Článek
Nynější povodně doprovází neuvěřitelné konspirační divadlo. Koho zajímají podrobnosti jednotlivých případů, doporučuji článek Boba Kartouse, který tento neskutečný bizár mapuje a potvrzuje, jak bezprecedentní degenerací vnímání reality společnost prochází. To už není ani k smíchu. To je totální rozklad lidského rozumu. Typicky - pokud někdo stojí dva metry od rozvodněné řeky, a přesto stále tvrdí, že žádná povodeň není.
Šíří-li se ve společnosti kupř. dezinformace o výši podpor vyplácených Ukrajincům, je to pro řadu lidí rozklíčovatelné obtížněji, než voda valící se ulicemi. Společný jmenovatel v podobě hrubé a záměrné deformace reality je však stejný a stejně nebezpečný. Povodňové konspirace přinesly i nejtolerantnějším optimistům velmi naturalistické upozornění, že dezinformace opravdu nejsou nějakými interpretačními odchylkami v rámci racionálního diskurzu, ale klidně i nejbrutálnější výmysly, popírající třeba fyzikální zákony. Veřejnost měla možnost naplno pochopit v jakém odtržení od reality část společnosti žije, které komunikační kanály jsou cestou k informacím a které do pekel, a kam vede vytváření veřejného prostoru dezinformátory.
Lidé podléhající dezinformacím byli při povodních nebezpeční sobě i druhým, a to nejen zpochybňováním varování odborníků či nerespektováním pokynů IZS. Konzument dezinformací může mít třeba nezletilé děti, se kterými se odmítá evakuovat ze záplavové oblasti, protože přece není žádná „vládní ovce“.
Povodně zároveň zvýraznily dvě skupiny dezinformátorů. První jsou ti, kteří šířeným dezinformacím sami věří, což se někdy nazývá též misinformace. Jsou to obvykle lidé s nízkou informační gramotností, které lze schematicky dělit do tří podskupin, jenž se samozřejmě mohou vzájemně prolínat.
První tvoří lidé, kteří informace čerpají z neadekvátních zdrojů. Kupř. pokud takový člověk onemocní, nehledá pomoc u lékařů, protože babička od sousedů se z nemocnice už nevrátila živá. A začne hledat „informace“ v různých laických internetových poradnách, u šarlatánů vymýtajících duchy našich předků, či si třeba pořídí Turkův Zapper. A totéž pochopitelně radí ostatním.
Druhou tvoří lidé, kterým chybí elementární způsobilost informace vyhodnocovat. Jejich myšlenkový algoritmus lze chápat kupř. v následující konsekvenci: koně musí přijímat potravu – mám doma dřevěného houpacího koně – houpací kůň je taky kůň – odnesu ho na louku, aby se napásl. A veškeré „dedukce“ podle tohoto vzoru vytvořené pochopitelně šíří dál.
Konečně, třetí podskupinu tvoří lidé, kteří v informační architektuře chtějí nejdřív stavět střechu a až pak zdi. Vytvoří si nějaký (zpravidla emočně podmíněný či předsudečný) závěr, a pak teprve pro něj hledají argumenty, přičemž navíc veškeré okolnosti interpretují tak, aby tomuto závěru konvenovaly. Typickým příkladem je tvrzení, že „vláda pětidemolice je špatná, pořád jen lže a kašle na lidi“. Člověk nenávidící prozápadní vládu jej není ochoten korigovat ani pod sebevětšími důkazy opaku. Vládě proto nemůže přiznat body, ani pokud se zachová jednoznačně správně. Takže vymyslí třeba to, že varuje-li vláda před nebezpečím, je špatná, protože „straší lidi“. A když vláda říká, že budou povodně, tak prostě nebudou, čehož se dezinformátor bude sveřepě držet i pokud bude v obýváků plavat i s gaučem.
Debata s takovými „apoštoly alternativního myšlení“ je obvykle pro všechny zúčastněné zmarněným časem. Pokud se třeba podaří dotyčného přesvědčit, že houpací kůň není zvíře, a tudíž potravu nepřijímá, začne zalévat umělou květinu v květináči. Rozdíl mezi jablkem a hruškou zase nevysvětlíte někomu, komu chybí povědomost, co to je ovoce. A i kdyby premiér osobně tahal tonoucí z rozvodněné řeky, stejně bude lhář, který to dělá jen kvůli volbám, povodně schválně rozpoutal za účelem tohoto představení, celé je to „jenom jako“ (povodně přece nejsou), anebo zachránění lidé jsou nepochybně Ukrajinci (a o sto metrů dál utonul Čech).
Mnohem nebezpečnější je však druhá skupina dezinformátorů, kteří svým nesmyslům sami nevěří, ale přesto je šíří. To jsou dezinformace v užším smyslu, a šířené účelově, tj. ze zlomyslnosti, pro pochybnou popularitu na sítích, pro snahu nahrazovat si neúspěchy ve skutečném životě virtuální realitou či třeba pro peníze.
A také šířené v rámci hybridní války vedené proti nám Ruskem, přičemž právě tento rukopis je v nynější situaci nejzřetelnější. Všechny ostatní skupiny dezinformátorů totiž existovaly i při povodních v letech 1997 a 2002. Kdyby však tehdy někdo tvrdil, že žádné povodně nejsou, anebo že je vyvolala (Klausova či Špidlova) vláda, byl by považován za duševně nemocného člověka myšlenkově izolovaného od ostatních. Dnes naopak část společnosti takovým bezprecedentním nesmyslům zcela vážně naslouchá. A právě rozdíl mezi dezinformacemi při předchozích povodních a těmi současnými ukazuje ohromnou eskalaci podílu dezinformací šířených v ruském zájmu. A odhaluje až na dřeň, jak vážná situace je.
Cílem proruské dezinformační kampaně je totiž zpochybnění demokratického systému jako takového. Směřuje proti autoritě odborníků, vlády, státu, s cílem společnost úplně rozložit, atomizovat, veškeré informace relativizovat a v konečném důsledku popírat objektivní realitu vystupňovaným subjektivismem. Čím více se relativizuje pravda, tím víc lze totiž relativizovat ruské zločiny. A čím zdevastovanější a od západních integračních struktur izolovanější společnost, tím větší je šance vlákat ji zase do ruského područí.
Dezinformační scénou často opakovaná fráze „nenecháme se vládou zastrašit“ pochází z dob covidových lockdownů. To však byla ještě u moci Babišova vláda, jejíž (mnohdy chaotická) snaha pomocí epidemiologických opatření chránit životy obyvatel a fungující nemocnice byla dezinterpretována jako snaha obyvatelstvo zastrašit, poškodit, či připravit o svobody pod záminkou neexistující či banální infekce. Jinými slovy, na základě smyšlených důvodů poštvat veřejnost proti státu.
Nynější útoky na vládu tak nesměřují jen proti vládě současné, ale proti vládě jako symbolu veřejné moci v naší zemi nepodřízené Rusku. A díky tomu směřují proti nám všem a naší schopnosti spravovat své záležitosti demokratickou cestou, protože v demokracii je vládní většina odrazem vůle lidu. Čím mentálně slabší, informačně méně gramotné a hodnotově méně vyhraněné publikum, tím je kampaň úspěšnější, tím nesmyslnější dezinformace lze šířit a tím větší armádu dobrovolníků k jejich šíření získat.
Kdo chce věřit, že Měsíc na obloze je špehující americká družice, při očkování se implantují čipy a vláda řídí pohyb mraků joystickem, je to jeho volba. Není však sporu o tom, že se jedná o velmi závažnou patologii vnímání reality. A žádná patologie by neměla být determinantou chování společnosti, či snad mít dokonce vliv na řízení státu. Chceme-li zachovat fungování společnosti založené na rozlišování pravdy a nepravdy, důkazů a spekulací či odborného a laického názoru, nesmíme připustit, aby o nás začali rozhodovat lidé toužící tyto algoritmy rozvrátit. Budiž to jedním z našich klíčových úkolů nejen pro krajské volby.
