina měla smířit s tím, že si „Rusko nechá Krym“. Sterzik tím zcela otevřeně hájí mezinárodní zločin v podobě anexe Krymu, a dokonce by považoval za rozumné, kdyby se s tím Ukrajina smířila.
Výborně. Takže kdyby někdo zabral Sterzikovi protiprávně část jeho zemědělské usedlosti, také by mu ji nechal? Kdyby Rusové zabrali třeba Slezsko, měli bychom „se s tím smířit“, či jim snad dokonce ještě poděkovat, že nechtějí okupovat i zbytek země jako v roce 1968? Anebo zkusme opět zrcadlení této „rady“ – pokud by nějaký stát zabral část území Ruska, umí si někdo představit vážně míněné rady Rusku, ať se s tím smíří?
Sterzik ani neskrývá, že uznává Rusko jako vládce území, které samo označí za „svoji sféru vlivu“ a tamní státy mají jen tolik suverenity, kolik jim Rusko přizná. Sterzikovým „receptem“ na vztahy s ruskou diktátorskou hydrou je hluboká servilita a oslavování veliké, dobrotivé a moudré Rusi, od které dostanete-li facku, máte ihned pohotově nastavit druhou tvář. Sterzikův svět je plně řízen zásadou vlády síly, kde silní poroučí, slabí poslouchají a mezinárodní právo nikoho nezajímá. A když se mocná Rus rozhodne uchvátit nějakou část jiné země, má jí tato poníženě poděkovat, usilovat s ní o přátelské vztahy a s čepicí v ruce doufat, že ji ruští diktátoři pak třeba celou nevyvraždí.
Ještě větší fantasmagorie je pak představa, že Sterzikova „politika“ má být variantou oné národní suverenity. Anebo že se Sterzik možná na podzim stane poslancem, který bude svými názory neslučitelnými s demokratickým řádem spoluvytvářet v podobě zákonů závazná pravidla pro život nás všech. Pokud k něčemu takovému skutečně dojde, nejsme materiálním právním státem, ale nanejvýš jeho předválečnou formální karikaturou.
