Článek
Vládní koalice podala návrh na odvolání Karla Havlíčka (ANO) z vedení Poslanecké sněmovny (PS). Má to být reakce na opoziční pokus o odvolání její předsedkyně Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) a soustavné opoziční obstrukce paralyzující práci dolní komory. Podle předsedy poslaneckého klubu TOP 09 Jana Jakoba je PS vzhledem k opozičním obstrukcím v současnosti nejčastěji a nejdéle jednající komorou parlamentu na světě, což je pochopitelně neslučitelné s výkonem řádné legislativní funkce.
Redaktorka Seznam Zpráv Lucie Stuchlíková ve svém komentáři uvažované odvolání Havlíčka považuje za kontraproduktivní, neboť podle ní nejvíc ublíží samotné koalici. Řadu postojů této renomované redaktorky oceňuji, především v oblasti nulové tolerance vůči sexuálnímu obtěžování žen. Obdobná nulová tolerance mně však chybí v jejím komentáři k absolutně destruktivnímu, ryze zlomyslnému a účelovému obstrukčnímu chování české neliberální opozice.
Nelegitimitou parlamentních obstrukcí směřujících k paralyzaci legislativního procesu jsem se již podrobně zabýval. Obstrukční jednání ANO a SPD odsoudil i Ústavní soud, který ve svém nálezu Pl. ÚS 30/23 mj. konstatoval, že „smyslem zákonodárného procesu je totiž projednání a schválení (či zamítnutí) návrhu zákona, nikoliv oddalování jeho přijetí a obstrukce, vedoucí k paralýze tohoto procesu,“ obstrukce lze kvalifikovat „jako zneužití práva a parlamentní procedury“, na rozdíl od politického diskursu nejsou „prostředkem chráněným v ústavněprávní rovině“ a pokud obstrukce „zásadním způsobem naruší fungování Poslanecké sněmovny, je parlamentní většina oprávněna učinit adekvátní opatření k zajištění jejího fungování.“
Nad rámec nálezu Ústavního soudu lze ještě doplnit, že obstrukce jsou popíráním vůle voličů, a tím i nezhojitelným popřením podstaty samotné demokracie. Voliči rozhodli, že většinu mandátů získaly strany vládní koalice, které díky tomu mají právo v souladu s čl. 6 Ústavy na většinové rozhodování. Pokud sněmovní menšina toto právo nerespektuje, snaží se jeho výkon zablokovat a vydíráním vnutit většině vůli svoji, není to výkonem práv demokratické opozice, ale obyčejnou snahou usurpovat moc a prosadit svoji vůli v rozporu s rozdělením sil voliči.
Pokud bychom tolerovali podobu současných opozičních obstrukcí jako standardní formy parlamentního jednání, můžeme rovnou veškeré volby zrušit. Přehlasovaná menšina totiž v rozporu s účelem, smyslem i pravidly legislativního procesu jednoduše zablokuje každé rozhodnutí, které jí nebude po chuti. Tím znemožní parlamentní většině rozhodovat, a vlastně anuluje výsledky voleb. Netřeba zdůrazňovat, že takový důsledek je s demokratickou doktrínou v neslučitelném rozporu.
Pro současnou opozici navíc obstrukce nepředstavují krajní formu jednání jako tomu bývalo dříve, ale běžnou „pracovní“ rutinu. Tím vážnější deficit demokracie to přináší. Z politického hlediska pak obstruující opozice znovu potvrzuje, že ničeho hodnotnějšího není schopna, a jejím cílem není výkon legislativní funkce, ale její blokování.
A konečně nutno rovněž připomenout, že poslanec odchylující se ve svém projevu zjevně od projednávaného tématu porušuje § 59 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Jinými slovy, porušuje zákon. A to v právním státě přece není hodno bohorovného přehlížení.
Stuchlíková nijak nerozporuje, že koalice je v právu. Sama kupř. konstatuje, že „opozici dávno nejde o nějakou smysluplnou diskuzi. Poslední měsíce jsou ve Sněmovní 4 jen přehlídkou naschválů“. Pouze se domnívá, že by koalice neměla reagovat odvoláním Havlíčka, a přikládá několik argumentů. Obávám se však, že žádný z nich není pro přehlížení opoziční zlovůle dostatečný.
Podle Stuchlíkové by se koalici nad destruktivním chováním opozice „měla povznést. A ukázat, že ona je ta, která chce ve Sněmovně projednávat i něco konkrétního.“
Nejprve k tomu „povznesení“. Z výše uvedeného je zřejmé, že podoba obstrukcí používaná opozicí je porušováním zákona o jednacím řádu PS, stojí mimo ústavní hranice demokratického státu a nesleduje žádný zájem veřejného dobra. Je to prostě snaha o paralýzu zákonodárného sboru za peníze daňových poplatníků z protiprávní silové svévole sněmovní minority. Určitě proto nelze proto přisvědčit názoru, že bychom se nad ni měli povznášet.
Ještě mnohem důležitější však je, že koalice chce udělat přesně to, co píše Stuchlíková, tj. ukázat, že ve Sněmovně pracuje. To však nemůže, když jí v tom neliberální opozice brání obstrukcemi. Povznést se nad tím tedy nepomůže. Bude-li koalice nadále mlčky přihlížet, opozice toho sama nezanechá. Naopak se zaraduje, že je to strategie vedoucí k úspěchu, a bude v ní pokračovat ještě intenzivněji. Pokud by se tedy koalice rozhodla toto opoziční zesměšňování demokracie potupně snášet, vlastně by tím akceptovala situaci, že o obsahu její práce rozhoduje opozice. A takto opravdu nemůže vypadat postavení vládní většiny řídící zemi.
Anebo má snad koalice s neliberální opozicí jednat? A o čem? Premiér Fiala si sám vyzkoušel, že to je naprosto ztracený čas. Anebo má koalice opozici prosit, aby milostivě začala dodržovat jednací řád? Či jí má za to dokonce nabízet ústupky, na které opozice nemá nárok? Má přijmout něco tak neslýchaně nesmyslného, že své ústavní právo na většinové rozhodování bude uplatňovat jen v mezích, ve kterých jí to opozice umožní? Takové návrhy nikdo soudný samozřejmě nemůže myslet vážně.
Odvolání Havlíčka samozřejmě obstrukce nezastaví. Dojde však k jasnému deklarování jejich nelegitimity, pojmenování viny a viníků. A zároveň k vyvození osobní odpovědnosti, neboť vrcholný funkcionář strany spoluzodpovědné za paralyzaci práce sněmovny přece nemůže být v jejím vedení.
Kromě toho bude Havlíček potrestán i platově, neboť příjem místopředsedy PS je ve srovnání s řadovým poslancem vyšší téměř o 100 tisíc korun měsíčně. Za co je má Havlíček pobírat, když z této řídící pozice ani nedokáže svoji stranu přimět k dodržování elementárních pravidel politické kultury?
A koalice má plné právo s obstrukcemi bojovat. Vždyť jak konstatoval Ústavní soud v již zmíněném nálezu Pl.ÚS 30/23, že jestliže obstrukce „zásadním způsobem naruší fungování Poslanecké sněmovny, je parlamentní většina oprávněna učinit adekvátní opatření k zajištění jejího fungování.“
V neposlední řadě bychom neměli zapomínat, že spravedlnost je účelem sám o sobě, aniž bychom jej měli poměřovat nějakými kalkuly efektivity. Ruskou vojenskou agresi přece také odsuzujeme a Putina chceme dostat před mezinárodní tribunál, aniž bychom se zabývali úvahami, co nám to přinese. Děláme to proto, že hájíme spravedlnost. Jakmile to však začneme podmiňovat pragmatickými kalkuly, můžeme na ni rovnou rezignovat.
Obdobně bychom tedy měli postupovat i na domácí scéně. Jasně, Babiš ani Okamura nikoho nevraždí. Však taky pro ně nežádáme doživotní žalář, ale „jen“ upuštění od protiprávní účelové paralyzace Sněmovny. Pokud to neuděláme, bude to pro ně znamení, že příště si mohou zkusit dovolit ještě víc, protože se možná opět nenajde nikdo, kdo by si troufl je nutit všeobecně závazná pravidla respektovat.
Pokud koalice Havlíčka odvolá „nastane peklo, ze kterého se ve Sněmovně – řečeno slovy předmětného Havlíčka – „všem srolují ponožky,“ obává se Stuchlíková.
Tak především, peklo v Sněmovně už dávno nastalo. Přinejmenším od doby, co zde ANO a SPD reprezentují antizápadní a anticivilizační blok. Vždyť neliberální opozice jede v obstrukcích na maximum i za Havlíčkova místopředsednictví. Dělá co nejhoršího umí. Takže vlastně to jediné, co umí.
Navíc není pravda, že pokud koalice Havlíčka odvolá, přijde vůči obstruující opozici o poslední páku. Nesmíme zapomenout, že ve vedení PS je za hnutí ANO ještě Aleš Juchelka.
Ustupovat zlu s argumentem, že se ho bojíme, by byla zcela debaklová reakce. Kdyby se takto chovala Ukrajina, Putin ji ovládl už první den invaze. Navíc není žádný důvod, aby vládní koalice ustupovala. Ničím se totiž neprovinila. A kromě toho, s vyděrači se přece nejedná.
„ANO si rozhodně nebude stěžovat, když vládní koalice posílí jeho auru mučedníka, kterému všechny ostatní zlé strany ubližují,“ pokračuje Stuchlíková.
K něčemu takovému Babiš odvolání Havlíčka nepotřebuje. Babiš coby člověk, který dávno přestal rozlišovat realitu od výmyslů, bude tuto rétoriku uplatňovat úplně stejně, ať Havlíček v čele PS zůstane či nikoliv. A jeho voliči mu budou úplně stejně tleskat, zatímco jeho nevoliči takovým lhaním opovrhovat.
„Vládní poslanci si možná myslí, že Havlíčkovou popravou ohromí vlastní voliče. Zavření ve sněmovních kuloárech ale jen podléhají častému klamu – že tyhle sněmovní půtky kohokoli venku zajímají,“ domnívá se Stuchlíková.
Zrovna mě tedy určitě zajímají. A pochybuji, že jsem s tímto názorem zcela osamocen. Zde totiž nejde o nějaké sněmovní půtky, ale o naprosto zásadní hodnotový postoj vůči flagrantnímu zneužívání parlamentního procesu. A ten není na místě bagatelizovat.
Těžko si navíc představit, že by koaličním voličům mohla imponovat představa bezradné koalice tváří v tvář šklebícímu se Babišovi, jehož strana zneužitím formálních pravidel parlamentního práva před zraky celého národa beztrestně vyhlodává podstatu celé demokracie. Cokoliv proti tomu v mezích legislativních možností koalice podnikne bude lépe než nedělat nic. Slabost vůči opozičnímu bezpráví by totiž byla tím, čím by vládní strany své voliče mohly znechutit doopravdy.
„Koaliční voliči jsou naštvaní a zklamaní, že vláda nedostála svým slibům. Proto by jim čtyřkoalice ideálně v posledním roce potřebovala ještě něco „doručit“ – a jen Havlíčkova hlava rozhodně stačit nebude,“ uzavírá Stuchlíková.
Zde není prostor pouštět se do licitací, zda vláda plní své sliby na 93 % jak tvrdí premiér, na něco přes 60 % jak průběžně hodnotí nezávislá organizace Demagog.cz, či ještě na jiná procenta. A ani do úvah, kolik toho vláda ještě splní, kolik nesplní vlastní vinou či kolik slibů nesplnily předchozí vlády. A především o kolik světelných let je lepší splnit alespoň část úkolů na správné cestě než se vydat na cestu nesprávnou. To vše by bylo na samostatný článek.
Rozhodující je něco úplně jiného. Neliberální opozice chce naši zemi vykořenit ze západoevropské integrace a nasměrovat k východnímu autoritářství Ficova či Orbánova střihu či dokonce k servilnímu rusofilství. Zabránit tomu a udržet prozápadní kurs naší země i po volbách příští rok je proto nyní prioritním cílem, který je důležitější než všechny ostatní vládní sliby dohromady. A tento prioritní cíl plní a do budoucna garantují vládní strany spolu s Piráty na podtrženou jedničku.
Toto uvědomění je neporovnatelně významnější než hnidopišské pitvání každé položky Programového prohlášení vlády a teatrálního štkaní, jak jsme všichni strašně zklamaní a jak se asi poohlédneme jinam. Až nám dojde, že nemáme kam, snad nás konečně to „naštvání a zklamání“ přejde. V příštích volbách totiž opravdu nepůjde o to, jak máme na lodi nazdobené kajuty, ale zda se nepotopíme. Tento závěr mě nadšením samozřejmě nenaplňuje. Nicméně je to realita současného Česka. A tu je potřeba vnímat bez příkras, máme-li na ni adekvátně reagovat.
Pokud tedy chceme pokračování prozápadního směřování naší země s důstojnou vládou bez Vodkáčků či ministryní převlečených za hranolky, musíme pro to také něco udělat. Výsledek totiž nezáleží na nikom jiném než na nás, voličích. Pro začátek bychom mohli přestat řešit podružnosti, předhánět se ve fňukání a hledání často pedantských důvodů kritiky vlády či dokonce premiérova šatníku. A poté začít přemýšlet, jak můžeme vládním stranám pomoci, aby za rok obhájily své vítězství. Nikoliv kvůli nim, ale kvůli nám. Aby se v této zemi i po příštích volbách ještě dalo žít.
