Článek
Tuzemská proruská scéna má v současnosti čtyři hlavní vzájemně propojená politická centra šíření kremelské propagandy. Konkrétně Institut Václava Klause, Drulákův obskurní spolek Svatopluk, nepřiznanou volební koalici SPD a v nepolední řadě hnutí Stačilo!, jehož předseda Daniel Sterzik ji prezentuje v nejotevřenější a nejvulgárnější podobě.
Příklad? Ve svém nedávném příspěvku se Sterzik snaží své čtenáře přesvědčit, že ukrajinský odpor vůči ruské agresi byl od začátku chybou a kdyby se Ukrajina bez boje vzdala, státoprávní výsledek by byl pro ni stejný jako nyní, ovšem bez milionu mrtvých.
Toto tvrzení je jedno z nejfalešnějších a nejzákeřnějších narativů ruské propagandy. Podprahově se nám snaží vnutit, že Rusku je lépe se bez boje podvolit, a dát mu vše nač ukáže svým panovačným prstem. Důvody není obtížné odhadnout. Sterzik už sní o vítězství proruské koalice v letošních volbách, která bude smířlivá ke všem požadavkům Putinovy despocie. Jak rusofilství nejlépe obhájit před veřejností? Přece varováním před ukrajinským scénářem, tedy že Rusům je lépe leštit boty „po dobrém“. A Sterzik zjevně chce na veřejné mínění působit tímto směrem už s patřičným předstihem.
Dnes si proto rozebereme, proč Ukrajina skutečně nemá žádnou lepší variantu než aktivní vojenskou obranu, a Sterzikův postoj je jako obvykle naprosto nesmyslný a účelový.
Představme si pokus o vraždu třeba někde na ulici. Pokud se oběť vzdá předem, odevzdá svůj život do rukou vraha. Jedinou její šancí je proto pokusit se ubránit. Žádná oběť tomuto cíli není zbytečná. Nic jiného než aktivní odpor totiž napadené oběti nezbývá.
Přesně takový existenční zápas vede Ukrajina. Kdyby rovnou kapitulovala, dnes už jako suverénní země dávno neexistuje. Buď by jí spravovala loutková vláda, anebo by byla již formálně součástí Ruska na základě podobně „transparentního referenda“, jaké Rusko uspořádalo na Krymu či v okupovaných regionech na východě Ukrajiny. Ukrajina tedy boj o faktické zachování své státnosti vyhrává jen díky svému heroickému vojenskému odporu a pomoci civilizované části světa.
Měřítkem smysluplnosti ukrajinské obrany navíc není faktický stav na frontě, jak se mylně domnívá Sterzik. Válečná agrese není desková hra ani boxerský zápas. Jejím základem totiž není konsensus zúčastněných stran, ale snaha agresora vnutit napadené oběti svoji vůli. Smyslem obrany je proto klást takovému diktátu všemožný odpor, hájit svoji svobodu a právo na národní svrchovanost. A tento základní účel ukrajinské obrany byl naplněn již tím, že tato obrana započala.
Ukrajina ale svojí obranou dosáhla ještě mnohem víc. Dokázala dokonale demaskovat Putinův režim a celému civilizovanému světu ukázat, jakých zrůdností je schopen, a jak kolosální lži jsou standardní součástí jeho komunikace. Co si o Putinovi myslí Donald Trump je v tomto ohledu zcela lhostejné. Trump přišel a zase odejde. Ruské zločiny však zůstanou nesmazatelně zapsány v naší paměti a evropské historii. Stejně jako neuvěřitelná statečnost Ukrajiny, která se jim již čtvrtým rokem staví hrdinně na odpor.
Naturalistické demaskování Ruska ze strany Ukrajiny evropský Západ nesmírně potřeboval k procitnutí z naivních snů, že Rusko je alespoň částečně civilizovanou zemí. Poznání naléhavosti a závažnosti ruského nebezpečí spolu s obdivem k vytrvalému vzdoru Ukrajiny přiměla civilizovanou Evropu semknout se k ohromné podpoře napadené země i přehodnocení do té doby velmi bohorovného přístupu k vlastní obraně, což je nejlepší prevencí před ruskou agresí dál na Západ. Ovšem pokud by Ukrajina hned na začátku mlčky kapitulovala, Západ by celou invazi pravděpodobně přešel podobně jako zločinnou anexi Krymu.
Sterzikovy ruské narativy o „proxy válce“ snažící se relativizovat autenticitu i motivy ukrajinského odporu jsou další ukázkou argumentační slaboduchosti. Ukrajina se brání, protože sama chce, bránit se sama začala a kdyby jí nikdo nepomohl, pokračovala by v tom do posledního dechu. Hájí totiž svoji svobodu, po které touží tak moc, že za ni platí nevyčíslitelnou cenu vlastní krví. Představa, že by to vše dělala jen kvůli přání Západu má s realitou společného asi tolik co Daniel Sterzik s vysokou školu.
Ukrajinská zkušenost navíc potvrdila, že i odpor vůči výrazně silnějšímu útočníkovi je lepší než kapitulace. Bez boje by dnes byla bezejmennou ruskou gubernií, kterou by na západ od našich hranic málokdo uměl najít na mapě. Naopak díky svému statečnému odporu proti ruské vražedné mašinérii se stala světovým symbolem boje za vládu práva, národní sebeurčení, svobodu i spravedlnost, a vysloužila si hluboké uznání a sounáležitost celého civilizovaného světa. A všem dalším světovým diktaturám vyslala jasný vzkaz, že vojenská agrese odporující mezinárodnímu právu bude i proti vojensky slabšímu soupeři citelně bolet.
Ukrajina svým odvážným jednáním podnikla rovněž nenahraditelný krok k obhajobě své státnosti, jehož význam naplno ocení nejspíš až historie. A dost možná i té evropské. Anebo snad má někdo pocit, že Hitler by byl ve 2. světové válce poražen spojeneckou zbabělostí? Či snad že by se snad Evropě žilo lépe, kdyby se s jeho diktaturou tenkrát smířila?
Klíčové milníky historie lidstva utvářejí činy statečných osobností, nikoliv zbabělců. Sklonit hlavu a poníženě prosit diktátora o slitování je hrozně jednoduché. Pokud by tak jednaly všechny napadené oběti, je svět ještě nesrovnatelně horším místem k životu než nyní. Ozbrojení gangsteři ruského formátu by totiž nemuseli ani jedinkrát vystřelit, a každý by před nimi padal na kolena. A přesně to si zdejší přátelé Kremlu přejí.
Každý přirozeně nemá odvahu postavit se s téměř holýma rukama tváří v tvář nejohavnějšímu zlu, jaké reprezentuje třeba Putinův režim. To lze pochopit. Naprosto nepochopitelná je však snaha zpochybňovat statečné činy těch, kteří k tomu odvahu mají. A právě to činí pan Sterzik. Jeho svět je ponurým místem kastovnické nerovnosti založený na vládě síly a svévole s otevřeným pohrdání právem i morálkou, kde žádná nároková svoboda či přirozená lidská práva neexistují. A my nemáme mít větší ambice než se tomu prostě podvolit, a zloděje raději pozvat rovnou do domu s útěchou, že takhle nám aspoň nevyrazí dveře. Snad žádná představa lidské společnosti mně není vzdálenější než ta Sterzikova.
Ukrajinci již čtvrtým rokem hrdinně bojují na frontě proti ovládnutí své země Ruskem. My to máme nesrovnatelně jednodušší. Nám bude úplně stačit porazit proruské strany v podzimních volbách. Tam, kde Ukrajinci platí krví, nám stačí bojovat hlasovacími lístky.
Dokažme, že to umíme aspoň tak dobře jako Ukrajinci vojenským arzenálem, a ve volbách dejme jasně najevo, že s vrahy, zloději, únosci, násilníky a vyděrači o žádnou „normalizaci“ vztahů opravdu nestojíme. A jejich stoupence drtivou volební porážkou pošleme tam, kam patří.
