Článek
Seznam zprávy včera přinesly informaci, že „petiční stánek“ Ondřeje Thora, který již téměř rok kempuje před Úřadem vlády s požadavkem na demisi vlády, je samotným aktivistou nově spojován s výkonem práva shromažďovacího.
Nejen Miroslav Kalousek se před pár dny velmi správně podivoval nad tím, že v této záležitosti nebylo v souladu s legislativou ještě nic podniknuto. Opravdu zvláštní paradox v zemi, která se doposud nevymanila z ohromné byrokracie a formalismu započaté již za Předlitavska, kde i na psí boudu potřebujete téměř stavební povolení.
Najednou si prostě někdo postaví stanovou osadu v Praze naproti Úřadu vlády, kde téměř rok bez povolení bivakuje, obtěžuje kolemjdoucí a bezplatně využívá prostor v jedné z nejdražších lokalit v celé Praze. Nikoho příliš nezajímá existence samotné nepovolené stavby, neoprávněného záboru veřejného prostranství, nesplnění zákonných požadavků pro petiční stánek či případné verbální trestné činy páchané osazenstvem stanů. Hygienická stanice zřejmě také nic, stejně jako odbor policejní ochrany ústavních činitelů, kteří dovnitř stanu pochopitelně nevidí, a nemůže tak kontrolovat, co se naproti Úřadu vlády vlastně odehrává.
Pokud kompetentní orgány dle svých slov nevědí, jak situaci řešit, níže nabízím několik základních právních argumentů. Pokud svoji činnost pan Thor nyní pojímá jako výkon práva shromažďovacího, můžeme se zaměřit na výkon tohoto práva.
Především nutno podotknout, že aktivity Ondřeje Thora před Úřadem vlády nejsou výkonem žádného ústavně garantovaného práva, ale jeho zneužitím, a to právní ochrany nepožívá. O zneužití práva se jedná tehdy, kdy je vykonáváno ve zjevném rozporu s jeho účelem, resp. je jím sledován účel jiný. Takové jednání se pak posuzuje podle svého skutečného obsahu bez ohledu na to, jak je formálně označeno. V daném případě je snadno prokazatelné, že skutečným účelem jednání aktivisty je protestní bivakování před Úřadem vlády. Nesplnění požadavků na petiční stánek je neslučitelné s výkonem práva petičního, noční spánek či pobyt na místě v jedné osobě je zase neslučitelný s výkonem práva shromažďovacího. O právem aprobovaný výkon těchto práv se tedy nejedná. A aby se jednalo o legální přebývání, muselo by splnit zákonné požadavky pro takovéto užití veřejného prostranství.
Thorovo bivakování před Úřadem vlády je však protiprávní. Ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích konstatuje, že veřejná prostranství slouží obecnému užívání. Tím je z logiky věci míněn především pohyb a shromažďování lidí. Co není pokryto obecným užíváním, náleží k užívání zvláštnímu (kupř. trhy, kulturní, sportovní či reklamní akce, zařízení pro prodej zboží, dočasné stavby apod.), přičemž tyto činnosti již vyžadují povolení orgánů veřejné moci, případně jsou i zpoplatněny.
Obecným užíváním veřejného prostranství na parkovišti v městské zástavbě rozhodně a za žádných okolností není vybudování stanovému kempu. Jeho samotná existence bez povolení je tak sama o sobě protiprávní. Nikdo přirozeně nebrání Ondřeji Thorovi realizovat petiční či shromažďovací právo a k nim žádné povolení skutečně nepotřebuje. Ke stanovému kempu, který podmínky petičního stánku nesplňuje a s realizací práva shromažďovacího nemá nic společného, však povolení potřebuje. Pokud jej nemá a neuposlechne výzvu k jeho odstranění, orgány veřejné moci jsou oprávněny jej na jeho náklady nechat odstranit.
Dále nutno uvažovat o obsahu práva shromažďovacího. Běžně vypadá tak, že lidé se na nějakém místě v koncentrují či konají pochod s jednotícím společným účelem, kupř. podpory určitého požadavku. Kromě toho je ohraničeno nějakým začátkem a koncem, který vyplňuje program. Nic z toho však není naplněno svévolným nastěhováním na nějaké veřejné místo, kam přebývajícího chodí navštěvovat jeho známí. Navíc je-li účelem protest proti vládě, rozhodně není naplněn kupř. nočním spánkem aktivisty na daném místě.
Dalším nutným atributem daného práva je požadavek, že účastníkem shromáždění musí být nejméně tři lidé, dle menší části doktríny postačují dva. Tento požadavek není sice obsažený přímo v legislativě, nicméně je konsensuálně dovozován (srov. např. Vojtěch Šimíček in Wagnerová E., Šimíček V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 457.) Nikde však není shromáždění spojováno s účastí jediného člověka, neboť nikdo se nemůže shromáždit sám se sebou. Náhodní kolemjdoucí či lidé s odlišným názorem anebo přicházející z jiného důvodu se pak za účastníky shromáždění nepočítají.
Jakmile tedy na shromaždišti poklesne (kupř. v nočních hodinách) počet „účastníků“ na jednoho (Thora samotného), ohlášené shromáždění končí, protože se lidé rozešli. Mají-li být ráno aktivity před Úřadem vlády znovu podřazovány pod výkon práva shromažďovacího, musí o tom svolavatel učinit úřadu nové oznámení, tj. oznámit nové shromáždění. Pokud tak neučiní, jedná se již o neoznámené shromáždění, což je přestupkem podle § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, za který svolavateli podle § 14 odst. 4 téhož zákona hrozí pokuta až 15 000 Kč.
Je tak nepochybné, že aktivita pan Thora nenaplňuje ústavní znaky výkonu práva petičního ani shromažďovacího, a proto také nepožívá jeho ochrany. Orgánům veřejné moci nic nebrání mu okupaci veřejného prostranství improvizovaným obydlím zakázat, a nařídit jeho odstranění. Bude-li se pan Thor bránit soudně, s ohledem na výše nastíněné argumenty je v podstatě vyloučené, že by soud jeho žalobu označil za důvodnou.
Proč se k ukončení této taškařice doposud nikdo z kompetentních orgánů neodhodlal není zřejmé. Možná je za tím nedostatečná vůle trvat na dodržování práva. Možná velmi krátkozraká neochota pouštět se do sporu, který by mohl být proti státní moci zneužit dezinformační sférou. Možná obyčejná česká liknavost řídící se heslem „nehas co tě nepálí“. Příčinou může být i snaha, aby se pan Thor svým projevem diskreditoval sám a názorně ilustroval, jací lidé zde brojí proti vládě.
V každém případě je tato kauza jedním z nezpochybnitelných důkazů, že současný režim naší země je přímým protipólem totality, ze které jej opakovaně obviňovali kupř. účastníci Vrabel-Rajchlových demonstrací. Jen ten nejsvobodomyslnější režim totiž dovolí, aby jeho vládě pod okny mnoho měsíců lidé vykřikovali požadavek na demisi z protiprávně zabraného veřejného pozemku. V tomto případě je to však liberální maxima na velmi nepravém místě, která zakládá nebezpečný precedens. Věřme, že si to kompetentní orgány včas uvědomí.
