Článek
Skutečnost, že toxikomanie je v jakékoliv podobě škodlivá patrně netřeba opakovat či zdůvodňovat. Bojuje se s ní na celém světě, je spojena s mafiemi, organizovaným zločinem, brutálními trestnými činy spáchanými v drogami navozené „nepříčetnosti“, sociálním vyloučením, zotročováním lidí, zničeným zdravím i životy.
Bohorovné výroky některých českých politických představitelů k brněnské kauze proto působí jako z jiné planety. Někdy čtenář dokonce váhá, zda jsou vůbec míněny vážně či zda nebyly proneseny rovněž v nějakém rauši. Ještě víc je šokující, v samotném Brně došlo v tomto ohledu dokonce ke shodě koaličních stran s opozicí. To nutně evokuje obavy, zda tvrzení o rozšířenosti užívání drog na naší politické scéně snad nebude z části dokonce pravdivé.
Smutné prvenství nejabsurdnější reakce patrně zasluhuje vyjádření opozičního zastupitele za Žít Brno Matěje Hollana, dle něhož „Užívání látek jako kokain je velmi rozšířené. V politice je to velmi běžná droga. Má jistě svoje rizika, ale nemá smysl z toho dělat žádnou kauzu, protože je to opravdu masivně rozšířené. Naopak to nemá být kriminalizováno, stejně jako klasické konopí. Válka proti drogám nikam nevede“.
Výborně. Takže kritériem legitimity nějakého jevu je dáno mírou jeho rozšíření ve společnosti? Podle této logiky by Hollan mohl chtít legalizovat třeba také krádeže s jednoduchým odůvodněním, že když jsou masivně rozšířené, neměly by být kriminalizovány, protože to stejně nikam nevede. A když se začne hromadně vraždit, rovněž je budeme legalizovat?
Anebo ještě lépe drogy legalizovat jen v „privilegovaných“ oblastech, jako třeba showbyznys či politika? Na základě čeho? Na základě toho, že tam podle Hollana fetují skoro všichni? Anebo pro ně platí jiné normy právní, morální či třeba medicínské? Mimochodem, tvrzení, že uživatel „to má pod kontrolou“ je jedním z nejnaivnějších drogových omylů. Hřbitovy, věznice, toxikologická centra i psychiatrické léčebny jsou takových lidí plné.
Jsem naprosto přesvědčen, že tak jako drogy nepatří do běžného života, nepatří ani do politiky. Tím spíš pak drogy tvrdé, mezi které náleží kokain, v brněnské kauze nejčastěji skloňovaný.
NZPI uvádí, že „Kokain spolu s pervitinem patří mezi stimulační látky a je považován mezi nejnávykovější návykové látky na světě…Po požití dochází k tělesné i duševní stimulaci, jsou zde pocity síly a nadřazenosti zvýšenému sebevědomí, zvýšení bdělosti, snížení či odstranění únavy a chuti k jídlu, kolísání nálad až podrážděnost…Po odeznění bezprostředního účinku nastává silné deprese až vyčerpání v důsledku vyčerpání energetických zásob organismu (uživatel nejí), uživatel dokáže spát i několik dní…Hrozí zde snadné předávkování, hyperaktivita, chaotické uvažování a jednání jedince, pocity pronásledování (paranoia), agresivita, halucinace, poruchy paměti.“
Již z tohoto podání je zřejmé, že užití kokainu coby „volnočasové“ aktivity neexistuje, neboť kokain má vliv na vnímání a jednání člověka v dlouhodobé perspektivě. Užití o víkendu tak nutně znamená, že jím člověk bude ovlivněn i v nadcházejících pracovních dnech. U trvalých uživatelů je pak ovlivnění samozřejmě nepřetržité. Veřejná politická funkce je navíc povolání na 24hodin denně/7dní v týdnu podobně jako má lékař, hasič, policista atd. Striktní oddělení pracovní doby a volna se zde tedy vůbec nedá aplikovat. Veřejný činitel totiž zůstává veřejným činitelem i když zrovna nesedí v úřadu.
Politické funkce v orgánech veřejné moci jsou navíc vykonávány v zastoupení lidu coby voličů, tj. jedná se o tzv. veřejnoprávní funkce. Představy, že šňupe kokain ve svém volnu, nemá to vliv na jeho práci, a navíc „je to jeho věc“, jsou naprosto nesmyslné. Z mého pohledu rovněž platí, že kdo není dostatečně silná osobnost a pro výkon politické funkce se musí v jakémkoliv ohledu stimulovat drogami, prokazuje již tímto nezpůsobilost k jejich výkonu.
Toxikomanie způsobuje závislost a distribuce je trestná u všech drog. Kdo si chce opatřit tvrdé drogy, musí být nutně v kontaktu s kriminálním prostředím. Trestný čin pak bezpochyby páchá dealer, který politikovi tvrdou drogu sežene, neboť dealerství je trestné bez výjimek. Politik je tedy účastníkem páchání trestného činu, který zároveň neoznámí. Máloco je horší představou politika než člověk, který se pro svoji závislost na návykové látce naváže na kriminální prostředí, na kterém se díky tomu stane závislý, a může tak posléze být loutkou jeho zájmů. Něco takového je v civilizované společnosti nemyslitelné, netolerovatelné a nepřestavitelné.
Rovněž bagatelizace užívání drog srovnáním s alkoholismem či nikotinismem má přinejmenším jeden podstatný nedostatek. Alkohol i nikotin jsou totiž látky všeobecně dostupné, takže jejich abúzus může vytvářet pouze primární závislost na dané látce, ale již nikoliv na nelegálním distributorovi a kriminálním prostředí. Přinejmenším v tomto ohledu je proto předmětné srovnání naprosto nepatřičné.
Konečně nesmíme zapomínat na velmi výrazný signál, který drogově tolerantními politiky vysíláme veřejnosti, a zejména mládeži. Funkce veřejných činitelů jsou funkcemi aspirativními s velkým potenciálem působení na veřejnost. Jak chceme současně dělat osvětu proti toxikomanii, a současně obhajovat takové jednání mezi politiky? Jakou autoritu taková osvěta může mít? Nehledě k tomu, že spojení drog s politikou z nich namísto kriminálního nátěru bude dělat dokonce statusové zboží. Uvědomují si politici tyto důsledky svých bohorovných prohlášení?
Není-li tedy důvod tolerovat drogy v běžné společnosti, tím spíš není důvod je tolerovat v politice. Člověk, o kterém nikdy nelze s jistotou říci, kdy bude rozhodovat podle svého úsudku, kdy v drogovém rauši či kdy kupř. v zájmu drogových dealerů je naprosto nedůvěryhodný a pro rozhodovací pozice nezpůsobilý. Na to by politické strany u nás neměly zapomínat, pokud se tak nechtějí stát nedůvěryhodnými.
