Článek
Veřejným prostorem v současnosti rezonuje téma antikampaně koalice SPOLU vůči hnutí ANO, přičemž většina komentářů je k ní poměrně kritická. Nabídnu odlišný pohled opírající se o několik argumentů.
Nejdůležitějším argumentem je, že proruská nálepka pro hnutí ANO je pravdivá, což postačuje doložit několika příklady.
Poslanci hnutí ANO nevidí v Rusku, které nedaleko hranic EU páchá nejhorší zločiny v Evropě od druhé světové války, vážnou hrozbu pro naši zemi.
Alena Schillerová s Andrejem Babišem vystupují jako zapálení jako stoupenci chcimírů (rozuměj kapitulaci Ukrajiny před požadavky ruského agresora), přičemž za proruské je označili dokonce i sami Ukrajinci. Oba už rovněž připouští povolební vládní spolupráci i s hlavním sněmovním rusofilem Tomiem a doslova extremistickým způsobem kritizují vládní pomoc Ukrajině.
První místopředseda hnutí Karel Havlíček se při svém vládním angažmá zuby nehty snažil udržet v tendru na dostavbu Dukovan ruský Rosatom, a to i za cenu obcházení tajných služeb, jak ve svém článku výstižně rekapituluje Miloslav Vláčel.
Prokremelské prvenství mezi známými tvářemi hnutí ANO pak drží Radek Vondráček. Ještě v roli předsedy Poslanecké sněmovny vyrazil do Ruska jednat s funkcionáři zařazenými na sankční seznam EU. V ruské televizi prohlašoval, že mezi Českem a Ruskem „by měly spolupracovat parlamenty a jednotlivá ministerstva“, přičemž za svoji cestu otevřeně podlézající Kremlu se ani zpětně vůbec nestyděl. Snad se tedy stydí alespoň za své opilecké výstupy v ruské dumě. Poctivě trénoval již v Česku s kytarou a v botách na pultu předsedajícího Poslanecké sněmovny, v čemž také neshledával nic špatného. Inu, východoevropský naturel se u tohoto velikána naší politické scény nezapře.
Označovat hnutí ANO za proruské tak opravdu není populismus, marketingové dno či devalvace významu tohoto slova, jak se snaží vnutit Klausův relikt Jan Zahradil. Není divu, vždyť tento rusko-čínský preferent oné cynické reálpolitiky zájmů se nijak netají, že spolupráce s hnutím ANO je mu bližší než koalice SPOLU. Názorově by do ANO zapadl dokonale.
I jen z těchto letmých příkladů je zřejmé, že proruskou nálepku představitelům hnutí ANO nedala koalice SPOLU, ale nalepili si ji dobrovolně sami. Jejich věc a jejich ostuda. Je však s podivem že se pohoršují, když jsou touto nálepkou také titulováni.
Dávat rovnítko mezi antikampaň ANO a SPOLU je rovněž lichou úvahou. Obě se totiž diametrálně odlišují vztahem k realitě. Tvrzení, že Babiš je proruský, je ve světle jeho výroků pravdivé. Tvrzení, že Fiala se chová jako premiér Ukrajiny, je však nesmyslné. Fiala totiž nehájí Ukrajinu z důvodu, že je to Ukrajina či že by měl vůči ní nějaké závazky, ale že je obětí bezprecedentní protiprávní ruské agrese. Fiala svým postojem hájí právo, morálku a spravedlnost, nikoliv stricto sensu Ukrajinu. A současně samozřejmě i naši bezpečnost, pro kterou je Rusko i dle usnesení Sněmovny největším ohrožením. Tento rozdíl mezi oběma antikampaněmi je zároveň instruktivním rozdílem mezi informací a dezinformací. A je pochopitelné, že to už se Babišovi do krámu nehodí.
Vládní antikampaň navíc není útokem, ale spíše symbolickou odpovědí na nepřetržitou dezinformační antikampaň neliberální opozice. Lze samozřejmě diskutovat, zda je pro koalici rozumnější řídit se rčením „na hrubý pytel hrubá záplata“, či zůstat u salónní rétoriky. Kompetentněji to určitě zhodnotí političtí marketéři, a zda to zhodnotili správně posoudí voliči. Nicméně zcela chybným přístupem je koalici tento způsob kampaně vyčítat. Pokud opozice může dělat dezinformační antikampaň, proč by na ni koalice nemohla reagovat antikampaní pravdivou?
V části médií se občas objevuje zvláštní postoj, kdy soustavné fauly hnutí ANO jsou již vnímány jako běžný výrazový prostředek považovaný za jejich normu. Pokud však ze salónní kampaně odbočí vládní koalice, je ihned peskována a kritizována. Snad to již není součást přípravy na částí společnosti předpokládané vítězství Babiše v příštích sněmovních volbách, a snahy jej pak civilizovat slovy, že „koalice vlastně dělala totéž“. Nedělala, nedělá a nikdy dělat nebude. A právě nezávislá média by to měla vidět nejostřeji.
Určitá zkreslení se občas nevyhnou ani těm nejrenomovanějším médiím. Nelze souhlasit kupř. s Martinem Čabanem, že opozici je v kampani dovoleno více než vládě, protože vláda nese odpovědnost za spravovanou zemi. Je přece nutné odlišovat jednání orgánů veřejné moci obsazené vládními stranami, a předvolební kampaň, kde politické strany vystupují samy za sebe, a nikoliv jménem státu. Opačný přístup by byl pro vládní strany v kampani nesmyslnou diskriminací a požadavkem, aby se opozičnímu hnojometu bránila dětskou pistolkou na vodu. Myslet si, že tím prospějeme naší zemi, by bylo velmi naivní.
Petr Fiala by si nepochybně předvolební kampaň představoval úplně jinak než jako pěstní souboje v politickém podpalubí. Jenomže co koalici zbývá, když neliberální opozice namísto standardního politického bojiště chce neustále měřit síly na hnojišti. Vina leží především na voličích ANO a SPD, kteří hnojometné projevy svých oblíbenců odměňují cca 40% voličské podpory. Koalice samozřejmě může boj v hnoji odmítnout. Jenomže to pak bude začasté prezentováno tak, že je pasivní, nevýrazná, či se střetu bojí. Pokud se naopak rozhodne výzvu v tomto kolbišti přijmout, samozřejmě musí být připravena, že salónními řečmi se tam nevyhrává.
Registrace domény www.ceskoprotebevsecko.cz koalicí za účelem této antikampaně je z právního hlediska v pořádku. Z hlediska morálního je nutno ji hodnotit komplexně a v relevantních souvislostech. Nejprve nutno znovu připomenout, že koaliční antikampaň sděluje pravdu, a nikoliv dezinformace, polopravdy, lži, osobní útoky či diletantství, které jsou tolik typické pro permanentní kampaň neliberální opozice. Vládní kampaň navíc jediným obrázkem říká to podstatné. Jednoduše, jasně, výstižně. A mnohem sdělněji než několika stranami textu, které nikdo nebude číst.
Proč by tedy koalice měla být vázána rigorózními morálními ohledy vůči někomu, kdo takovými ohledy sám okázale pohrdá? Proč má jednat v rukavičkách s někým, kdo chce tuto zemi vychýlit z demokratického prozápadního kurzu směrem k neliberálnímu orbanistánu a hlásá smířlivosti vůči ruské vražedné mašinérii? A jak se může nejvyššího stupně morálky po ostatních domáhat ten, kdo je přímým ztělesněním jejího opaku? Myslím, že nad těmito otázkami by se mohl zamyslet i komentátor Martin Čaban hodnotící akci koalice jako „nebetyčnou hloupost“, která si „nezadá s dosud nejhorším produktem „demokratického“ marketingu“.
Jan Lipavský v jednom rozhovoru řekl, že na Rusko platí jen tvrdá a nekompromisní rétorika, neboť jiné řeči nerozumí a cokoliv slušnějšího si vykládá jako slabost protivníka. Totéž platí ve vztahu k hlásným troubám smířlivosti vůči Kremlu, jichž jsou ANO, SPD, Směr či Fidesz typickými příklady.
