Článek
Senát PČR včera rozhodl, že naše země v oblasti standardů nedotknutelnosti žen zůstane ostrovem východní zaostalosti. Několik posledních členských zemí EU, které Istanbulskou úmluvu doposud neratifikovaly, jsou bez výjimky součástí bývalého východního bloku, přičemž jejich hlavní enkláva se nachází ve středoevropském prostoru. Senátní postoj nás tak zařadil po bok režimů Fica a Orbána. Za takto vybranou společnost si opravdu můžeme gratulovat.
V plné nahotě se opět projevil hluboký zpátečnický konzervatismus, jímž je naše země prolezlá do morku kostí, a který se kromě nedostatečné právní ochrany žen projevuje kupř. v přístupu k euru či korespondenční volbě. Za nedostatečné úsilí o maximalizaci kvality života stojí náš ostudně rezervovaný přístup k morálním hodnotám a nedostatek aspirace dělat věci co nejlépe. A rovněž nesnesitelný deficit sebevědomí, kdy raději lpíme na dávno překonaných postupech, jen abychom se nemuseli učit něčemu novému. Nedivme se potom, že nejsme schopni inovací ani v jiných oborech, a jsme odsouzeni být montovnou Západu. Nemáme-li větší ambice než pivo, Švejka, českou korunu a „tradiční pojetí společnosti“, nestěžujme si, že jsme skanzenem a máme zátah asi jako Škoda 105 při jízdě do kopce. Máme, co si v evropské konkurenci zasloužíme.
V českém přístupu k Istanbulské smlouvě je skryta zvrácená představa o přirozené nadřazenosti muže nad ženami s bodrou bagatelizací, že pokud muž ženu přímo nemlátí a ona přitom nekřičí, je vše v pořádku. Umíme sice správně kritizovat děsivě ponižující postavení žen kupř. v islámských diktaturách, ale jaksi přitom zapomínáme, že odmítnutím Istanbulské smlouvy jsme islámské genderové nerovnosti mnohem blíže my než vyspělý Západ, nad který se ve své kolosální nesoudnosti dokonce občas povyšujeme.
Senátním rozhodnutím tak zůstáváme v genderové oblasti evropskou periferií východních manýrů minulého století s hrubiánstvím a „tradičním vztahem“ mužů k ženám, k nimž náleží každoroční sešvihání pomlázkou, oplzlé řeči, nevyžádané dotyky a vůbec celkové přesvědčení, že muži jsou páni tvorstva a ženy jsou zde k oblažování jejich ega a pudů. „Vždyť se tolik nestalo,“ zasměje se bodrý český pivař v hospodě poté, co se servírka ohradí za jeho nevyžádané plácnutí po zadku. Nemůžeme se divit, když je u nás tolik zažité vnímání žen degradovaných na objekty mužského chtíče, čímž jsme schopni si udělat ostudu dokonce i na úrovni ministerské delegace v interkontinentálním rozměru.
Nadřazovat nejnižší pudy nad morálku může jen velmi nevyspělý národ, který ani nedokáže přijmout jednoznačný konsensus, že obhroublý chtíč nemůže být sociální normou vnucovanou slabšímu pohlaví. Senátoři hlasující proti úmluvě se zachovali jako klasičtí zpátečníci z východu, kteří se do vyspělé Evropy hodí asi jako seprané tepláky k business formal dress codu. Nelze se divit, že ve srovnání se Západem nezřídka působíme, jako bychom teprve včera slezli ze stromů. A snad nejstrašnější je, že části společnosti to vyhovuje a kult „tradiční zaostalosti“ dokonce pokládá za přednost či znak „normálnosti“.
Jsou chvíle, kdy ač nerad, musím se za naši zemi stydět. V tomto případě před celou civilizovanou Evropou za postoj Senátu k ženám, který zároveň vyjadřuje názor nemalé části české (mužské) společnosti. Je mně hanba za všechny české ženy, které se ani po tolika letech od podpisu Istanbulské smlouvy nedočkají stejného standardu ochrany jako ženy na Západě, a to jen pro konzervativní maloměšťáctví, které včera v Senátu těsně zvítězilo. A cítím stud před občany vyspělých evropských zemí, jak primitivní a machistické vztahy k ženám jsme ochotni u nás tolerovat.
Přesto není situace tak maďarská, jako by se mohlo zdát. Koaliční většina může text Istanbulské smlouvy vtělit do návrhu zákona, a poslat jej do legislativního procesu. Na rozdíl od souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy není ke schválení běžného zákona nutný souhlas obou komor Parlamentu, neboť PS může případné senátní veto přehlasovat, k čemuž koalice disponuje pohodlnou většinou. Nezbývá proto než věřit, že Sněmovna fatální selhání Senátu napraví a koalice se s dalším propadem naší země do bahna východoevropského skanzenu podprůměrnosti nesmíří.
