Článek
Alena Schillerová byla za své chcimírovské vystoupení oprávněně podrobena ostré politické i mediální kritice. Babišův téměř hysterický sněmovní výstup na její obhajobu však kupodivu zůstal téměř bez povšimnutí, ačkoliv ve srovnání se Schillerovou ještě mnohem více překračoval červenou čáru civilizovaného světa a nebyl daleko od politického bizáru Takešiho hradu.
Těžko říct, zda za Babišovou neschopností odlišit mír od kapitulace napadené Ukrajiny je tak hluboká nedostatečnost rozumová, vzdělanostní nebo mravní, či snad všechny najednou, když jako kolovrátek opakuje fráze o míru bez zřetele k jejich obsahu.
Takže k tomuto tématu ještě jednou, polopaticky a pomalu pro Andreje Babiše i Alenu Schillerovou.
K míru ve významu mezinárodního práva nestačí neválčit, neboť skutečný mír je podmíněn respektováním nedotknutelnosti a svrchované rovnosti všech států. Takto mír vnímá i Charta OSN, která jej chápe v kontextu rovnoprávnosti a sebeurčení národů, zákazu útočné agrese a požadavku řešení sporů ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva (čl. 1 odst. 1, 2 Charty).
Obnovu takového míru nejvíc ze všeho chtějí samotní Ukrajinci. Mír lze totiž obnovit pouze tak, že dojde k obnově stavu před jeho porušením, tj. bude ukončena protiprávní ruská válečná agrese a okupace ukrajinského území a Rusko začne platit astronomické a v plné míře ani nevyčíslitelné škody Ukrajině způsobené. V žádném případě nelze nazvat mírem jakékoliv uznání faktického stavu vzniklého porušením mezinárodního práva v podobě ruské vojenské agrese a okupace části ukrajinského území.
Vzhledem k tomu, že dobrovolně Rusové z Ukrajiny zjevně neobejdou, je jedinou možností obnovení míru vyhnat je odtamtud prostředky vojenskými. Ukrajina na to sama síly nemá, a proto jí pomáhá civilizovaná část mezinárodního společenství, a to v kontextu zmíněné Charty OSN hovořící o cíli „potlačit útočné činy nebo jiná porušení míru“. Vojenská podpora Ukrajiny tedy rozhodně není podporou války, ale naopak míru. Toho opravdového, spravedlivého, a obnovujícího původní stav před ruskou agresí. Anebo si snad Babiš a Schillerová myslí, že páchání zločinů Rusko dobrovolně zanechá, když někdo Putina pěkně poprosí?
Je to asi jako pokus o vraždu na ulici. Ti, kdo pomáhají oběti, přece nepodporují vraždění, ale pouze odmítají nechat oběť napospas agresorovi. Jediný, kdo chce zabíjet, je onen agresor.
Anebo jiný příklad. Každý chcimír si může představit situaci, že by neexistovala policie a nějaká zločinecká banda mu násilně vnikla do domu, vyvraždila, zotročila či unesla část rodiny, a část domu zničila, vypálila a obsadila. A někteří sousedé mu namísto pomoci začali doporučovat, že nejlepší by bylo agresorovi přestat vzdorovat a přijmout „novu domovní realitu“, a mluvili o nutnosti „dosažení smíru“. Jistě by mu to připadalo absolutně nepřijatelné, nespravedlivé, nemravné a choromyslné. Tak proč takový „mír“ vnucovat napadené Ukrajině?
Nejbizarnější na tom je, že chcimírové význam slova „mír“ úplně překrucují, neboť jej spojují s ukončením bojů bez současného vyhnání Rusů z Ukrajiny, tj. přejí si či akceptují ukrajinskou kapitulaci a uznání stavu totálního bezpráví a nerovnosti obou zemí jako nového právního stavu. A k vyvolání zdání bohulibých účelů a společenské akceptovatelnosti to ještě lakují do „mírových“ barev.
Ti chcimírové, kteří si kapitulaci Ukrajiny jako „podobu míru“ přejí, se rekrutují z řad otevřených příznivců vražedného ruského režimu. Dle své neustále gradující proruské rétoriky do této skupiny náleží kupř. Robert Fico se svými skandálním výroky, kupř. že podmínky míru bude určovat Rusko či že Ukrajina není suverénní zemí.
Chcimírům, kteří kapitulaci Ukrajiny „pouze“ akceptují, může být Rusko třeba i lhostejné, Ukrajině coby oběti však pomáhat nechtějí. Důvody mají různé, kupř. nechtějí se dělit o své prostředky, nechtějí si ruský gangsterský režim rozhněvat či prostě „chtějí mít klid“ a nenechat se rušit od nedopitého piva křikem obětí z řad ukrajinských civilistů. A právě voliče této skupiny se snaží získat Babiš a Schillerová. Populismus a mravní chameleónství hnutí ANO prostě nezná hranic. Nelze se divit, že Babiše loni v listopadu při oficiální návštěvě České republiky Robert Fico nemohl vynechat.
„Přijel jsem s jasným vzkazem, že podporujeme Ukrajinu a její lid a neakceptujeme a odsuzujeme ruskou agresi na východě země a nelegální anexi Krymu,“ říkal Babiš ještě v pozici premiéra při návštěvě Ukrajiny v roce 2019 po jednání s ukrajinským prezidentem.
S jakým vzkazem by asi přijel dnes? A jakou podporu by nabídl? Začal by Zelenskému vysvětlovat, že ukončení dodávek zbraní je vlastně „v zájmu Ukrajiny“? A že „mravní velikáni“ střední Evropy Fico a Orbán se u Putina přimluví, aby Ukrajinu výměnou za loajalitu a hlasitý zpěv ruské hymny nevyvraždil celou? Anebo by v Kyjevě odpoledne rozdával koblihe?
Dokud se ruská agrese omezovala na anexi Krymu a v naší společnosti tolik nerezonovala, Babiš se vůči Ukrajině tvářil jako spojenec. Jakmile však agrese od února 2022 prudce nabyla na intenzitě se stejně výrazným polarizačním efektem na naší společnost, a zároveň Babiš zatoužil po větším úspěch v řadách chcimírů, bez mrknutí oka hází napadenou zemi přes palubu. A podobně by to nejspíš udělal i s vlastními spoluobčany, pokud by to potřeboval k naplnění svých zájmů. Opravdu si někdo soudný myslí, že takový člověk a jeho spojenci patří do vedení státu?
