Článek
Předsednictvo KDU-ČSL na návrh místopředsedy strany a ministra pro životní prostředí Petra Hladíka vyzvalo bývalého předsedu strany Cyrila Svobodu, aby zvážil odchod ze strany. Ten to odmítá. Konečné slovo bude mít celostátní výbor 25. dubna.
Předsednictvu vadí především četná mediální vyjádření Svobody, která jsou proruská a odporují jejímu programu, čímž stranu poškozují. Dalším předmětem kritiky je jeho rozhovor pro ruský propagandistický kanál Voice of Europe, účast na oslavě narozenin ruské propagandistické státní televize Russia Today, kde rok po anexi Krymu seděl jako soukromá osoba u stolu přímo s Putinem, anebo jeho dřívější angažmá v roli poradce předsedy ANO Andreje Babiše.
Svoboda na sebe své proruské postoje prozrazuje sám, i když se to snaží neuměle maskovat. V rozhovoru pro Seznam Zprávy se kupř. odmítl vyjádřit, zda je Pellegrini proruský, či nikoliv. Anebo u své nálepky „proruského politika“ nerozporoval, že je „proruský“, ale že je „politik“, neboť všechny své názory prý říká jako „Cyril Svoboda“. Ještě méně se mu daří maskovat bezdůvodnou povýšenost a pýchu. Vedení KDU-ČSL by se ho namísto vyhazovů dle jeho slov mělo raději „snažit získat“, z čehož doslova čpí pocit ohromného nedocenění jeho génia velmi podobného tomu, jakým trpí Klaus vůči ODS. Přímým odpovědím na klíčové otázky médií se zásadně vyhýbá, a ve své ješitnosti si myslí, jak tím všechny přechytračil. I to svědčí o jeho po všech stránkách nízkém potenciálu a neschopnosti realistického sebehodnocení.
Názorová pluralita je samozřejmě v každé straně prospěšná, a je součástí demokratického diskurzu. Vždy se však musí nacházet uvnitř nosných programových mezí dané strany, a u demokratických stran navíc uvnitř mezí daných demokratickými hodnotami. A obojí Svoboda opakovaně překročil.
Vyhazov takového člena tak opravdu není projevem nedostatku demokracie, či dokonce 50. let, jak se snaží tvrdit Petr Kolman. Naopak je jasným důkazem, že programové ideje u lidovců platí i pro ně samotné, a žádné „zasloužilé členství“ není důvodem tolerance sabotování stranické politiky, čí dokonce hodnotové demokracie. I to by mohla být cesta, jak potenciální voličský elektorát lépe oslovit.
Hladíkův požadavek určitě není účelový či směšný, jak pro změnu tvrdí Václav Dolejší. Pouze strana schopná konzistence v základních ideových postojích a výkladu demokratických hodnot je totiž čitelná, a pouze strana čitelná může být pro voliče důvěryhodná. A právě důvěryhodnost je základním předpokladem férového vztahu s voliči, a tím i volebního úspěchu. Dát voličům najevo, že u lidovců nejsou programová prohlášení prázdnými slovy, rozhodně není směšné ani účelové. Naopak by to mělo být v politice samozřejmostí.
Rovněž tvrzení politologa Lukáše Valeše, že vylučování „zasloužilých členů“ nesvědčí o dobré kondici strany, je naprosto mimoběžné. Není přece podstatné, nakolik je kdo „zasloužilým členem“, ale nakolik je kompatibilní s politickým kursem dané strany a je v jeho prosazování pomocí, či naopak brzdou. Kdyby v ODS byl dodnes třeba Václav Klaus, ODS by nebyla členem vládní koalice a pochopitelně neměla ani křeslo premiéra. Konzistentní prozápadní ideologii by Klausův jed soustavně rozežíral a strana by názorovými protiklady otrávila sebe sama i své potenciální voliče.
Velkým bizárem je pak tvrzení samotného Svobody o snaze vedení lidovců „vyvlékat se pseudokauzami z odpovědnosti za pokles preferencí.“ Svobodu nenapadlo, že jeho členství na těchto preferencích nic nezměnilo? Anebo že právě on byl v čele strany ve volbách roku 2010, kdy lidovci poprvé v dějinách samostatné ČR vypadli z Poslanecké sněmovny? Až nová generace lidoveckých politiků, do níž patří i Hladík, stranu dokázala vrátit nejen do Sněmovny, ale i do vlády. Opravdu se tedy Svoboda cítí být způsobilý k této otázce něco kázat, nadto pouze na základě volebních průzkumů, a v polovině volebního období?
Snad ještě zajímavější je skutečnost, že toto není poprvé, kdy je na stole návrh Svobodovo vyloučení ze strany. V obdobné situaci došlo již v roce 2010, a to v reakci na Svobodovu velmi odpudivou kauzu táhnoucí se již od devadesátých let. Svoboda tehdy zastupoval jakousi paní Kaprálkovou v restitučním řízení, kdy ji z pozice advokáta a vládního poradce pro restituce pomohl s navrácením dvou činžovních domů v Praze. Z levného kraje opravdu nebyl, neboť po paní Kaprálkové požadoval, aby mu jako protislužbu odkázala svoji pražskou vilu. Paní mu místo ní nejprve dokonce odkázala jeden z restituovaných činžáků, tehdy v hodnotě kolem 50 milionů Kč.
Po několika letech však paní Kaprálkovou Svoboda svým chováním velmi zklamal, a závěť proto změnila. Nemaje zákonných dědiců, odkázala veškerý svůj majetek na dobročinné účely, přičemž jeden z činžáků měl připadnout katolické charitě pražského arcibiskupství „Domov Svaté rodiny“ pečující o mentálně postižené. Svobodovi odkázala milion korun, což označila jako dostatečnou odměnu za poskytnutou pomoc při restituci.
To však po její smrti Svobodovi připadalo nedostatečné, a závěť soudně napadl. Nejprve se snažil tvrdit, že novou závěť paní sepsala v duševní poruše, posléze že její podpis byl zfalšovaný. Soud veškeré jeho návrhy pochopitelně zamítl. Svoboda poté několikrát veřejně prohlásil, že ve sporu nebude pokračovat, ale vábení mamonu ho pokaždé přemohlo. Věc nakonec dohnal až k Ústavnímu soudu, který jeho stížnost rovněž zamítl. Ani to však nebyl konec, neboť v roce 2011 žalobou odmítl způsob vypořádání pozůstalosti podle závěti a posléze podal další ústavní stížnost. Domy mezitím chátraly, charity je z důvodu neuzavřeného dědického řízení nemohly využívat. A Svoboda v tisku zcela otevřeně prohlašoval, že by musel být padlý na hlavu, aby nechal dům charitě. Opravdu křesťan k pohledání!
Celá záležitost měla pochopitelně značné důsledky i pro samotnou KDU-ČSL. Ve volbách v roce 2010 se poprvé v dějinách samostatné ČR nedostala do Sněmovny, a Svoboda na post stranického předsedy rezignoval. Ztráta důvěryhodnosti způsobená jeho sveřepým tažením za mamonem pohrdajíc přitom vůlí zůstavitelky, nejzákladnějšími ideály křesťanství i obyčejné lidské slušnosti si vybrala svoji daň. Nová předsedkyně KDU-ČSL Šojdrová ho pak opakovaně vyzývala k pozastavení členství ve straně, některé stranické buňky pak k jeho úplnému odchodu. Svoboda ve své reakci namísto sebereflexe svým spolustraníkům ještě vyčítal, že nestojí při něm. Pokud má být u lidovců něco hodnotovým dnem, pak právě Svobodovy postoje, ať již dřívější, či současné.
Popsaný případ na dřeň odhaluje Svobodovo farizejství, faleš a sebestřednost, které mu zůstaly dodnes. Těžko si představit větší hodnotovou absurditu, než když vrcholný představitel „křesťanskodemokratické“ strany neodolatelně touží po mamonu, a v této bezbřehé touze neváhá více něž desetiletí vést soudní spory s cílem za každou cenu obrat o dědictví katolickou charitativní organizaci. Falešný politik je to nejhorší, co může potkat voliče. Odhalený falešný politik je pak obdobným neštěstím pro stranu, která se ho nedokáže zbavit.
Svoboda se poté z aktivní politiky stáhl. Nevím, zda se mu nakonec podařilo proti vůli zůstavitelky charitu uštvat, takže politiku už k vydělávání peněz nepotřeboval, anebo jej v zájmu vlastní sebezáchovy už k ničemu nepustila jeho vlastní strana. V posledním desetiletí oblažuje svými myšlenkami v redakčních rozhovorech především čtenáře Parlamentních listů. Nedávno tak třeba kritizoval zahraniční politiku vlády za nedostatečný akcent „politiky všech azimutů“, opakovaně zvedá kartu chcimíru a ve shodě s neliberální opozicí odmítá korespondenční volby. Především pak ale i po anexi Krymu zdůrazňoval nutnost řešit globální problémy „s Ruskem, nikoliv proti Rusku“, a odmítal srovnání Putina s Hitlerem, protože „Hitler byl zločinec“. „Krymskou otázku beru už jako uzavřenou, že se s tím prostě nic nedá dělat. Jsem zastáncem toho, že nemá smysl dělat eskalaci sankcí, ale je potřeba mít opravdu pevný jednotný evropský postoj a s tím jednat jak na Ukrajině, tak i s Ruskem,“ říkal Svoboda v roce 2014. Amen!
Nevím, jestli případné vyloučení Cyrila Svobody z KDU-ČSL straně pomůže k růstu preferencí. Faktem však je, že svými politickými názory koketujícími s chcimírovstvím, nesnesitelně povýšeným vystupováním a mravním profilem zcela neslučitelným s idejemi křesťanských hodnot stranu u jejího současného cílového elektorátu může vážně poškozovat. Z hlediska politických schopností pak rozhodně není osobností, která by měla potenciál stranu vyvést z krize a získat k tomu vnitrostranický mandát. Kdyby tomu tak bylo, dávno by to udělal. Člověka takto pokleslého charakteru a současně bezdůvodně hypertrofovaného sebevědomí by snad ocenili v SPD, PRO, či podobných družinách. V současné KDU-ČSL však nikoliv.
Bohužel se v řadách koaličních stran nacházejí ještě větší a o mnoho mocnější sabotéři liberální prozápadní politiky, než je Cyril Svoboda. Většina z nich jsou zastánci starých pořádků v ODS, především ti, kteří v Senátu pomohli shodit ze stolu Istanbulskou úmluvu. Největším odpuzovačem současného voličského elektorátu jsou pak pohrobci Václava Klause v čele s jeho oddaným učněm Janem Zahradilem a jeho rusko-čínskou „cynickou reálpolitikou“.
Václava Klause mladšího se ODS pro vážné poškozování strany zbavit dokázala. U Zahradila na to bohužel odvahu nenajde. O to víc si proto važme KDU-ČSL, že jí podobná odvaha v případě Cyrila Svobody nechybí.
