Článek
Jak ukazuje statistika Eurostatu, většina evropských postkomunistických zemí má vyšší počet vězněných osob na 100 tisíc obyvatel, než činí průměr států EU. Je to obvykle relikt předrevolučních autoritativních režimů v kombinaci s neochotou či neschopností trestní soudnictví výrazněji reformovat.
Národní ekonomická rada vlády (dále jen „NERV“) vydala soubor pracovních návrhů na snížení výdajů a zvýšení příjmů veřejných rozpočtů v ČR. Mezi nimi je i návrh na snížení počtu vězňů, dle něhož: „ČR má historicky velmi vysoký počet vězňů na 100 tisíc obyvatel (179) oproti průměru EU (114) a zejména oproti všem bohatším zemím na západě, severu i jihu Unie (např. Německo 70, Rakousko 91, Slovinsko 64 atd.). Postupné snížení vězeňské populace na cca 100 vězňů na 100 tisíc obyvatel (tj. o 44 procent) je realistickým cílem. Jeho dosažení vyžaduje koncepční revizi řady aspektů trestní politiky (např. zavedení náramků pro domácí vězně, dekriminalizaci některých trestných činů, změny trestních sazeb, revizi či zrušení speciálních skutkových podstat pro recidivisty, atd.). Rozpočtový efekt odhadujeme na cca 25 procent aktuálního rozpočtu Vězeňské služby ČR – redukce počtu věznic a personálu, ale i nárůst některých výdajů (např. programy podporující rekvalifikace a návrat na trh práce).“ Odhadované úspory jsou 3 miliardy korun.
Pomiňme nyní skutečnost, že 3 miliardy v nynějším deficitu veřejných financí naší země téměř nic neřeší. České vězeňství trpí řadou velmi vážných nedostatků, reformy naléhavě potřebuje již několik desetiletí, a pokud finanční motivace tyto kroky nastartuje, buďme za ni rádi. Nejpalčivější problémy jsou především přeplněnost, chronická podfinancovanost, ohromná setrvačnost a konzervatismus celého trestního systému, nedostatečná diferenciace, nesystémovost, velmi malý výchovný efekt, problémy se šikanou, násilím a sexuálním zneužíváním mezi vězni apod. Přeplněnost věznic byla v některých obdobích natolik kritická, že někdejší generální ředitelka vězeňské služby a stoupenkyně humanizace českého vězeňství Kamila Meclová (ve funkci 1999-2005), oceněná mj. Českým helsinským výborem, dokonce po přechodnou dobu nařídila nepřijímat k výkonu trestu odsouzené za méně závažné trestné činy a ke kratším trestům.
Bohužel ani tyto skutečnosti v naší zemi nevytvořily dostatečný tlak na důslednější racionalizaci výkonu trestu odnětí svobody, a kromě snížení počtu a délky vazebního stíhání na žádnou významnější změnu v jednání zákonodárců a trestních soudců nedošlo.
Výsledkem je, že dle výše odkazovaných datu Eurostatu máme v EU třetí nejvyšší počet osob ve výkonu trestu odnětí svobody v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Patříme tak k nejhorším i mezi postkomunistickými zeměmi. Hůře než my je na tom již jen Litva a Slovensko, tj. země s níž jsme až do roku 1993 společný státní celek, a země bývalého SSSR.
Tento stav samozřejmě není způsoben tím, že by u nás či na Slovensku bylo více zločinců než třeba v Německu, Francii či jiných vyspělých evropských demokraciích. Konkrétně ČR náleží mezi dvacítku nejbezpečnějších zemí světa, obdobně by málokoho napadlo považovat Slovensko za nebezpečnou zemi.
Důvody této neutěšené statistiky v naší zemi tak leží jinde. Především je to naše příslušnost do skupiny tranzitních demokracií, kde je odnětí svobody stále chápáno začasté jako synonymum jediného „opravdového“ trestu. Pro naši zemi je navíc typický ohromný společensko-právní konzervatismus a formalismus neochotný k reformám ani tam, kde nedostatky stávajícího modelu doslova bijí do očí. A třetím důvodem je smutná skutečnost, že lidský život a důstojnost u nás stále neznamená tolik co na Západě či ve Skandinávii, a pořád jsme načichlí východoevropanstvím, kde život obyčejného člověka nemá příliš velkou hodnotu. Velmi zarážející je pak skutečnost, že nikomu na kompetentních místech v naší zemi tento dlouhodobý stav obvykle příliš nevadí.
O škodlivosti konzervatismu ve společnosti jsem již publikoval tento článek, přičemž české vězeňství je jeho typickým příkladem. Ustrnuli jsme v předlistopadové době výrazně nadsazené přísnosti a nejsme ochotni ji účinně změnit, ani když je ve srovnání s vyspělou částí Evropy vězeňským středověkem. Nepostačují argumenty racionální, sociologické, psychologické, lidskoprávní, a dokonce ani pragmatikům blízké argumenty ekonomické, neboť celý této hypertrofovaný vězeňský konglomerát je nesmírně drahý. Myšlení z dob Marie Terezie, kdy maximem je „mírný pokrok v mezích zákona“, prozatím nedokáže vykořenit ani generace, která vyrůstala již po pádu minulého režimu.
Po roce 1989 u nás došlo ke zrušení politických trestných činů. Nicméně původní hypertrofie trestního zákoníku se nezměnila, a naopak v průběhu let se přidávaly další a další skutkové podstaty, z nichž mnohé by měly náležet nanejvýš do přestupkového práva. Zákonodárci u nás dodnes neumí adekvátně využívat ostatních odvětví sankčního práva, a obvykle vše, co ještě není sankčně regulováno, řeší hrozbou posílání lidí do tepláků. Začasté jsou to velmi bizarní návrhy – kupř. politicky neúspěšný bývalý předseda Trikolóry a velký kritik „příliš velké státní regulace“ Klaus mladší chtěl posílat lidi do vězení za mazání diskusních příspěvků ve vlastních profilech na sociálních sítích (a dodejme, že na svém profilu takové příspěvky sám mazal). Anebo nyní dvě poslankyně za ANO Ožanová a Válková chtějí trestat vězením náhradní mateřství. To je jen malá ukázka, co vše v našem trestním zákoníku dle zákonodárců ještě údajně chybí.
Promarněním ohromné příležitosti k liberální reformě byla rekodifikace trestního práva hmotného, kdy k 1. 1. 2010 byl zrušen původní mnohokrát novelizovaný trestní zákon č. 140/1961 Sb. přijatý hluboko v období minulého režimu, a účinnosti nabyl nový trestní zákon č. 40/2009 Sb., jehož hlavním autorem byl současný ústavní soudce Pavel Šámal. Bohužel však nový zákon nejen v podstatě přejal veškeré skutkové podstaty zákona původního, ale navíc ještě změnil původní formálně-materiální koncepci trestného činu na koncepci formální, čímž doslova vydláždil cestu k další extenzi trestněprávní represe. V původním formálně-materiálním pojetí totiž bylo ke spáchání trestného činu nutné splnit dvě na sobě nezávislé podmínky, a sice naplnění znaků trestného činu uvedené v zákoně (formální znak) a společenskou nebezpečnost větší než nepatrnou (materiální znak). V novém formálním pojetí se zkoumá pouze naplnění znaků trestného činu uvedených v zákoně, aniž by je doprovázela úvaha orgánů činných v trestním řízení, zda bylo dané jednání vůbec společensky nebezpečné a zda je tedy nutné trestní řízení zahajovat.
Nový trestní zákon tak splnil těžko představitelný úkol a podmínky pro trestněprávní represi v naší zemi ještě přiostřil. Nejhorší důsledky navíc má pro stíhání bagatelní či zdánlivé kriminality, což lze demonstrovat kupř. na trestném činu pytláctví podle § 304 trestního zákoníku. Uvažujme situaci, kdy si parta kluků bez rybářského lístku na výletě chytí pro vlastní spotřebu jednoho kapra z chovného rybníka, kde jich jsou stovky. Jakkoliv je to z hlediska společenské nebezpečnosti bagatelní jednání, jemuž by přiměřeně odpovídala snad domluva (v nejhorším případě pokuta) od Rybářské stráže, podle české legislativy to lze kvalifikovat i jako trestný čin, za který hrozí 2 roky vězení. V původní formálně-materiální koncepci trestného činu by se trestní řízení vůbec nezahajovalo pro zjevný nedostatek společenské nebezpečnosti. V nynější formální koncepci se zahájit musí a až poté případně zastavit v souladu se zásadou oportunity. Rozsah trestněprávní hypertrofie se tak od roku 2010 ještě zvýšil, stejně jako zatížení soudů takovýmito případy zjevně nedosahujícími trestněprávní dimenze, pro které pak zbývá mnohem méně času na případy skutečně závažné.
Velkým problémem je rovněž ohromný konzervatismus soudů, kdy pro mnohé zejména starší soudce je základním trestem odnětí svobody (dle okolností nepodmíněné či podmíněné), a příliš neumí či ani nechtějí pracovat s alternativními tresty či procesními odklony (kupř. dohoda o vině a trestu).
Příkladem extrémního zamrznutí českého trestního práva je agenda elektronických náramků pro kontrolu osob ve výkonu trestu domácího vězení. Tento trest byl do našeho trestního práva zaveden rovněž v roce 2010, přičemž výběr dodavatele náramků trval neuvěřitelných 8 let, po dalších třech letech ministerstvo spravedlnosti spolupráci s vybraným dodavatelem vypovědělo a nového zatím nenalezlo.
I v době, kdy u nás náramky byly k dispozici, se trest domácího vězení téměř neudělova a situace se nezlepšila dodnes. Ve vyspělé části Evropy je přitom domácí vězení zcela běžným trestem pro méně závažné trestné činy a pachatele, kteří nejsou nebezpeční. Ti pak mohou současně s výkonem trestu chodit do práce a třeba rychleji splácet škodu, a navíc ve srovnání s vězněným člověkem ekonomicky stát téměř nezatěžují. Jenomže u nás výkon tohoto trestu nejsme schopni ani technicky zajistit, a když už se to nakrátko podaří, soudy raději stejně posílají prostě všechny do vězeňských tepláků.
Patrně nejhorším problémem je pak univerzalita trestu odnětí svobody. Ten totiž jako jediný ze všech trestů lze udělit za jakýkoliv trestný čin, včetně těch nejbanálnějších, což umocňuje již zmíněnou extrémní hypertrofii trestního zákona. Jakkoliv má mít trestní právo v systému sankcí roli ultima ratio, těžko bychom nalezli jednání, které dnes za určitých podmínek nemůže být trestným činem. Postačuje letmý pohled do trestního zákoníku, co vše je dnes trestným činem. Postačuje i z „hrubé nedbalosti“ na procházce zašlápnout nějaké exempláře mravence lesního, kteří jsou u nás chráněni zákonem, a podle § 300 z toho může být i roční nepodmíněný pobyt za mřížemi.
Celý problém graduje tím, že samotný výkon trestu je u nás ve srovnání s vyspělými demokraciemi stále na úrovni Rakousko-Uherska, z něhož nakonec pochází i některé věznice. Odnětí svobody plní pouze účel represe, odstrašení a izolace pachatelů, kteří nejsou schopni žít v normální společnosti, tj. především pachatelé násilných trestných činů. Výchovný účel je však vzhledem k podmínkám výkonu trestu zanedbatelný. Nejhorší pak je, že čím slušnější člověk, tím víc ve vězení trpí, a čím větší darebák, tím je mu tam lépe. Především zkušení recidivisté či násilníci se zde obvykle cítí lépe než na svobodě. Již z toho je zřejmé, že systém značně selhává.
Stát totiž není schopen (až na výjimky tzv. „chráněných vězňů“, což jsou kupř. pachatelé trestných činů vůči dětem) zajistit nedotknutelnost vězně ze strany spoluvězňů, ve věznicích bují šikana, brutalita, sexuální zneužívání a nejhorší sociopatologické jevy, které si lze v naší společnosti lze představit. Větší hrozbou než samotný trest nařízený státem je tak jeho faktická podoba temné vězeňské džungle pod nadvládou těch nejnarušenějších vězňů, což je pro evropský demokratický stát 21. století vizitka naprosto nepřijatelná.
Jednou z hlavních příčin je již zmíněná chronická podfinancovanost. Práce dozorců a vychovatelů je nesmírně náročná a dostatek zájemců se nedaří přilákat ani solidními platy. A v době nynější nezbytnosti šetřit všude, kde se dá, by bylo prosazování navýšení výdajů na vězeňství politickou sebevraždou.
Jediným smysluplným řešením je proto výrazná redukce udělování nepodmíněného trestu odnětí svobody tak, aby ve věznicích seděli skutečně pouze lidé na svobodě nebezpeční. Nemusíme vymýšlet nějaká překotná řešení šitá horkou jehlou, stačí se inspirovat ve vyspělejších státech EU se zmiňovanými polovičními až třetinovými podíly vězněných osob ve srovnání s naší zemí. Bude-li vězňů řádově méně, ušetříme nejen náklady, ale zároveň při stávajících personálních možnostech vězeňské služby zlepšíme podmínky pro zaměstnance i odsouzené, možnosti diferenciace, výchovné práce s vězni, boj proti „druhému životu odsouzených“ a „paralelním pravidlům“, a především pak v rozsahu ukládání trestu odnětí svobody začneme konečně směřovat z Evropy východní do západní.
Jak toho docílit? Nesystémová švejkovská řešení (více či méně nahodile snížit trestní sazby u některých skutkových podstat a u jiných obdobně závažných trestných činů je ponechat) prosím zkusme vynechat. Stejně tak si musíme uvědomit, že společenský a soudní konzervatismus uspokojený průměrnými řešeními ze dne na den nepřemůžeme. A ani komplexní reformu vězenství v krátkém časovém horizontu nepřipravíme, neprosadíme, nezaplatíme a už vůbec nebudeme schopni uskutečnit. Vzpomeňme na výše zmíněný příklad s naprosto tristním zaváděním náramků pro domácí vězení – a to se jednalo o jediný nástroj, a stejně to nefungovalo.
Co však lze v rovině systémových řešení připravit bez finančních nákladů a v krátkém časovém horizontu je legislativní odstranění nesmyslné univerzality trestu odnětí svobody, tj. odstranit možnost soudu jej udělit za jakýkoliv trestný čin, včetně těch nejlehčích a nedbalostních přečinů u pachatelů, jejichž pohyb na svobodě nepředstavuje pro společnost žádné riziko.
Rámcově lze tedy říci, že za mříže by se měli dostávat skutečně pouze lidé, jejichž pohyb na svobodě je pro ostatní nebezpečný. Do vězení tak patří především organizátoři a pachatelé násilných trestných činů proti životu, zdraví a lidské důstojnosti (vraždy, znásilnění, loupeže, přepadení, ublížení na zdraví, násilí, omezování osobní svobody atd). Takové jedince je skutečně nezbytné od slušné společnosti izolovat a pokusit se převychovat či alespoň trestem odstrašit od recidivy.
Druhou skupinou adeptů na nepodmíněný trest odnětí svobody jsou pak pachatelé mnohonásobných recidiv ostatních trestných činů, kde všechny pokusy odradit je od páchání další trestné činnosti mírnějšímu tresty či jejich kombinací zjevně selhaly. Zde je proto návrh NERVu k omezování trestání recidiv příkladem slepé uličky, kterým by se dekriminalizace ubírat neměla. Právě recidiva je totiž důkazem selhávání účinnosti dosavadních trestů, což je jev společensky velmi nebezpečný.
U ostatních skupin pachatelů bychom si měli v převážné většině případů vystačit s alternativními tresty či podmínkou. K čemu je totiž zavírat pachatele trestných činů majetkových, hospodářských či třeba proti životnímu prostředí? Naopak pokud je potrestáme peněžitým trestem a povinností nahradit škodu, bude to pro ně i pro oběti mnohem lepší, než nechat je hnít ve vězení, kde je bude znásilňovat nějaký vyšinutý deviant.
Máme tak možnost se zase o pár krůčků přiblížit západoevropským společenským standardům, a to dokonce v oblasti, kde stále citelně zaostáváme. Nejen že nás to nebude nic stát, ale dokonce ještě ušetříme. Kdy jindy bude lepší příležitost? V neposlední řadě pak nesmíme zapomínat, že drtivá většina trestů odnětí svobody trvá vyšší měsíce či nižší roky. Poté se odsouzení nepřesunou do nějakého oploceného ghetta, ale vrací se do normální společnosti se vším, co ve vězení zažili a s návyky které si tam osvojili. Při úvahách o podmínkách života ve věznicích na to nikdy nezapomínejme.
