Článek
Nejsem vypravěčem příběhů. Nicméně dnes vám krátký příběh na úvod mého článku povím. Lze na něm totiž velmi dobře ilustrovat, proč jsem tak velkým příznivcem liberální společnosti a demokracie.
Nedávno jsem čekal na doručení jídla rozvážkovou službou. Po chvíli zvonek, a u dveří usměvavá mladá kurýrka. Přebírám objednávku, hledám peníze a vedu běžný zdvořilostní rozhovor. V rámci něho kurýrka zmíní, že má v autě osmiletou dceru. V nadsázce se ptám, zda dcerku vzala s sebou za odměnu. Děti mívají různá přání. Kurýrka však odpovídá, že to je jejich běžný režim – vyzvedne malou ze školy, a obvykle až do večera spolu jezdí. Poprvé zpozorním.
„A proč Vám ji někdo nepohlídá?“ táži se kurýrky.
„Nemá kdo. Nikoho nemáme. Pomáhal nám jen děda, ale ten nedávno umřel,“ odpovídá.
Připadám si, jako kdyby do mě uhodil blesk. Ptám se dál a kurýrka se rozpovídá. Od partnera před lety odešla, protože byl alkoholik a násilník, a už neměla sílu to snášet. Bydlela pak raději i v azylovém domě pro matky s dětmi, jen aby z toho pekla utekla. Posléze si našla tuto práci na živnostenský list, a je naprosto spokojená. Práce si může brát kolik chce a snaží se co nejvíc, takže vydělá i na běžný komerční pronájem bytu.
„A co kdybyste si zlomila třeba nohu, jak byste se o malou postarala?“ napadá mě.
„Malá je šikovná, my bychom to nějak zvládly,“ odpovídá mi přesvědčeně. „Nám je takhle nejlíp. Nikdo na nás už aspoň neřve,“ dodává.
Ptám se ještě, jak holčička snáší ty dlouhé směny v autě. „Ale jo, ona je zlatá. Jen mi pořád říká: mami, pojď si hrát,“ směje se kurýrka.
Cítím směs ohromného obdivu a současně lítosti, s jak těžkými podmínkami musí paní bojovat. A i když vůbec ničeho nežádá, přemýšlím jak mohu pomoci. V životě jsou vzácné okamžiky, kdy bych si přál být miliardářem.
Jenomže nejsem. Nabízím tedy kurýrce alespoň to málo co mohu. Když se stane cokoliv s čím si nebude vědět rady, může se na mě kdykoliv obrátit. Ke své práci nutně potřebuje auto. Kdyby se to její rozbilo, na neomezenou dobu si může půjčit moje. Auta máme tři, takže jedno můžeme postrádat třeba okamžitě. Dále nabízím pro případ potřeby veškerou právní pomoc, která ji nebude vůbec nic stát. V případě vážných problémů mohu poskytnout návratnou finanční pomoc v rozsahu, který by paní byla schopna reálně někdy splatit. A v případě bezprostředního existenčního ohrožení i finanční pomoc nenávratnou v rozsahu nezbytném k jejímu odstranění. To vše samozřejmě po ověření, že paní mluví pravdu.
Vím, že je to málo. Ale dávat můžeme jen to, co sami máme. Kurýrce se přesto ve tváři zračí směs radosti a úžasu. Zjevně opravdu není zvyklá, že její problémy někoho zajímají. Navíc cizího člověka, kterého zná sotva 10 minut. Objednané jídlo stojí kolem 250 Kč, dávám jí 500 a nechci nic zpátky. Opakovaně se ujišťuje, jestli to myslím vážně. Lesknou se jí oči, možná slzami. A to jen kvůli sotva třem stovkám. Přeju jí do dalšího života hodně štěstí, a paní odchází.
Celý tento rozhovor má pochopitelně mnoho nezodpovězených otázek. Samozřejmě nevím, co se stalo třeba s rodiči kurýrky. Nevím, zda násilnický partner byl zároveň otcem dítěte, a pokud ne, tak v čem byl problém s oním otcem. A nevím ani, jaký život doposud žila ona sama.
Nicméně to není podstatné. Nejde tu totiž o jednu paní. U nás existuje mnoho matek samoživitelek, které raději zůstanou na všechno samy, než se doprošovaly či podřizovaly despotickému partnerovi. Které jsou schopny se o sebe i dítě postarat standardní prací, a nikoliv formou „přivýdělku“, kterým by prodávaly svoji vlastní důstojnost. Které namísto žehrání nad těžkým osudem se jej aktivně snaží změnit. A které raději sebevědomě a emancipovaně zvolí cestu náročnější, ale založenou na cti, hrdosti a osobní svobodě. Všech takových si nesmírně vážím. Jsou pro mě jedním ze symbolů liberální společnosti.
Liberální demokracie je spojena s principem, kdy každému je každému garantován tak široký rozsah lidských práv, který je ještě slučitelný se stejným rozsahem lidských práv druhých. Žádná jiná forma demokracie nenabízí tak velkorysý rozsah svobody a rovnosti v její distribuci. Díky tomu vytváří společnost založenou na rovnosti ve svobodě plnou emancipovaných a sebevědomých jednotlivců, kteří do osobních interakcí s druhými vstupují pouze na základě dobrovolnosti. A tím odstraňuje závislost, která je jedním z nejhorších klateb mezilidských vztahů.
Na vztazích mužů a žen lze také vhodně demonstrovat rozdíl mezi světem vlády síly a vlády práva (resp. vlády fakticity a vlády normativity). Ženy jsou fakticky slabší především ve dvou základních oblastech. První je fyzická, kdy průměrný muž je o tolik silnější než průměrná žena, že při neexistenci právních limitů je schopen si svoji vůli proti její prosadit silou. A druhá finanční, kdy průměrná žena je ekonomicky slabší (a tím méně svobodná) než průměrný muž. ČR navíc náleží v rámci EU k zemím s největším rozdílem v odměnách mužů a žen, který činí průměrně 17 %. Ten se pak ženám dále prohlubuje výrazným propadem příjmů v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím, a péčí o dítě obecně.
Navíc čím autoritativnější společnost založená na „tradicionalismu či konzervatismu“, tím horší postavení žen. Naopak čím liberálnější společnost, tím více jsou faktické nerovnosti pohlaví eliminovány, aby bylo dosaženo skutečné rovnosti v právech. Pouze ta je legitimní úpravou vztahů žen a mužů, neboť bez ohledu na pohlaví jsme všichni lidmi, a tudíž jsme si v právech rovni. Podobně jako mají rovné právní postavení státy bez ohledu na to, kolik mají obyvatel či zbraní.
Jaké jsou základní postuláty nezbytné pro posilování liberálního postavení žen ve společnosti?
1) Faktickou fyzickou převahu mužů je nutné vyrovnávat zvýšenou právní ochranou před jejím zneužitím. Důležitá je tak nulová tolerance vůči jakýmkoliv formám násilí, a to se zvláštním důrazem k jednání se sexuálním podtextem. Nepřekvapí, že v drtivé většině jsou pachateli sexuálního násilí muži a ročně dojde zhruba ke 12.000 případů znásilnění. Je velkým úspěchem stran původní pětikoalice, že v tomto volebním období došlo ke zpřísnění definice zločinu znásilnění. Naopak velkou prohrou je senátní zamítnutí souhlasu s ratifikací Instanbulské úmluvy.
2) Jak již bylo zmíněno výše, muži jsou ve srovnání se ženami za stejnou práci lépe placeni, což zvyšuje riziko ekonomické závislosti žen, které strmě stoupá s počtem vychovávaných dětí. Tomu lze opět čelit příslušnými právními nástroji, které v současnosti obvykle implementujeme z právního řádu EU.
3) Podobně jako nikdo nemá právo nikoho nutit děti nemít, tak nikdo nemá právo nikoho nutit je mít. A stejně jako není povinen mít děti muž, není k tomu povinna ani žena. Ženy opravdu nejsou automatem na výrobu dětí a rozhodnutí o mateřství musí zůstat jejich zcela svobodnou a odpovědnou volbou. Stát se rodičem z donucení, kupř. při znesnadňování přístupu k potratům, je snad nejhorší možností nejen pro rodiče, ale především samotné jejich děti.
4) Ona „tradiční rodina“ (maminka, tatínek, děti) je krásná věc, pokud je založena na rovnosti partnerů a dobrovolnosti, nikoliv důsledkem ekonomické závislosti či dokonce vynucovaného soužití. A podobně jako je svobodným rozhodnutím vstoupit do manželství, musí být svobodným rozhodnutím z něj i vystoupit. I zde lze vládní koalici pochválit, a sice za legislativní návrh zjednodušující rozvodové řízení.
5) A vzhledem k probíhajícím Velikonocům nelze nezmínit roli „tradic“, které jsou občas mylně považovány za oprávněný průlom světa síly do světa práva. Žádná „tradice“ však oprávnění porušovat jinak planá pravidla neposkytuje. Zákaz bití žen proti jejich vůli platí na Velikonoce úplně stejně jako kterýkoliv jiný den. Jakákoliv interakce mezi mužem, ženou a pomlázkou tak musí i na Velikonoce zůstat v mezích oboustranného souhlasu a nesmí poskytovat prostor pro násilnou svévoli.
Netřeba asi zdůrazňovat, že vize naší antiliberální opozice o postavení žen a rodiny jsou odlišné. Víceméně totiž stojí na tradicionalismu a společenském konzervatismu (rozuměj nadřazené roli muže) a vládě síly. Otázky rovnosti pohlaví proto v lepším případě řešit nechtějí, v horším se aktivně hlásí k „tradiční“ roli žen u ploten, dětských plínek a v ložnici. Nemají problém ženu vnímat v různé míře na mužích závislou a tudíž jim podřízenou.
Ti ještě ortodoxnější chtějí omezovat právo žen na potrat, neboť rodit děti vnímají v podstatě jako ženskou povinnost. I k nám totiž občas zavane duch předchozí polské konzervativní vlády PiS a choutky mluvit druhým do života jen proto, že prostě chci. A ti nejortodoxnější autoritáři, jako třeba Institut Václava Klause, by dokonce rádi lidem komplikovali rozvody a matky samoživitelky chápou jako něco společensky nepatřičného. Nelze se divit, když v Klausově vyšinutém myšlení může být i salát levicový a čokoládový krém pravicový. A kdo má alergii na čokoládu, má nejspíš smůlu. Možná je podle Klause levicová i samotná alergie.
V naší velmi konzervativní společnosti to ale mají liberální myšlenky složité obecně. A i část poslanců prozápadní vládní koalice, především konzervativní část KDU-ČSL a ODS, je schopna naslouchat autoritativním organizacím typu Aliance pro rodinu či Hnutí pro život, které si osobují právo flagrantně omezovat autonomii žen. Naštěstí jsou ve vládním táboře ve výrazné menšině. A časem jej snad opustí, podobně jako bývalá místopředsedkyně KDU-ČSL Klára Liptáková, která přestoupila do proruské ultrakonzervativní PRO Jindřicha Rajchla.
I přes zmíněné dílčí osobní resistence platí, že strany původní pětikoalice jsou tím zdaleka nejliberálnějším, co naše současná politická scéna s parlamentním potenciálem nabízí. I v otázce rovnoprávnosti pohlaví tak letošní volby předurčí, zda se budeme nadále přibližovat standardům tolerantní západoevropské společnost, která je lídrem v prosazování rovnosti pohlaví a práv žen, anebo otočíme politický kurz směrem k Rusku a jeho kultu maskulinity, „tradiční“ společnosti, a všudypřítomného domácího násilí, které je tam vnímáno jako norma.
Jedno je proto zcela jisté. Každá sebevědomá volička vážící si své svobody, která se vůči mužům necítí být závislým vazalem, ale rovnoprávným partnerem, a přesto odevzdá svůj hlas proruským a protievropským stranám, bude hlasovat proti svým zájmům a své svobodě.
