Článek
Úvodem se omlouvám svým pravidelným čtenářům, že tentokrát výjimečně odbočím ze svého obvyklého tematického rámce. U problematiky obrany liberálního demokratického řádu však zůstaneme. Krátce se totiž zastavím u Prague Pride festivalu, který minulý týden probíhal v Praze, a vyvrcholil nedělním pochodem hrdosti.
Jako člověk s většinovou sexuální orientací, který si vystačí se svým biologickým genderem, logicky nejsem součástí LGBTQ+ komunity. A jakkoliv její práva plně podporuji jako nezpochybnitelnou reflexi ústavní zásady rovnosti v právech, podrobněji se předmětnou problematikou nezabývám. Rozbor hlavních výstupů festivalu proto přenechám příslušným odborníkům.
Na festival však chci nabídnout krátký náhled prizmatem úrovně demokratické svobody v naší zemi, a to ve světle četných nenávistných útoků, které vůči této akci každoročně míří. S tím souvisí skutečnost, že význam Pride festivalů již dalece překročil hrance boje o práva příslušníků LGBTQ+ komunity. To ukázal i nedávný příklad z Budapešti, kde účast v průvodu symbolizovala otevřený protest široké veřejnosti proti Orbánovu autoritářskému režimu.
Základní hodnotou demokracie je garantovat každému tak široký rozsah lidských práv, který je ještě slučitelný se stejným rozsahem lidských práv druhých. Jinými slovy řád založený na rovnosti v právech vyjádřený zásadou, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pro realizaci a zároveň obranu demokracie je proto klíčová tolerance každého jednání, které se nachází v těchto jejích mezích, a stejně tak odmítnutí každého jednání, které stojí mimo ně.
Příkladem jednání stojící mimo demokratické meze jsou projevy vyzývající třeba k toleranci ruské agrese, neboť akceptace mezinárodních zločinů čítající nejzrůdnější zásahy do lidské integrity je s demokratickým řádem pochopitelně neslučitelné.
Účastníci Prague Pride však z hodnot demokratického řádu v ničem nevykračují. Co je nedemokratického na požadavku genderové rovnosti? V čem právo na uzavření manželství stejnopohlavními páry poškozuje právo různopohlavních párů na totéž? Anebo koho poškozuje, když někdo veřejně vyjádří vnímání své identity? Pokud účastníci festivalu chtějí tyto své postoje veřejně sdílet, je v demokratické společnosti nepochybně legitimní, aby tak činili. A je-li nějaký projev v demokracii legitimní, generuje to ostatním povinnost jej respektovat.
Média letos stejně jako v předchozích letech přinesla z Pride festivalu nespočet fotek a mnoho videí. Co na nich vidíme?
Tisíce přátelských, vzájemně tolerantních a veselých lidí, kteří jsou nekonfliktní, nikomu neubližují a každý je mezi nimi vítán. Jejich pochod hrdosti nabízí bezbariérovou kreativní rozmanitost a autentický projev identity každého účastníka. Kdo si chce připnout barevné stužky, připne si je. Kdo chce přijít v bizarním převleku, fantazii se meze nekladou. Kdo chce naopak jít v průvodu jen tak „civilně“ na procházku s kočárkem, tak jde. Kdo chce zpívat, zpívá, kdo bubnovat, bubnuje, kdo tancovat, tancuje. Nikdo nikomu nic nevnucuje, nikdo nikomu neubližuje. Přesně takhle vypadá svoboda. A já jsem nesmírně rád, že i takto může vypadat Česko.
Všech kritiků šířících na adresu festivalu nenávistné komentáře bych se proto rád zeptal, co vám na tom pořád tak strašně vadí? A na základě čeho byste účastníkům chtěli tuto formu projevu omezovat, když oni v ničem neomezují vás?
Je snad průvod násilný, jako třeba pochody fotbalových chuligánů, které střídavě přejí smrt Slavii či Spartě podle toho, do kterého kotle patří, a bez policejního kordonu by se tyto své cíle nejspíš pokusili i reálně naplnit?
Nelíbí se vám vizáž „duhových“ lidí? Vy se jim třeba také nelíbíte. Jenomže oni se na vás musí dívat 365 dní v roce, vy na ně jen jediný. A vlastně nemusíte. V Praze najdete myslím dostatek jiných míst, které v den průvodu můžete navštívit. A mimo Prahu se u nás tyto akce vůbec neobjevují.
Argumentujete, že vy neděláte podobné průvody heterosexuálů? Neděláte, protože nechcete. Nikdo vám nebrání. Podobně jako vy nemůžete bránit těm, kdo je dělat chtějí.
Vadí vám sexuální či vztahová rozvolněnost? Jde-li o dobrovolný vztah (dvou) dospělých lidí, je součástí jejich svobody, do které nikomu jinému nic není. Stejně jako rozhodnut uzavřít a neuzavřít manželství či z něj odejít, mít či nemít děti, žít v monogamním vztahu či třeba v polyamorii.
Účastníci podle vás přece nemusí svoje sexuální preference dávat najevo veřejně? Máte pravdu, nemusí. Ale máte nějaký argument, proč by nemohli, když chtějí? Jaká vaše práva tím poškozují?
Nechápete, proč zrovna tímto způsobem dávají najevo svoji identitu? Nemusíte to chápat, je to jejich způsob vyjádření, nikoliv váš. Z vaší strany úplně stačí si uvědomovat, že na něj mají právo.
Požadavky průvodu jsou v rozporu s vaším náboženským cítěním? Vašeho boha vám nikdo nebere. A vy zase musíte akceptovat, že ho nemůžete nikomu vnucovat.
Na veřejném prostranství podle vás dochází k obnažování v rozporu se zákonem? Nechte na policii, aby to posoudila. Na těchto průvodech je vždy četně zastoupena.
Některé převleky v průvodu vám připadají nevkusné? Tak si je sami nepořizujte. Nikdo vás přece nenutí.
A ruku na srdce - nejsou vaše hejty náhodou vyvolány třeba tím, že účastníkům festivalu vlastně závidíte? Třeba mládí, které už možná nemáte? Dámským účastnicím rozhodnutí nepodřizovat se mužskému světu? Schopnost „duhových lidí“ veřejně vyjádřit svoji odlišnost? Nebo jim snad závidíte lásku, kterou třeba sami nemáte? Anebo jejich barevný život namísto vašeho šedivého? Že si nenechají partnerské vztahy formalizovat, k životu nepotřebují „tradice předků“ a neprosí se o svolení přísného oka konzervativního maloměsta? Anebo že mají tu „drzost“ se (aspoň chvíli) radovat ze života, zatímco vy máte na každý den v hlavě dlouhý seznam věcí, na které budete nadávat, a když dojdete na konec, začnete zase od začátku?
A pro nás „většinovou společnost“ – nevidíme něco, čím bychom se mohli na Pride inspirovat? Když se mohou radovat ze života členové duhové komunity, proč my raději kolem sebe šíříme „blbou náladu“, kterou se pak autoritářská opozice snaží falešně přičítat současné vládě? Žijí snad zdejší příslušníci LGBTQ+ v jiné zemi, či se snad mají lépe než my ostatní? Asi těžko. Přinejmenším pro mnohem omezenější výběr partnerů. O míře nenávisti za to, že si dovolují „být jiní“, raději ani nemluvě.
Čím to tedy je, že účastníci Pride festivalu vypadají šťastnější než majorita? Není to třeba tím, že po předchozích staletích nesvobody si více váží skutečné svobody a možnosti projevu vlastní identity, což my ostatní považujeme už za samozřejmé? Jenomže právě naše představa, že svoboda je samozřejmost, a není důvod se z ní radovat ani bojovat o její zachování, je nejlepší cestou k tomu ji ztratit. A netřeba připomínat, kolik falešných ochránců „normálního světa“ v řadách naší autoritářské opozice nás té svobody na počkání ochotně zbaví.
Průvod hrdosti nabídl ještě jeden všeříkající kontrast. Na jedné straně pochod reprezentující lásku, radost, toleranci, pluralitu a bezbariérovost v nejpestřejší paletě barev účesů i oblečení. Na straně druhé ostrůvky odpůrců, kteří si byli obvykle podobní jak vejce vejci – zamračené tváře důležitě vyhlížejících maskulinních „poslů normality“ bytostně přesvědčených, že jsou povoláni onomu duhovému průvodu nutit svá intolerantní pravidla.
A v tom je ten nejzásadnější rozdíl. Lidé z pochodu hrdosti těmto apoštolům „normálního světa“ jejich pravidla neberou a ta svoje nevnucují. Naopak to ovšem neplatí. To je explicitním důkazem, který z obou „táborů“ je integrován s podstatou demokratické svobody, a kdo si jej plete s diktaturou většiny coby novodobým autoritářstvím. A právě to by mělo být hlavním poselstvím festivalu pro nás coby „nezúčastněnou většinu“.
