Článek
V hodnocení výsledku (nejen) slovenských voleb dochází občas ke ztotožnění demokracie s většinovou vůlí voličů bez ohledu na její obsah. To pak generuje závěr, že zvolený orgán je demokratický jednoduše proto, že získal většinu hlasů. S takto formalistickým hodnocením by se ústavní právo, politologie či státověda možná spokojily před 2. světovou válkou. V moderní demokratické státnosti je však nedostačující.
Demokratický mechanismus se skládá z komponenty formální (resp. procedurální či kvantitativní) a materiální (resp. hodnotovou či kvalitativní). Formální je založena na realizaci vůle většiny a řádném průběhu voleb (rovné volební právo, řádný průběh hlasování atd.), materiální pak na požadavku, že obsah program a rozhodování ústavních orgánů nesmí vykročit z demokratických mezí (rovnost ve svobodě a právech, přirozenoprávní postavení lidských práv, dělba moci, vázanost státu právem a demokratickými principy, veřejná moc odpovědná občanům, zákaz svévole či násilí jako prostředku mezilidské interakce atd.).
Materiální požadavky jsou reflexí osudových historických zkušeností kupř. s Výmarskou republikou, jejíž právní řád umožnil nástup Hitlera k moci formálně legální cestou. Tyto události vedly k poznání, že bez materiálních pojistek je demokracie bezbranná, neboť většinu může získat i politický směr, který chce demokracii nahradit totalitou. Po hrůzách 2. světové války byla proto v ústavních režimech vyspělých kontinentálních států Evropy původní koncepce formálního právního státu nahrazena koncepcí materiálního právního státu (blíže např. Gerloch, A., Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. s.223an.).
Recentní demokratický mechanismus tak ke svému fungování potřebuje složku formální i materiální, přičemž přítomností jedné nelze nahradit absenci druhé. Bez většinové podpory totiž nelze v demokracii prosadit sebelepší pravidlo, a zároveň sebevětší většinová podpora nemůže ospravedlnit jednání s demokracií obsahově neslučitelné. Příkladem může být přeměna republiky v absolutistickou monarchii rozhodnutím parlamentu. Podstata absolutistické monarchie je s demokratickým zřízením v neslučitelném rozporu. Okamžikem jejího zavedení proto stát přestává být demokratickým bez ohledu na to, jaká většina o takové změně rozhodla.
Zcela mimo demokratické meze pochopitelně stojí nevyprovokovaná ruská agrese na Ukrajině, kde Rusko vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje a unáší civilisty, ničí infrastrukturu, hrozí odpálením jaderných elektráren a chová se jako vše jiného než člověk. Takové jednání je neslučitelném rozporu s mezinárodním právem, viz např. čl. 2 odst. 4 Charty OSN, dále rozvíjený rezolucí VS OSN č. 3314, Římským Statutem Mezinárodního trestního soudu a dalšími normami. Plánování, příprava, rozpoutání nebo vedení útočné války jsou mezinárodními zločiny proti míru, které spadají mj. do jurisdikce soudů v Haagu, jehož Mezinárodní trestní soud na Putina vydal zatykač. A současný ruský režim je teroristický též kupř. podle Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy či Usnesení Evropského parlamentu.
Mimo meze demokratické státnosti pak přirozeně stojí i jakákoliv snaha důsledky válečných zločinů veřejně akceptovat, tolerovat, obhajovat, relativizovat či dokonce schvalovat nebo adorovat. A právě přinejmenším oné akceptace, tolerance a relativizace se nově zvolený prezident Pellegrini a slovenská vládní koalice zcela otevřeně dopouští. Slovenské prezidentské i parlamentní volby tak proběhly formálně demokraticky, ale postoj zvolených představitelů přinejmenším k ruské agresi je s demokratickými hodnotami neslučitelný.
A právě k tomu směřuje kritika z médií či demokratických stran u nás, na Slovensku, i jinde. „Tým Pellegriniho absolutně devalvoval pravdu. Používali v kampani manipulaci, lži, šíření strachu a nenávisti,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy slovenský novinář Jakub Filo, dle něhož Fico díky zvolení Pellegriniho „bude chtít dokončit ovládnutí státu, destrukci právního státu a liberální demokracie.“
Hovořit o zpochybňování slovenských voleb či karikovat naše stesky nad jejich výsledky do „českého poučování Slovenska“ či jeho chápání jako „mladšího brášky“ je (eufemisticky řečeno) velmi mimoběžné. Jejich výsledek přece nikdo nezpochybňuje. Nejde tu přirozeně ani o „národní hrdost“, a dokonce ani o nás nebo Slovensko.
Jde o boj civilizace s antivicivilizací, který pod tlakem ruské hybridní války eskaluje od započetí ruské vojenské agrese do obludných rozměrů a nevyhýbá se ani nejvyspělejším demokraciím. Za všechny lze zmínit AfD v Německu a do značné míry i trumpismus v USA. Boj o zachování západní civilizace založené na hodnotové demokracii před snahou různých diktátorských a neliberálních forem o její rozvrácení se tak vede na mnoha frontách. Ta ukrajinská je pouze její nejviditelnější součástí, a slovenské volby kamínkem v mozaice úspěchů boje rusokracie proti demokracii.
Výmluvným příkladem neutuchajícího obhájce ruského vidění světa u nás je Václav Klaus se svoji groteskní podporou Ficovi i Pellegrinimu, kterému neopomněl spěšně gratulovat s konstatováním, že Slovensku jejich prezidenta závidí. A to navzdory tomu, že Směr i Hlas jsou alespoň formálně levicové strany, a Klaus cokoliv levicového vždy upřímně nenáviděl. Klausův postoj ukazuje, že o nějakou ideologii už tady dávno nejde. Současný boj se vede o to, zda evropská západní hodnotová demokracie udrží svůj standard nejvyspělejší světové civilizace, anebo se Rusku a jeho pátým kolonám v jednotlivých zemích podaří ji rozvrátit.
V roce 2021 Klaus přirovnal českou reakci vůči Rusku v kauze Vrbětice ke štěkání ratlíka na „pořádnýho psa“, přičemž Klaus se stydí „že si myslíme, že se štěkat může.“ A právě takový svět, kde si státy nejsou rovny, ale dělí se na ratlíky, kteří nesmějí ani štěkat, a „pořádný psy“, kteří smějí vše co si zamanou, je svět Putina, Lukašenka, Kadyrova, Klause, Fica, Orbána, Trumpa a dalších. Jejich vize nestojí na hodnotách demokracie, a to bez ohledu na počet voličů, kteří s jejich barbarskými prostředky sympatizují. Pokud před nimi hodnotovou demokracii neubráníme, společně ji zničí. A proto všechny ty chmurné komentáře ke slovenským volbám od těch, kdo si toto nebezpečí uvědomují.
