Článek
V posledním týdnu byl jedním z hojně diskutovaných témat případ českého vojenského lékaře v Jižní Koreji podezřelého z nevhodného chování se sexuálním obsahem vůči jihokorejské hygieničce. Nejprve se objevily zprávy, že byl pod vlivem alkoholu a hygieničku „plácl po zadku“, což on sám i část svědků z letadla posléze důrazně popírali.
Postoj veřejnosti k tomuto případu, hodnotitelného u nás prozatím pouze v rovině „tvrzení proti tvrzení“, lze rozdělit do tří skupin. První je přesvědčena, že se případ stal, a jednání lékaře odsuzují. Druhá, že se případ nestal, a obvinění je vykonstruované. Oba přístupy jsou v pořádku, vyšetřování teprve probíhá, a co přesně se stalo, se snad dozvíme z jeho závěrů.
Problematický přístup však reprezentuje třetí názorová skupina, dle které i pokud se něco takového stalo, není to žádná katastrofa a dělá se z toho přehnaný problém. A právě tento barbarský postoj k nedotknutelnosti intimní zóny člověka, reprezentovaný v drtivé většině muži, bohužel potvrzuje, že sexuální predátorství vůči ženám se u nás skutečně bagatelizuje a společnost je vůči němu mimořádně tolerantní a lhostejná, obzvláště když se jedná o jeho „lehčí“ formy, ve společenském kontaktu široce rozšířené. Je až zarážející, jak vysoké procento převážně mužské populace nedokáže (nebo odmítá) pochopit, že do intimní zóny druhého člověka (typicky ženy) se v občanském kontaktu bez jeho souhlasu prostě nevstupuje.
Část společnosti tento neutěšený stav samozřejmě vnímá. Velké ocenění zasluhuje kupř. nynější iniciativa pirátské poslankyně Kláry Kocmanové za zpřísnění skutkové podstaty zločinu znásilnění tak, že jde o každý pohlavní styk bez souhlasu obou (všech) jeho účastníků. Totéž platí pro iniciativy ve prospěch ratifikace Istanbulské úmluvy, jejíž odkládání nás oprávněně řadí do kategorie buranské východoevropské nevychovanosti.
Prosadit cokoliv v této oblasti legislativy však jde v našich podmínkách velmi ztuha. Odpor okamurovců, klausovců či jiných pravicových extremistů nepřekvapí. Naštěstí u nás (na rozdíl třeba od Polska či Maďarska) nejsou dominantními politickými silami. Mnohem nebezpečnější brzdou přijetí západních standardů ochrany žen v naší zemi je rezistence v rámci části pětikoalice, což nejmarkantněji platí pro KDU-ČSL.
Zcela skandální jsou v tomto ohledu kupř. dřívější výroky europoslance a bývalého kandidáta na předsedu KDU-ČSL Tomáše Zdechovského, dle něhož žijeme v zemi „podpantofláků“ vštěpující občanům, že „ženu ani květinou neuhodíš“, a proto posílení sociálně-právní ochrany žen není třeba, či že ochrana před násilím cílená vůči mužům je „úlet“ a „předsudek“, což se snaží podpořit tvrzením, že oběti (domácího) násilí jsou i muži. Svojí hodnotovou nevyzrálostí Zdechovský překonává i expředsedu Bělobrádka, který kdysi (prý žertem) „poradil“ matkám samoživitelkám ve finanční tísni, že si mají najít „chlapa“.
Když jsou u nás muži takoví hodní podpantofláci, proč tedy dochází zhruba ke 12 000 znásilnění ročně? Zřejmě se to vštěpování pravidla o květině příliš nedaří. Opravdu si Zdechovský myslí, že násilí má srovnatelnou četnost bez ohledu na pohlaví agresora? Obtěžoval se někdy pročíst statistiky, kolika znásilnění se dopouští muži a kolika ženy? Či snad chce popírat, že důvodem těchto hluboce patologických společenských jevů je obvykle výrazně větší fyzická síla mužů, doprovázená jejich biologicky odlišným vnímáním sexuality? A nebylo by lépe ratifikaci Istanbulské úmluvy podporovat jako nikoliv jediný či bezchybný, ale bezesporu velmi účinný nástroj obrany evropských civilizačních hodnot, v níž je nekompromisní ochrana slabšího pohlaví absolutní samozřejmostí? Zdechovský se sice obvykle snaží vystupovat jako prozápadní politik, ale v oblasti genderu prezentuje názory východoevropského středověku.
Snaha tvrdit, že násilí není genderově podmíněno, je stejně obludný nesmysl jako tvrzení, že obě pohlaví jsou po fyzické stránce totožná. Mód sexuální agresivity mají muži zakořeněn hluboko v mozku. Stačí se jen podívat do historie, kolik sexuálně motivovaného násilí spáchali muži vůči ženám a kolik naopak. Ale postačuje sledovat i běžný mezilidský kontakt v naší zemi – kolik mužů a kolik žen se snaží plácat opačné pohlaví po zadku, vyprávět jim oplzlé vtipy či sexisticky komentovat jejich vzhled.
Pochopitelně ani řešení těchto problémů se nevyhýbá slepým uličkám, což platí i pro některé normy zmíněné Istanbulské smlouvy. K neutralizaci mužské sexuální agresivity určitě nevede nesmyslné tvrzení, že mezi muži a ženami není biologický rozdíl, a proto místo „maminka a tatínek“ budeme říkat „rodič 1 a rodič 2“. To je sexuálnímu predátorovi úplně jedno. A především namísto kategorické ochrany žen právě z důvodu, že jsou oproti mužům slabším pohlavím, se snažíme vytvořit nesmyslnou konstrukci, že jsou obě pohlaví biologicky totožná. Tím pak paradoxně popíráme prapůvod celého problému spočívající právě v tom, že muži a ženy nejsou totožní, neboť muži jsou fyzicky silnější, agresivnější a mají od žen výrazně odlišné vnímání sexuality, a proto jsou vůči ženám v drtivé většině v roli agresorů a téměř nikdy v roli obětí.
I přes dílčí připomínky je však Istanbulská úmluva neoddiskutovatelným a velkým legislativním pokrokem v boji proti násilí páchanému na ženách, včetně násilí domácího. Touto optikou bychom ji měli nahlížet a po vzoru západních společností, mnohem vyspělejších, než je ta naše, ji urychleně ratifikovat. Jak uvádí Amnesty International, „K 1. září 2018 Úmluvu ratifikovalo 33 států a dalších 12 států ji podepsalo. Jednou z těchto zemí je i Česká republika, která Úmluvu podepsala 2. května 2016 a ratifikovat měla do poloviny roku 2018. Jediné státy, které Úmluvu vůbec nepodepsaly, jsou aktuálně Rusko a Ázerbájdžán.“ Tento výčet je myslím zcela vypovídající.
KDU-ČSL ve svých postojích příliš nezměnila ani po vstupu do současné proevropské liberální vlády. Sice se holedbá prozápadní rétorikou, ovšem v genderových otázkách působí jako učenlivý žák Kaczynského polského konzervatismu. O tom přesvědčila i v nedávné diskusi stranická poslankyně Nina Nováková či europoslankyně Michaela Šojdrová, které dávají najevo velkou zdrženlivost vůči Istanbulské úmluvě i redefinici zločinu znásilnění v našem trestním zákoníku. Chybí snad už jen tvrzení, že velikonoční pomlázka potencující fyzické násilí vůči ženám je v pořádku jednoduše proto, že „to je tradice“. Štěstí, že se nedovolávají ještě zvyků ze středověku, či dokonce prvotně pospolné společnosti s argumentem, že to také není násilí, ale tradice.
Je přirozené, že se mužům líbí ženy. U nás stejně jako v Jižní Koreji či kdekoliv jinde. Přirozené už však není a za žádných okolností se nesmí stát společenskou normou, že se sexuální pud stane neregulovaným chtíčem, jehož uspokojení se jednotlivec snaží realizovat více či méně i za cenu vnucení své vůle jinému člověku. Nejhorší je pak situace, kdy je takové chování společenskou majoritou tolerováno, především pokud se děje v rámci rádoby „běžné komunikační kultury“, např. na pracovištích, od nevyžádaných komentářů mužů vůči kolegyním přes odmítané dotyky až po nejrůznější snahy obejít nesouhlasnou vůli protějšku dalšími způsoby, což pak již spadá do kategorie znásilnění v redefinované podobě.
Ohromný rozsah podhoubí sexuálního predátorství v naší zemi rozkryl před nedávnem i brilantní dokument Víta Klusáka „V síti“. Na jedné straně se chlubíme tím, že jsme údajně vyspělou kulturní společností, na straně druhé se někteří rádoby „spořádaní lidé“ dovedou chovat hůře než zvířata, mají-li dojem, že na ně přitom není vidět. Zmíněný dokument se šokující autenticitou odhalil, jak propastný rozdíl může u jednotlivce být mezi přetvářkou v reálném životě a jeho skutečnou podobou, kterou odhaluje ve světě virtuálním.
Závěry plynoucí z Klusákovo dokumentu je navíc nutno vnímat v širším společenském kontextu, tj. nikoliv jen v módu dospělý (muž) vs. dítě (dívka), ale především obecně jako postoj mužských predátorů vůči ženám. Jako ženy totiž tito predátoři své oběti vnímali, pedofilů mezi nimi bylo údajně jen naprosté minimum. Role predátorů je ještě více neomluvitelná v dnešní době, která je sexuálně nesmírně otevřená, benevolentní a vzhledem k internetu i extrémně dostupná. Kdo trpí neovladatelným chtíčem, může si vybrat z nekonečného množství různých služeb neporušujících právní řád. Přesto je to pro mnoho predátorů pořád málo a ve svých touhách po „nových zážitcích“ obtěžují i školačky.
Strach predátorů z postihů právních i společenských je zjevně příliš malý. Dokument totiž sice odhalil několik tisíc predátorů a vyprodával kina, ale samotná reakce orgánů činných v trestním řízení i společnosti vůči predátorům byla velmi vlažná. Pokud jde o soudní postihy, pokud vím, padlo pouze několik podmíněných trestů. Co jednání těch tisíců dalších odhalených kamerou zaznamenaných predátorů? A kolik žen se třeba rozvedlo se svým manželem na základě zjištění, že se takového jednání dopustil? Kolik takoví predátoři ztratili přátel? V kolika případech s nimi zaměstnavatel ukončil pracovní poměr? Právní sankce, společenská osvěta a reakce okolí pachatele musí působit ve vzájemné symbióze. Sociální vyloučení by pro mnoho sexuálních predátorů bylo patrně mnohem větším trestem než alternativní sankce, s nimiž obvykle odchází od soudu.
Jakékoliv formy sexuálního nátlaku by měly být v každé civilizované zemi trestány s nulovou tolerancí adekvátně tomu, že se jedná o jedny z nejodpornějších činů, neboť jsou založeny na zneužití (zpravidla fyzické) převahy k ingerenci nejvýznamnějších atributů lidské důstojnosti a nedotknutelnosti jiného člověka. A záleží jen na nás, zda se podle toho konečně zařídíme a přijmeme opatření v západní Evropě dávno běžná, anebo budeme nadále zůstávat zaostalým eurovýchodem s hluboko zažraným klausovským konzervatismem a okamurovsky si myslet, že my Češi přece všechno nejlíp víme sami. Pak se ovšem nemůžeme divit, že nás budou mistrovat nejen v západní Evropě, ale třeba i v Jižní Koreji.
