Článek
Paralelně s poklesem preferencí vládních stran se mnoho analýz zabývá otázkou, kam odchází její voliči. Jakkoliv se nekoná žádný hromadný úprk voličů k opozici a řada z nich momentálně spíše váhá co dál, jedna věc je naprosto jistá. Proevropské, prodemokratické a prozápadní směřování země reprezentují mezi parlamentními stranami v současnosti pouze strany pětikoalice.
Polopaticky řečeno, kdo preferuje tento politický kurz a nechce, aby jeho hlasy propadly, smysluplnou volební alternativu k pětikoalici v současnosti nemá. A pro ty vládní voliče, kteří jsou zároveň stoupenci liberalismu, to platí dvojnásob. Utíkat k ANO či dokonce SPD nedává sebemenší smysl, neboť to jsou strany založené na odlišném světonázoru, chápání demokracie i základních paradigmatech řízení státu. Za jejich vlády by tak tito voliči byli nutně ještě mnohem méně spokojeni než nyní.
Je vláda opravdu tak špatná, jak se pořád skoro všude opakuje? Domnívám se, že nikoliv. Hodnocení vlády je totiž nutno realizovat v kontextu podmínek, za kterých pracuje.
Především nelze zapomínat, že vládní koalice je složena z pěti stran, v nichž jsou navíc různé názorové platformy. Jednotícím prvkem koalice je tak opravdu pouze onen základní politický kurz v podobě evropské západní demokracie, a to ještě s výjimkou Klausových pohrobků v ODS, kteří by zde raději s Babišem budovali maďarsko-rusko-čínský neliberální režim.
I bez těchto extrémů je však patrné, že jednotlivé strany pětikoalice jsou v některých politických postojích natolik heterogenní, až je s podivem, že koalice drží i dva roky od voleb pohromadě bez významnějších vnitřních turbulencí. Příkladem může být nejednotný postoj k manželství stejnopohlavních párů. Schopnost řídit tento multiprvkový konglomerát prokazuje významné manažerské, diplomatické i vyjednávací schopnosti premiéra Fialy, který navíc nemá problém upozadit zájmy své strany za účelem dosažení koaličně průchodného kompromisu.
Mnoho voličů u nás dosud nepochopilo, že politika je v systému poměrného zastoupení a mnohačlenného koaličního vládního tábora obvykle každodenním hledáním kompromisů. Ty pak nejsou výrazem slabosti, nefunkčnosti či absence programu, ale nutným předpokladem jejího fungování, přičemž jejich počet i rozsah se zvyšuje s počtem koaličních partnerů a jejich programových odlišností. Pro funkční koalici pěti stran může být cílem v nejlepším případě shoda na principiální úrovni a přijímání takových rozhodnutí, v nichž nejde o to, aby někdo z partnerů vyhrával, ale aby nikdo úplně neprohrával.
Touto optikou je pak nutné vládní politiku také hodnotit. Každá ze stran pětikoalice by pochopitelně svůj program realizovala úplně jinak, kdyby sama měla v PS většinu. Nicméně voliči rozdali karty jinak, a stranám nezbývá než v těchto mezích pracovat. Petr Fiala navíc nejenže nesmí připustit příští vládu ANO s SPD, ale ani ANO s ODS, což je varianta, která má u příslušníků staré gardy ODS nemalou podporu. Musí si tak hlídat záda i před „zahradilovskou“ frakcí v ODS a nepodceňovat ji. Vždyť nezanedbatelně přispěla třeba i k velmi nešťastné změně na postu generálního ředitele ČT.
Zároveň nutno podotknout, že zahraniční politiku vláda zvládá na podtrženou jedničku, čemuž jsem již věnoval tento článek. A pokud jde o politiku domácí, i přes mnohé chyby je v rozhodujících otázkách konsistentní a nechybuje. Nejvýrazněji je to patrné v otázkách s morálním rozměrem, tj. kupř. jednoznačné odsouzení ruské či palestinské agrese. A to opravdu považuji za důležitější vizitku její práce, než kolik u nás stojí Nutella.
K tomu nutno připočíst, že vláda řídí zemi v bezprecedentně náročném období, s nímž se podmínky pro předchozí vlády nedají srovnávat. Ruská agrese na Ukrajinu, sílící migrační krize, vysoký státní dluh, energetická krize, postcovidová doba s přetrvávajícím útlumem ekonomiky, rekordní inflace, vysoké ceny potravin, bytová krize a další. Nic z uvedeného není vinou současné vlády, a přesto jsou jí negativní důsledky těchto jevů často mechanicky přičítány.
Fiala opravdu nemůže za Putinovu touhu po světovládě, nenažranost majitele Bohemia Energy Jiřího Písaříka, roky neřešenou situace na trhu s byty, islámské teroristy hnutí Hamás, nenasytnost potravinářských firem šroubujících své marže do závratných výšin, vysoký státní dluh způsobený minulými vládami či dřívější téměř 100% závislost na ruském plynu.
A když už vládu za všechno kritizujeme, z čeho bereme přesvědčení, že opozice by za těchto okolností vládla lépe, či dokonce bezchybně? Za těchto podmínek se chyby hledají snadno, a práce jakékoliv vlády je něco úplně jiného než za klidných dob a ekonomické konjunktury.
Fiala tak bojuje těžké boje na mnoha frontách současně. A upřímně řečeno nevidím v české politice jinou osobnost, která by to za této situace v čele pětiprvkové koalice byla schopna zvládat alespoň tak dobře, jako on. Fialovo konsensuální liberální řízení vlády je naštěstí přímým opakem poltického křupanství a silové politiky kupř. Mirka Topolánka. Ten Fialu občas kritizuje v médiích, přestože sám byl jako premiér velmi neúspěšný. Jeho první vláda důvěru PS nezískala, a druhé byla vyslovena nedůvěra. A právě toto období bylo začátkem konce původní ODS, jejíž úspěšné zmrtvýchvstání je dílem Petra Fialy.
Komu se nelíbí vládní politika, ale nadále se ztotožňuje s některou z vládních stran, je pro něj rozhodně nejlepším řešením zůstat jejím voličem bez ohledu na její současnou roli v pětikoalici či vládě. Výsledná podoba koaliční politiky se totiž odvíjí od poměru sil mezi jednotlivým členy koalice, a ta je závislá na jejich volebních výsledcích. Pětikoaliční vláda, v níže by nejsilnější stranou byli třeba Piráti, by byla programově určitě odlišná od formace, v níž by takovou roli zastávala KDU-ČSL, či kdyby ODS byla ještě výraznějším hegemonem. Rovněž pak případné vnitřní přesuny voličů v rámci stran pětikoalice se u prozápadního elektorátu jeví jako nejlogičtější forma eventuálního výběru jiné strany.
Pakliže je nespokojenost liberálního voliče s vládou vázána toliko na některé ministry, adekvátním krokem opět není odchod do tábora opozičních voličů, kde takovému voliči budou vadit nejen konkrétní ministři, ale i světonázor celé vlády. Pokud tedy někomu vadí třeba ministr Blažek, určitě by bylo chybou kvůli tomu zatracovat celou ODS. Řešením je v příštích volbách důsledné kroužkování, které již mnohokrát dokázalo zásadním způsobem přepsat záměry stranických sekretariátů. Vzpomeňme na negativní důsledek pro Ivana Langra, pozitivní pro Alexandra Vondru či nadále aktuální výsledek předvolební spolupráce PirStan.
Co mimoparlamentní alternativy stejného politického kurzu jako pětikoalice s reálnou šancí na vstup do PS? V současnosti žádné nevidím, a novou politickou stranu s parlamentním potenciálem v této kategorii těžko do voleb očekávat. Již mnoho let žádná taková neuspěla, což voliče rovněž odrazuje. Navíc je naše politická scéna bezejmennými neparlamentními subjekty dlouhodobě přesycená. A rozdílové osobnosti se u nás do politiky nehrnou, což ukázaly i nedávné prezidentské volby. Takže těžko si lze představit, že by tato možnost byla pro příští volby do PS reálnou alternativou.
A co vůbec nejít k volbám? Pro liberálního voliče bezesporu druhé nejhorší řešení, neboť znamená rezignovat na vyjádření svého názoru, a ponechat rozhodnutí na těch druhých. Za každých okolností přece existují lepší a horší volby. A pokud mě štvou všichni, vždycky umím vybrat toho, kdo mě štve nejméně.
Suverénně nejhorší volbou liberálního prozápadního voliče nespokojeného s vládou by ovšem byla volba neliberální opozice. Lidé mají tendenci zapomínat a minulost si idealizovat. Přitom je minulostí velmi nedávnou, kdy proti Babišovi probíhaly masivní demonstrace Milionu chvilek, či třeba antirouškařů. A když se nyní demonstruje proti Fialově vládě, skoro to snad má vypadat, že je Babiš světec.
Jenomže on je pořád stejný jako dvěma roky, resp. pro liberální voliče ještě horší. Má za sebou dvě zásadní volení porážky, a jeho touha po pomstě je tak obrovská. Současně se nyní již otevřeně hlásí k orbánovské polodiktatuře, tj. už se ani nesnaží tvářit, že je prozápadní. A tentokrát by nevládl s civilizovanými stranami, jakou byla ČSSD a KDU-ČSL v období 2017-2021, ale s radikální a proruskou SPD, o kterou by se nějak opírat musel. A to by se teprve děly věci.
Jinými slovy, volbou Babiše by nemálo voličů zvolilo to, co ve volbách 2021 tolik nechtěli. Velmi pravděpodobně by tak řada kritiků současné vlády demonstrovala dříve či později znovu. Nespokojenost voličů se současnou vládou totiž opravdu neznamená, že s jinou budu spokojenější.
Babišovu strategii vládnutí již známe, a je velmi jednoduchá. Rozhazovačnou politikou si prostě koupit ty skupiny voličů, kteří volí především podle množství peněz obdržených od státu. Tím po jeho vládě rapidně stoupne státní dluh, který musí každá příští vláda nutně chtít snižovat, nemá-li naše země jednou zbankrotovat. Začne tedy dělat nepopulární kroky, což Babiš kritizuje jako asociální okrádání občanů, a současně bez uzardění kritizuje i to, že je stát zadlužený. A nabízí „řešení“ v podobě svého návratu k moci. A to u nás stačí. Takhle jednoduché to je.
K SPD postačuje pár slov, protože o jakémkoliv podílu této strany na řízení státu vůbec nemá smysl uvažovat. Pomineme-li, že je to strana, která by naši zemi směřovala pryč z demokratické Evropy na východ, je to zároveň uskupení, které nemá potřebné odborné předpoklady pro řízení země. Blíže jsem se tomu věnoval v tomto článku. Za vše hovoří neznalosti Tomia Okamury na úrovni základní školy, když kromě jiného ani neví, že zástupce předsedy se nepíše „místo předseda“, ale „místopředseda“,
Komu ovšem premiér vadí nejvíc? Lidem, kterým vadí v politice morálka, resp. je pro ně nenáviděnou překážkou naplnění vlastní svévole. Třeba Institutu Václava Klause. Tam bývá vláda na přetřes i několikrát týdně.
Nespokojení voliči pětikoalice by si před případnou volbou neliberální opozice měli položit otázku, zda skutečně chtějí to, co tato opozice nabízí. Jinými slovy, zda jejich truc proti vládní koalici bude tak velký, že před západní demokracií upřednostní maďarský model, či dokonce „etalony demokracie“ jako je Rusko nebo Čína. A zda opravdu chtějí žít v zemi, která se bude takovýmito vzory inspirovat.
