Článek
Úvodem se dovolím připojit k vyjádření nejhlubší soustrasti všem pozůstalým a blízkým obětí nevýslovně ohavného čtvrtečního útoku na Filosofické fakultě UK v Praze, které přichází z celého světa, neboť hluboký smutek, zmar, znechucení a bezmoc v takto bezprecedentní situaci cítí bezpochyby každý alespoň elementárně slušný člověk.
Ani slzy celého světa bohužel nemohou vrátit život nevinným obětem, které osud ve čtvrtek bohužel ponechal napospas krystalickému zlu. Můžeme pouze usilovat o minimalizaci rizika, že se něco podobného bude opakovat. Zamyšlení nad systémovými příčinami je jednou z nich. Zastavím se u jedné z hlavních, kterou je postupná eskalace nenávisti, agrese a násilí v naší zemi.
Několik příkladů? Pronásledování šéfa ČLK Milana Kubka či propichování pneumatik zdravotníkům jen proto, že si na nich frustráti vybíjeli vztek za povinné roušky. Výhružky antivaxerů a výzvy obskurního spolku Zlatý špendlík Daniela Landy k „občanskému odporu“ proti ochranným opatřením. Odsouzený podporovatel terorismu Tomáš Čermák i na útěku před spravedlností vyzýval, aby lidé „vynesli konečně ty parchanty za tu držku ven“ a zaštiťoval se dokonce podporou teroristického ruského režimu, přičemž se pořád našlo dost lidí, kteří mu fandili či ještě posílali peníze. Na protivládních demonstracích zaznívaly výzvy k vyvedení vlády ze Strakovky či blokádě vládních budov. A v minulých dnech se objevily plakáty zobrazující ministra vnitra Víta Rakušana s rodinou v pytli na mrtvoly.
Naše současná společnost je prodchnuta nenávistí, aniž by byl zřejmý její důvod. Stačí si pročíst každodenní záplavu hejtů na sociálních sítích. Ty nejčastěji pramení z hrubé netolerance, neschopnosti odpovědného nakládání s vlastní svobodou a zaměňování svobody za svévoli. Od verbální agrese pak nemusí být dlouhá cesta k té fyzické založené na jednoduchém vzorci, že když svoji vůli neprosadí po dobrém, půjde to po zlém. Takovéto podhoubí pak pochopitelně může produkovat i nejohavnější masové vrahy, kteří jsou k vybití své nenávisti vůči celému světu jsou schopni slepě střílet do anonymních lidí. Stejně jako ve čtvrtek vrah univerzitní.
Kdo by chtěl lacině svalovat vinu na liberální demokracii, jak to zkusil jeden slovenský politik, nechť si vzpomene na Olgu Hepnarovou, která v roce 1973 nákladním autem zavraždila 8 lidí a dalších 12 zranila. Stejně jako bestiální univerzitní vrah také nenáviděla vše okolo sebe. A bylo to o 50 let dříve a za úplně jiného režimu.
Problém totiž je a byl pouze v lidech. Nepochybně i vlivem eskalace násilí na mezinárodní scéně a překračování jeho brutality přes všechny myslitelné hranice u nás roste radikalizace těch, kdo tyto prostředky považují za nejlepší cestu prosazení své vůle. Není s podivem, že tito lidé obvykle adorují Rusko, které se přesně podle tohoto vzorce chová. Výbuch vražedné ruské frustrace z toho, že se mu svět odmítá klanět, může být vděčnou inspirací pro frustráty v každé společnosti. Podle některých indicií se jím inspiroval i univerzitní vrah
Pokud bude veřejnost tyto jevy dále mlčky tolerovat, budou se neustále posunovat hranice drzosti agresorů, stejně jako normy společnosti ve prospěch její vulgarizace a maskulinizace. Kultem násilí jsme doslova obklopeni i ve zdánlivě nevinných oblastech. Stačí se podívat kupř. na procento videoher či filmů zobrazujících násilí, čímž jej přinejmenším podprahově prezentují jako běžnou součást života. Anebo různí rváči soutěžící v „moderních bojových sportech“, často prezentovaní jako společenské celebrity. Tento trend se pak bohužel velmi negativně promítá i v rostoucí míře násilí a brutalitě mezi dětmi. V osmi letech po slabších „jen“ plivou. Za deset let po sobě možná budou střílet.
Většinová společnost by se proto měla proti plíživému rozšiřování projevů agresivity v každodenním životě komplexně vymezit, nechceme-li zvyšovat riziko formování dalších masových vrahů či násilníků. Obdobně jako vyzývání k násilí či jeho ospravedlňování nelze pojímat jako součást „svobody projevu“. Je bezprecedentním zvěrstvem, že se najdou i natolik mravně zvrácení lidé, kteří jsou schopni zrůdný čtvrteční útok na sociálních sítích schvalovat.
Rozdílné názory a pluralitní diskuse jsou v demokracii samozřejmé a žádoucí. Můžeme však spolu sebevíc nesouhlasit, ale nesmíme se přitom mlátit pěstmi či po sobě střílet, anebo něčím takovým vyhrožovat. Zlovolná fyzická agrese nesmí mít ve vyspělé kulturní a mírumilovné společnosti místo, a vzhledem k barbarském čtvrtečním útoku je zřejmé, že bychom tomuto cíli měli věnovat mnohem větší pozornost než doposud.
Jakkoliv nejsem příznivcem patosu s obvykle bezobsažnými frázemi o „semknutí se“, na obsahu předchozího odstavce bychom se opravdu mohli shodnout v podstatě všichni. Můžeme si to dát jako novoroční předsevzetí. I pokud bychom tím zachránili třeba jen jediný lidský život, má to absolutní význam. Pochybujete? Tak si představte, že ten zachráněný život bude zrovna váš.
