Článek
Představme si situaci, že na podzim u nás ve volbách zvítězí strany, které budou chtít umožnit vliv Ruska na našem území, popírat ruské zločiny, anebo jim k vítězství dopomůže ruské vměšování do voleb. Podobně jako se o to Putinův režim pokusil v Rumunsku či Moldavsku, či které přiznal v amerických volbách. Opravňovalo by vítězství ve volbách zdejší proruské strany k takovému jednání?
Jsme-li podle čl. 1 odst.1 Ústavy materiálním (tj. demokratickým) právním státem a změna jeho podstatných náležitostí je ve smyslu z čl. 9 odst. 2 Ústavy a extenzivní judikatury Ústavního soudu nepřípustná, tak nikoliv. V dnešním článku si vysvětlíme proč.
Část lidí žije v představě, že demokracie rovná se vůle většiny bez ohledu na její obsah. Toto tzv. formální pojetí demokracie a právního státu se uplatňovalo do 2. světové války a bylo příčinou, že Hitler se dostal formálně legální cestou k moci. Jednoduše pro své zrůdné cíle „získal většinu“.
Po těchto zkušenostech proto bylo od formální koncepce upuštěno, a namísto ní se zformovala koncepce materiální, v níž musí být většinová vůle v souladu se základními hodnotami demokratické státnosti. Příkladem takových hodnot může být přirozenoprávní (tj. na státní moci nezávislé) pojetí základních lidských práv, rovnost ve svobodě, právech a důstojnosti, spravedlnost, vázanost státu právem a demokratickými hodnotami, politická pluralita, volební svoboda, dělba moci, či odpovědnost veřejné moci a její kontrola ze strany občanské společnosti mj. pomocí nezávislých médií.
Odstranění kterékoliv z těchto nosných ústavních hodnot by znamenalo zároveň odstranění demokracie jako takové. Demokracie totiž bez nich nemůže existovat, jak judikoval Ústavní soud např. v nálezech Pl. ÚS 19/93 či Pl. ÚS 19/08. Zájemce o podrobnější informace lze odkázat kupř. na publikaci Filosofie práva emeritního místopředsedy Ústavního soudu prof. Pavla Holländera.
Proč je to nezbytné? Představme si, že programem strany, která získá většinu, bude uzákonit otroctví, a uvrhnout do něj všechny politické odpůrce. Patrně netřeba zdůrazňovat, že takové opatření je s demokratickým řádem zcela neslučitelné bez ohledu na to, jaká většina obyvatel by jej podpořila. Jednak proto, že by se jednalo o otroctví, a jednak proto, že by o otroctví jedněch rozhodovala vůle druhých.
Proč nemáme právo na libovolnou volbu, když nositelem suverenity je dle čl. 2 odst. 1 Ústavy lid? Právě proto, že nositelem suverenity je lid, tj. veškerý lid (resp. občané naší země) a nikoliv jen jeho většina. A konsensus lidu v demokratické zemi logicky nemůže být na ničem jiném než na demokratickém zřízení. O tom, jaká bude jeho konkrétní podoba, pak již autonomně rozhoduje většinová vůle.
Většinová vůle však sama o sobě není oprávněna demokratický řád porušit nebo dokonce odstranit. O právu na demokratický režim nelze rozhodovat většinově, neboť je přirozeným právem každého z nás. Hodnoty demokratického právního státu proto nemohou být majoritou platně zrušeny, pouze protiprávně potlačeny. V takovém okamžiku však končí i společenský konsensus na demokracii, neboť začíná diktatura většiny. A je-li vypovězen společenský konsensus, je vypovězen i závazek menšiny respektovat vůli většiny.
Tato pravidla jsou pak specificky reflektována čl. 5 Ústavy, dle něhož je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Účast politických stran v soutěži je podmíněna jejich respektem k základním demokratickým principům. O moc se nemůže ucházet strana s jakýmkoliv programem, ale pouze s programem respektujícím tyto požadavky. Čl. 6 Ústavy pak konstatuje, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním a rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Jinými slovy – zakazuje většinovou diktaturu.
Jedním z běžných zákonů provádějících tato ustanovení je u nás zákon č. 424/1991 Sb., o politických stranách, který v § 4 zakazuje činnost politické straně, jejímž cílem je odstranění demokratických základů státu či jejíž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Taková strana může být podle § 13 odst. 5 zákona rozpuštěna Nejvyšším správním soudem.
Tolik normativní a judiciální základ. A nyní jej aplikujme na současnou situaci.
Co dělá Rusko? Vojensky napadlo Ukrajinu nevyprovokovanou agresí, kde páchá válečné zločiny podle mezinárodního i našeho vnitrostátního práva, a bezpochyby i podle práva ukrajinského a ruského. Veřejné schvalování, zpochybňování, popírání či ospravedlňování válečných zločinů je u nás samo o sobě trestným činem. A strana, jejíž politikou by byly páchány trestné činy, by nepochybně stála mimo normativní rámec § 4 zákona o politických stranách i samotné meze demokratické ústavnosti.
Další věcí je ochrana před agresivními záměry Ruska. To opakovaně naší zemi vyhrožuje a netají se svými ambicemi nejen vměšovat se do voleb, ale pokud možno bývalé sovětské satelity znovu ovládnout a úplně nejlépe celou Evropu zničit. Netřeba zdůrazňovat, že neexistuje závažnější ústavní delikt než útok na samotnou státní suverenitu. A proto pochopitelně platí, že představitelé našeho státu ve svých funkcích nesmí činit žádná rozhodnutí, která by mohla ruský vliv na našem území umožnit, anebo dokonce těžit z výsledku voleb ovlivněných ruským vměšováním.
Co z toho vyplývá? Politika žádné strany na našem území nemůže být ve významu výše uvedeném proruská, stát nesmí konat nic, co by mohlo vést k protiprávnímu vlivu Ruska na našem území a samotný výsledek voleb nesmí být vměšováním Ruska ovlivněn. Pokud by k něčemu takovému došlo, právní řád poskytuje nástroje, jak tomu čelit. Část z nich drží v rukou prezident republiky, rozhodující část pak soudy.
Proč právě soudy? Především proto, že Ústava i zákony jim takové kompetence přiznávají. To není žádným excesem, ale standardním prvkem demokratických právních řádů. Soudy nejsou žádným nikým nevoleným diktátorem, jak se nám občas snaží vnutit příznivci ruského světa, ale naprosto nezbytnou součástí systému veřejné moci a reprezentantem odborného prvku v její dělbě.
Soudy zároveň podle čl. 4 a 90 Ústavy chrání základní práva a svobody, Ústavní soud je pak podle čl. 83 soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tyto ústavní kompetence přirozeně nelze suspendovat žádným výsledkem voleb. Mají-li soudy jednat v souladu se svými ústavními povinnostmi, jsou je v mezích svých pravomocí dokonce povinny využít, pakliže by na našem území došlo k ohrožení dosavadní úrovně ochrany lidských práv či ingerenci ústavnosti. A každý občan má právo od soudní moci takovou ochranu očekávat a požadovat.
Lze to zneužít? Pochopitelně ano. Zneužít lze totiž úplně cokoliv od sociálních dávek po trest odnětí svobody. Pokud bychom chtěli mít jistotu, že k tomu nedojde, museli bychom zrušit úplně celý právní řád, čímž by zbylo jen bezpráví a vláda silnějšího. To je snad žádoucí cesta?
Jaký lze očekávat průběh při soudním zásahu do výsledku voleb? Stát by pravděpodobně přechodně řídila úřednická vláda, celý incident by byl v souladu se zákonem důkladně vyšetřen a pokud by se protiprávní stav potvrdil, byla by přijata opatření k jeho odstranění. A poté by se konaly nové volby. Vůle voličů by tak v ničem zkrácena nebyla.
Naopak pokud by nástroje soudní ochrany voleb neexistovaly, proti výsledku jejich protiprávního průběhu bychom byli zcela bezbranní. A po přeobsazení vrcholných ústavních orgánů dle jejich výsledků by už možná nebylo cesty zpět. Putin či Lukašenko byli v prvních volbách také zvoleni skutečnou vůlí většiny.
Je soudní zásah do výsledku voleb standardní součástí demokracie? Samozřejmě není. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa jej výstižně přirovnává k atomové bombě. Jenomže pokud by např. k protiprávnímu ovlivnění voleb Ruskem skutečně došlo, jsou jen dvě možnosti. Buď ponechat v platnosti výsledek, který bude spoluurčen zločinnou cizí mocností s cílem realizovat v Česku její zájmy, anebo proti takovému výsledku v souladu se zákonem zasáhnout. Pochybuje někdo o tom, co je lepší?
Znamená to tedy, že Babiš, Okamura a jejich další politické satelity nemohou vládnout, pokud ve volbách získají většinu? Neznamená. Vládnout mohou. Ale nikoliv s proruskou politikou. A pokud se o ní pokusí, právní řád poskytuje dostatek mechanismů, aby jim v její aplikaci zabránil. Nikdo jim nebrání milovat Rusko. Jen se to nesmí projevit na jejich politice jménem celé země.
Že je to jen teorie? Právě rumunský ústavní soud dokázal, že nikoliv. Nic si přitom nevymýšlel a posupoval v mezích právního řádu, resp. nalezl odvahu tak postupovat.
Jindřich Šídlo říká, že podzimní volby budou férové. Že budou férové a bez ruského vlivu můžeme doufat. Ale mnohem důležitější je vědomí, že pokud férové nebudou, nejsme proti tomu bezbranní. A pokud ústavní orgány naší země dostojí svým povinnostem, proruská politika u nás bez ohledu na volebního vítěze nedostane šanci.
