Článek
V reakci na bezprecedentně ostudné a nesmyslné výroky Donalda Trumpa na téma ruské agrese na Ukrajině tuzemští stoupenci Kremlu patrně nabyli dojmu, že Rusko má (střední a východní) Evropu v kapse. A že když Trump řekne, že zebry jsou predátory lovící tygry, přepíšeme podle toho učebnice zoologie. A proto co dříve naznačovali šeptem, nyní vykřikují záměrně hlasitě, a s ještě výraznějším úšklebkem zlomyslného cynismu.
U nás drží ruský prapor tradičně nejvýš Institut Václava Klause (IVK). Sám Václav Klaus si už dovolí zcela otevřeně napsat kolosální lež, že ruská agrese je výsledkem nezodpovědné ukrajinské politiky, která učinila ruský útok téměř nevyhnutelným, a Ivo Strejček považuje za správné mnichovské tvrzení amerického ministra obrany Peta Hegsetha, že představa Ukrajiny v hranicích před rokem 2014 je iluzorní.
Prozatímní jednoznačné prvenství však zasluhuje text Jiřího Weigla. Z oficiálních zdrojů v naší zemi jsem ještě nezaznamenal tak překrucující, otevřeně jednostrannou a doslova fanaticky nesmyslnou obhajobu ruských zločinů. A to do té míry, že kdo nezná názorovou pozici Klausova institutu, mohl by si klidně myslet, že je to satira.
Weiglův článek natolik zásadním způsobem shrnuje současný postoj českého proruského mocenského proudu, že se mu budu věnovat ve dvou článcích. V dnešním rozeberu jeho principiální výstupy, v příštím pak podrobněji konkrétní Weiglovy výroky.
Prvním zásadním Weiglovým poselstvím je absolutní překroucení postavení Ruska a Ukrajiny v celém konfliktu. Článek je plný všech možných obvinění západní Evropy, a samozřejmě naší vlády za špatné chování a nelásku k Rusku. A nejhorší je pochopitelně samotná Ukrajina, která má tu drzost se ruské agresi bránit, namísto aby poníženě poděkovala za ruskou výchovu a prosila o právo žití v ruském protektorátu.
Naopak marně byste hledali zmínku o tom, že Ukrajina je obětí a Rusko zvráceným gangsterem, který vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje a unáší ukrajinské civilisty, devastuje jejich zemi a zajatým vojákům řeže hlavy. Obdobně pak státy, které napadené zemi pomáhají, si Weigl dovoluje nazývat „válečnými štváči“, a samozřejmě zcela mlčí k tomu, že jediným válečným štváčem je na této scéně Rusko. Mimochodem, byl se Weigl podívat v Buči?
Nenávist Západu k Rusku? Pamatujete třeba na celosvětový úspěch ruského dívčího pěveckého dua Tatu, jehož protagonistky předstíraly lesbický vztah? Za to by mimochodem v dnešním Putinistánu nejspíš hrozilo i vězení, a v kurzu jsou „umělci“, kteří zpívají že nejlepší zemí na světě je Rusko. Byl by celosvětový úspěch Tatu možný, kdyby západní společnost Rusy skutečně nenáviděla?
A co potom obrovsky trpělivý, defenzivní a tolerantní přístup Západu k Rusku v naději, že se tam demokracie nakonec přece jen prosadí? Slepě optimistický přístup pokračoval dokonce i po anexi Krymu, kdy už bylo jasné, že Rusko neochvějně kráčí opačným směrem.
Pokud po pádu železné opony máme hovořit o nenávisti mezi Západem a Ruskem, pak především ze strany Ruska. Jejím motivem jsou zejména vlastní komplexy a závist, které po všech stránkách neúspěšná ruská společnost vůči Západu cítí. Ruský ideolog Dugin by mohl vyprávět. Weigl jeho zkazky nepochybně zná. Jenomže o nich pochopitelně nepíše.
Druhým základním výstupem Weiglova textu je snaha vnutit veřejnosti představu, že rozhodujícím prvkem v mezistátních vztazích není mezinárodní právo či snad dokonce nějaké zásady spravedlivého soužití, ale faktická síla. Text je plný „argumentů“ typu, že „přece bylo jasné, že Rusko Ukrajinu ze sféry svého vlivu nepustí“ či že „Rusko Západ opakovaně varovalo“. A z toho pak Weigl groteskně dovozuje ukrajinské „provinění“, že v nějaké mezinárodní právo věří a agresi se brání.
„K diktování podmínek je třeba zvítězit na frontě,“ pěje válečnou píseň chcimír Weigl. Jako kdybychom se vrátili do středověku, kde žádné mezinárodní právo neexistovalo a platila pouze vůle silnějšího. Přesně to si přeje Rusko. A aby absurditě svých úvah nasadil korunu, vyzdvihuje Weigl náš přístup po Mnichovu 1938, kdy jsme „pochopili, kapitulovali, a přežili“, zatímco v nynějším konfliktu „Ukrajinci věřili, bojovali, a dopadnou podstatně hůře.“ Weigl se tak nejen otevřeně hlásí ke světu, kde rozhoduje pouze síla zbraní a míra bezcharakternosti při jejich použití, ale zachází ještě dál. Takovou vizi světa totiž považuje za legitimní a odpor proti němu vlastně za chybu.
Weigla tak vůbec nezajímá, že agresivní válka je absolutně zapovězeným způsobem řešení mezistátních konfliktů. Ani to, že Ukrajina nemá sebemenší povinnost se Ruska dovolovat, s kým chce spolupracovat a kam se orientovat. Nechápe ani to, že Rusko kromě flagrantního porušování obecného mezinárodního práva identicky porušuje i své vlastní bilaterální závazky vůči Ukrajině vyplývající třeba z Budapešťského memoranda. A ani to, že Rusko a Ukrajina jsou si jako státy rovny, neboť zásada svrchované rovnosti je základním principem mezistátních vztahů. Nepotřebuje to chápat ani uznávat. Pro něj je rozhodující, kdo vítězí na frontě, resp. že vítězí Rusko. Děsivé. A velmi vypovídající, kde se dnes nachází názorová pozice IVK.
Třetím Weiglovým výstupem je vykreslení bývalých nedobrovolných sovětských satelitů jako trpaslíků zvyklých pod ochranou americké moci píchat klackem do ruského obra. Weigl tyto státy lunaticky obviňuje, že se k Rusku po pádu železné opony chovají jako „váleční vítězové“. A i to má být součástí jeho snahy prezentovat Rusko jako zemi, která se vlastně jen brání všemu možnému příkoří, a ospravedlnit jeho zločinné zásahy do suverenity jiných zemí.
Takový nesmysl duševně zdravý člověk snad ani nemůže myslet vážně. Zmíněné země včetně naší se pádem železné opony a rozpadem SSSR zbavily tyrana, který je dlouhá desetiletí násilím držel za ostatním drátem, a dělal si s nimi co chtěl. Žádná z nich s Ruskem nikdy válčit nechtěla a jejich jediným přáním bylo s tímto zaostalým násilnickým východním tyranem nemít už nikdy nic společného. I proto se po pádu železné opony s takovou ochotou začleňovaly do západních obranných struktur.
A ano, bývalé sovětské satelity skutečně věřily, že vstupem do svobodného světa vstupují do prostředí vlády práva, ve kterém jsou si všechny státy rovny. Z těchto pozic také s Ruskem jednaly. A to zcela správně.
Rusové se však opět vydali jiným směrem. Během konsolidace v nových podmínkách po rozpadu svého diktátorského impéria u nich opět zažehla osudová touha vládnout a poroučet všem, kdo mají méně zbraní než oni. Ono násilnictví a panovačnost mají nejspíš zakořeněno hluboko v genech, a dříve či později se proto musel objevit nějaký Putin, který opět učiní Rus velkou a slavnou. Čím? Tím, že bude vyrábět kvalitní léky, auta, oblečení, přicházet s technickými inovacemi, budovat evropskou spolupráci či přátelské a neagresivní vztahy se svými sousedy? Nikoliv. Tím, že bude vyrábět zbraně, a jejich pomocí vraždit všechny, kdo se mu nechtějí obdivovat.
Čtvrtým Weiglovým výstupem lopotně usilujícím o ospravedlnění Ruska je snaha vytvořit zdání, že naše země samotná je k Rusku xenofobně nepřátelská, a nemůžeme se proto divit ruským reakcím. „Doposud vůči němu naši politici veřejně hlásají politiku provokací a nepřátelství jako vůči zemi, kterou podezřívají z neomezených agresivních záměrů,“ říká Weigl.
Další odporná lež. My a provokace? Weigl nejspíš zapomněl třeba na Vrbětice. My a nepřátelství? Weigl zapomíná, že ruská vláda na seznam nepřátelských zemí zařadila jen dva státy: USA a ČR. Po nástupu Trumpa jsme na tomto seznamu už možná zůstali sami. My podezíráme Rusko z agresivních záměrů? Podezírat netřeba. Úplně stačí poslouchat, čím představitelé Putinova režimu vyhrožují světu a co dělají na Ukrajině.
Pravda je tedy pochopitelně úplně opačná než Weiglovy fantasmagorie. Ve světle toho, co jsme si vynuceným živořením za sovětským ostnatým drátem a pod vojenskou okupací po roce 1968 vytrpěli, se k Rusům naše země po pádu železné opony chovala neuvěřitelně přátelsky a vstřícně. Dokonce nesrovnatelně víc, než si zasloužili.
Možná někoho překvapí, že podle dat ČSÚ byli v roce 2023 Rusové čtvrtou nejpočetnější národnostní menšinou v naší zemi, a početněji zastoupeni než kterákoliv jiná země EU s výjimkou Slovenska. Anebo že v roce 2004 v ČR žilo 15 032 Rusů, zatímco v roce 2022 již téměř 44 tisíc, a rok od zahájení ruské invaze jen o 3 tisíce méně. Podobným příkladem naší paradoxní vstřícnosti k Rusku jsou třeba Karlovy Vary, které po určitou dobu po revoluci platily za fakticky ruské město.
O čem to vypovídá? Především o tom, že se tu Rusové cítí dobře, jinak by tu nežili. Počty výrazně neklesly dokonce ani po zahájení ruského útoku na Ukrajinu, a to mezi zdejšími Rusy určitě nejsou jen disidenti Putinova režimu. Žádný xenofobní vztah z naší strany tak asi sami Rusové opravdu nevnímají.
Neochota sdílet ruskou mentalitu násilí, a prapodivné hodnoty včetně nevychovanosti a arogance i při běžném mezilidském kontaktu opravdu neznamenají xenofobní nenávist. Anebo se snad i ostatní země odlišných kultur také domnívají, že když nepřebíráme jejich společenská pravidla, tak je nenávidíme? My i ostatní země vymaněné z postsovětského bloku pouze kategoricky a zcela legitimně odmítáme vizi, že nám budou Rusové znovu vládnout a násilím nám vnucovat své vidění světa. Patrně však netřeba zdůrazňovat, že takový požadavek není projevem xenofobie, ale legitimního práva na národní sebeurčení.
Posledním bodem Weiglovy proruské pozice je návrh „řešení“. Tím má být přijetí faktu ruské moci, před níž se pokloníme, a budeme připraveni na všechno včetně nového Mnichova 1938. A pozor, už nejen my, ale celá Evropa, která se podle Weigla „v důsledku ukrajinské války dostala do nebezpečného a nesmírně nevýhodného postavení. Je potřeba to co nejrychleji změnit.“
A právě tento odstavec přesně vystihuje, co je cílem kolektivu Václava Klause a dalších proruských kolon v naší zemi. Prostě přijmout autoritu Ruska jako neměnnou skutečnost a snažit se naklonit si vražednou mocnost „reálpolitikou“ s nadějí, že pak nás možná nepostřílí, ale potrestají nás „jen“ opětovným uvězněním ve své sféře vlivu.
To má být tedy ona Klausova vize naší „národní suverenity“, kterou údajně potlačuje Evropská unie. Proto to mnohaleté protiintegrační tažení, šílení z představy společné evropské armády, přijetí eura a vůbec všeho, co posiluje naši integraci na bezpečný Západ a znesnadňuje náš návrat do zaostalého ruského revíru. A proto samozřejmě i nenávist k Bidenově administrativě, která chtěla svobodnou Evropu osvobozenou od ruské diktatury bránit, a logicky naopak frenetický potlesk Trumpovi, který ji chce v obraně opustit a tím předhodit Rusku jako kořist.
Nejen naše historická zkušenost se sovětskou okupací, ale i ukrajinské události jsou do očí bijícím důkazem, že naším nejvlastnějším národním zájmem je udržet se od Ruska co nejdál a být chráněni před jeho násilnickými touhami. Právě to je nejen podmínkou, ale zároveň hlavním cílem obrany našich národních zájmů. Tedy těch skutečných českých, nikoliv zastřených zájmy Ruska, které hájí Klausovi lidé.
Mohlo by se zdát, že propaganda zaznívající z IVK nás nemusí bezprostředně znepokojovat. Ve skutečnosti je však mnohem nebezpečnější. Není to totiž jen nějaká rétorika stárnoucích strýců za peníze Pavla Tykače, kteří stojí mimo veřejné dění, a z frustrace z nedocenění na Západ od nás se zhlížejí v nejzrůdnějším evropském režimu.
Klausův svět má totiž svého žolíka i v aktivní politice v podobě strany Motoristé sobě, jejíž předseda Macinka je Klausovým odchovancem, a Klausovi projevuje doslova nábožnou úctu. A i kdy se již i někteří tuzemští antiliberálové od Trumpých výroků distancují, Macinka či Zahradil pochopitelně nikoliv. Proč taky. Úkol bude přece splněn až (východo)evropskou kapitulací před Ruskem.
Pokud voliči tyto cíle neprohlédnou, a opravdu si zvolí k Rusku smířlivé a mravně i ideologicky nihilistické hnutí ANO, obklopené svými ještě radikálnějšími proruskými satelity, z nichž nejblíže mají právě k Motoristům, není nám pomoci. Do ruského područí totiž vstoupíme dobrovolně sami. Babiš s Macinkou a Sterzikem jen otevřou dveře.
