Článek
Piráti na svém fóru velkou většinou odhlasovali odchod z vlády, který již předem avizovali jejich čelní představitelé. Překvapení to není. Odvolání Ivana Bartoše z vlády bylo pro řadu členů spíš poslední kapkou než jediným motivem, neboť vládní angažmá strany spojovali čím dál intenzivněji se ztrátou její identity a tím i voličů.
Myslím, že takové hodnocení je však nesprávné. Rozhodující události pro nepříznivý trend pirátských preferencí totiž nastaly mnohem dříve.
Před sněmovními volbami v roce 2021 přisuzovaly průzkumy předvolebních preferencí koalici PirStan zpočátku dokonce volební vítězství. Kupř. agentura Kantar jim v šetření ještě na přelomu února a března 2021 připisovala 34 % hlasů a Ivan Bartoš se začal v médiích vážně vyjadřovat k tomu, co bude dělat jako premiér. Těsně před volbami byly však volební preference PirStanu již jen 17,4 %. A skutečný výsledek pak ještě o něco horší.
Co se stalo? Začalo to již tím, že Petr Fiala v předvolebních debatách Ivana Bartoše zastínil, přičemž debaty lépe zvládal dokonce i předseda koaličního partnera Vít Rakušan. Rozhodující však bylo, že Piráti v předvolební kampani nebyli schopni svůj ambiciózní a kvalitní program obhájit. Namísto jeho sebevědomé prezentace začali pod tlakem mohutné antikampaně (především ze strany hnutí ANO) své vlastní návrhy relativizovat či popírat a více než jejich věcnou podporou se zabývali vyvracením socialistické nálepky. Jaký efekt to mělo na výsledek voleb, všichni víme.
Dovršením volebního neúspěchu Pirátů bylo vykroužkování jejich kandidátů voliči Starostů, čímž pirátský poslanecký klub zůstal při poklesu z 22 mandátů na 4 v troskách. To bylo pro členskou základnu pochopitelně zdrojem velké nespokojenosti. A kde je nespokojenost, začínají spory a hledání viníků. Zde hlavní linie konfliktů vedla mezi původními stoupenci společné kandidatury se Starosty a stoupenci samostatné pirátské kandidatury, což se pak přelilo do sporů o pirátské zapojení do vlády.
Jak tedy účast Pirátů ve vládě hodnotit? Za standardní situace známé z dřívějších dob, kdy souboj mezi vládou a opozicí byl soubojem mezi systémovými stranami, by Piráti vůči koalici SPOLU patřili skutečně spíš do opozice. Nicméně taková situace zde není. Naše současná parlamentní scéna je totiž ve znamení hluboké propasti oddělující systémové prozápadními liberálně-konzervativními strany od nesystémových antiliberálních pravicově-populistických stran. Optikou tohoto pohledu Piráty s vládními stranami pochopitelně mnohem víc spojuje, než rozděluje. Jejich vstup do vládní koalice byl tedy logickým a ze systémového hlediska správným řešením.
Navíc by opoziční role při rozložení sil po volbách v roce 2021 nedávala pro Piráty smysl. Antiliberální ANO a SPD jsou jejich programovým protipólem, takže ti by jim jejich politiku určitě prosazovat nepomohli. A prosazovat ji spolu s vládními stranami je mnohem snazší, jste-li zároveň členem vlády. Nehledě samozřejmě k přímému podílu na exekutivě pomocí tří pirátských ministrů a tím příležitosti vyniknout. Té se však z pirátských ministrů naplno chopil jen Jan Lipavský, který tak zároveň dělal své straně skvělou reklamu. Jinými slovy by tak v opozici mohli Piráti sice vystupovat hlasitěji, ale jejich reálný vliv na většinově přijímaná rozhodnutí by byl ve srovnání s vládním angažmá v podstatě nulový.
Jakkoliv Piráti v současnosti neprochází nejúspěšnějším obdobím, jejich okázalé pohřbívání je velmi krátkozraké a povrchní. Pokud něco takového zaznívá z Institutu Václava Klause či od Andreje Babiše, je přání otcem myšlenky. Ze strany nezávislých politických komentátorů či třeba hejtmana Grolicha (KDU-ČSL) mu však příliš nerozumím. Není totiž nejmenší důvod, proč by Piráti měli vyklízet pozice.
Vždyť i přes neúspěch v letošních evropských i krajských a senátních volbách jsou stále stejnou stranou se stejnými lidmi i programem jako v dobách, kdy ve volebních průzkumech atakovali podporu 30 %. A tento potenciální voličský elektorát z Česka nikam nezmizel. Není tedy žádný důvod, proč by jej Piráti nemohli znovu oslovit. Lámat chleba se bude až ve volbách do Sněmovny příští rok, neboť ty budou pro směřování naší země důležitější než všechny letošní volby dohromady.
Piráti jsou v naší zemi nadále nejautentičtějším symbolem proevropské liberální demokracie a stranou především pro městské voliče. Právě tento ideologický trend postupně pochytila i dříve mnohem konzervativnější TOP 09 a STAN či část KDU-ČSL a ODS. Piráti také vždy reprezentovali dynamickou stranu schopnou formulovat vlastní autentická řešení se skutečným tahem na branku. A zároveň stranu, která třeba pomocí veřejného řešení vnitrostranických záležitostí prostřednictvím pirátského fóra přinesla míru transparentnosti, která na naší politické scéně nemá obdoby. V ostatních partajích se navíc často skloňuje „strejcovatění“ vrcholných politiků, zatímco pro Piráty jsou mladí lídři stále pojmovým znakem.
Piráti navíc přinesli české politice mnoho výrazných a autentických osobností, jako např. Markéta Gregorová, Klára Kocmanová, Jan Lipavský, Mikuláš Peksa i řada dalších. Ministr zahraničí Jan Lipavský je vedle premiéra Fialy patrně nejvýraznější osobností vlády, a právě zahraniční politika je výkladní skříní celé vlády. Tím větší škoda pro Piráty, pokud Lipavský nyní stranu opustí.
Současně se Piráti dokázali zbavit účelových kariéristů neslučitelných s jejich politikou. Příkladem za všechny je jejich bývalý kandidát na ministra zdravotnictví Ondřej Dostál, se kterým Piráti před časem ukončili spolupráci. A Dostál, jehož „klausovské“ názory se projevily již za covidu soustavným zaměňováním svobody za obyčejnou bezohlednost, poté ukázal svoji pravou tvář.
Nejprve se začal objevovat na protivládních rajchliádách na Václaváku, aby posléze zakotvil v „levicové“ koalici STAČILO!, za kterou byl zvolen do Evropského parlamentu. Za asistenta si vybral jednu z hlavních postav naší proruské a dezinfo scény Daniela Sterzika alias Vidláka. A v současnosti s touto scénou již vystupuje v otevřeném názorovém souznění. Není divu, že jej pirátská europoslankyně Markéta Gregorová nazvala proruskou špínou. Piráti tak Dostála identifikovali dříve, než stihl jejich jménem napáchat ve veřejné funkci škody. I za to jim patří poděkování.
Potenciál Pirátů je tak nadále velký a na své preference z podzimu 2020 a jara 2021 mohou bez problémů navázat. Stejně jako na dokončení svého přerodu ve státotvornou stranu, k čemuž jí i přes Bartošův finální neúspěch vládní angažmá nezanedbatelně pomohlo, a mělo by jej dotáhnout nové stranické vedení. Nabízí se jim dokonce dvě základní varianty liberálně demokratického směru, a sice současný směr reprezentovaný končícím předsedou Bartošem, anebo jeho levicovější alternativa reprezentovaná úspěšnou europoslankyní Gregorovou. Mohou si vybrat kterýkoliv z nich či jejich kompromis. Všechny tři varianty jsou životaschopné a mohou s nimi vítězit.
Má to však jednu zásadní podmínku. A sice návrat k původnímu programovému sebevědomí, které měli Piráti na přelomu let 2020 a 2021. Příkladně to loni na pirátském fóru vyjádřil tehdejší europoslanec Mikuláš Peksa: „Už se proboha přestaňme ponižovat. Jsme Piráti, je to úplně nové hnutí a NENÍ POKRAČOVÁNÍM ŽÁDNÉHO PŘEDCHOZÍHO HNUTÍ. Ani komunismu, ani socialismu, ani fašismu, ani nejsme zelení, ani křesťanští demokraté, prostě JSME PIRÁTI A TEČKA“.
K obhajobě politického kursu západoevropské liberální demokracie a boji proti antiliberálním proruským hrozbám potřebuje naše země jak ODS pod vedením Petra Fialy, tak i Piráty. Proto nezbývá než doufat, že se po volbách příští rok opět sejdou ve společné koalici. Vítězné vládní koalici.
