Článek
U Pirátů to několik dní doslova vře. Vše odstartovala účast členky Republikového výboru, stoupenkyně demokratického socialismu a absolventky doktorského studia na Vysoké škole chemicko-technologické Jany Michailidu na akci Dny antikapitalismu. Následovala ostrá kritika ze strany předsedy Ivana Bartoše, a poté diskusní bouře členské základny, ze které resultovalo mnoho různých návrhů. Objevil se návrh na odvolání Ivana Bartoše z funkce předsedy strany, stejně jako neveřejně projednávaný návrh na odvolání Jany Michailidu z Republikového výboru, návrh na oficiální odmítnutí komunistické ideologie stranou a řada dalších vyjádření a podnětů.
K lepšímu pochopení těchto procesů je vhodné si nejprve připomenout několik významných momentů pirátské historie.
Piráti s předsedou Ivanem Bartošem u nás v roce 2009 začínali na půdorysu protestní a alternativní strany. Jejich počátky jsou spojeny kupř. s příznivci ilegálních technoparty, bojovníky za legalizaci marihuany, legalizace kopií děl chráněných autorským právem apod.
Postupně se etablovali do podoby středové liberální strany, s velkými přesahy členské základny od krajní levice po krajní pravici, a zaměřovali se na témata svobody projevu a ochrany soukromí, internetové svobody, informačních technologií a participativní demokracie. S tímto politickým profilem, byť ještě kombinovaným s protestními prvky typu vězeňského autobusu a heslem „Pusťte nás na ně“, poprvé vstoupili do Poslanecké sněmovny ve volbách roku 2017. Ztělesněním tohoto pirátského úspěchu byl především Ivan Bartoš.
Význam Pirátů v politice dále rostl, strana nabírala na serióznosti, program na komplexnosti a vyrůstaly zde další osobnosti. Před sněmovními volbami v roce 2021 přisuzovaly průzkumy předvolebních preferencí koalici PirStan zpočátku dokonce volební vítězství a Ivan Bartoš se začal v médiích vážně vyjadřovat k tomu, co bude dělat jako premiér.
A v tomto období nastal zlom. Předvolební televizní debaty ukázaly, že Ivan Bartoš narazil na svůj strop. V roli kandidáta na premiéra ho Petr Fiala zcela zastínil, a debaty lépe zvládal dokonce i předseda koaličního partnera Vít Rakušan. Největším selháním v kampani však bylo, že Piráti neuměli reagovat na nálepku „novodobých komunistů“, která jim byla vnucována.
Namísto sebevědomé prezentace programu, s nímž byli Piráti předvolebním lídrem v rámci PirStan, jehož voličská podpora v prvních měsících roku 2021 dosahovala až 30%, začali pod tlakem mohutné antikampaně nepochopitelně relativizovat své vlastní návrhy, odvolávat své výroky a přešlapovat na místě, a více než věcnou argumentací svých návrhů se zabývali vyvracením socialistické nálepky. Jako kdyby Pirátská strana nebyla na tak velký volební úspěch připravena, či se ho snad dokonce lekla.
Voliči z toho byli pochopitelně zmateni, a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Piráti utrpěli před volbami prudký propad preferencí, kdy původní voliče ztráceli a noví nepřicházeli. A když pak pirátské kandidáty nekorektně vykroužkovali voliči „koaličního“ STANU, bylo dílo zkázy v podobě zisku 4 poslaneckých mandátů dokonáno. Toto politické zamrznutí se Pirátům nepodařilo rozbít dodnes a jejich podpora dlouhodobě osciluje kolem 10%. A i po vstupu do vlády pokračuje příležitostný přepálený antikomunismus vedení. Někdy to skoro vypadá, že si Ivan Bartoš a jeho názoroví stoupenci občas musí nějakého komunistu namalovat na zeď, aby na něj mohli ukazovat a říkat, že se od něj distancují.
Nynější situace s pranýřováním Jany Michailidu je toho věrným obrazem. Michailidu se na Dnech antikapitalismu účastnila přednášek „Úloha avantgardního umění v revolučním hnutí“ či „Socialistická opozice v dnešní Polsku a Maďarsku“ mapující postavení současné demokratické levicové opozice v těchto zemích anebo přednášky na téma „Francouzské protesty proti důchodové reformě“. Co z toho je podporou totality? Co z toho je v principiálním rozporu s liberální demokracií? A co z toho je tak strašně závadné, že již za účast na takové přednášce musí následovat veřejná stigmatizace a odvolávání z funkcí? Nekritizují snad Piráti sami vládní režimy v Polsku a Maďarsku? A koho v těchto zemích tedy chtějí podporovat, když ne demokratickou opozici? Ať se na to díváme z jakéhokoliv úhlu, jednání Bartoše je absurdní, směšné, politicky nevyspělé a lidsky malé.
Jana Michaildu na Twitteru ke své účasti na Dnech antikapitalismu napsala, že „progresivní levicové iniciativy nabývají dle mého názoru na významu a budou stále důležitější s prohlubující se ekonomickou, klimatickou i geopolitickou krizí a na ni navázanými krizemi demokracií a nástupu podpory fašizujících hnutí a stran“. V logice Bartošova antikomunistického třeštění je to však podpora totality, která by měla stát Michailidu místo v Republikovém výboru. Poněkud komické v kontextu návrhu nových programových cílů, v nichž Piráti chtějí mj. budovat vzdělanostní společnost.
Bartošova hysterie není zdůvodnitelná ani vnitrostranickým bojem, neboť v loňských volbách pozici předsedy poměrně jasně obhájil, zatímco Jana Michailidu reprezentující levicovou frakci skončila ze čtyř kandidátů na posledním místě. Dominantní tak tento směr ve straně není a spíše vyjadřuje určitou protiváhu kontrapozičnímu anarchokapitalistickému křídlu Pirátů, proti kterému se však s podobnou vehemencí nikdo z vedení nevymezuje.
Celá událost se navíc hodnotí ohromně formalisticky. Michailidu opakovaně na všechny strany vysvětlovala, že se hlásí k idejím demokratického komunismu, tj. nikoliv k jakékoliv formě komunistické totality či obhajoby předlistopadového režimu. Socialismus, komunismus, kapitalismus a další jsou ideologie, zatímco totalita je krajně nedemokratická forma vládnutí, která může být spojena v podstatě s jakoukoliv ideologií, od krajní levice po krajní pravici. Třeba chilský diktátor Augusto Pinochet byl spojen s krajně pravicovým režimem. Není proto rozhodující, zda je nějaký režim socialistický či kapitalistický, ale jestli je demokratický či nedemokratický, tj. jestli si jeho ideologii vybírají voliči ve svobodných volbách, či zda jim je vnucována. Švédsko je v některých ohledech více socialistické než kapitalistické, a přesto jej asi nikdo neoznačí za nedemokratické. Naopak se jedná o jednu z nejvyspělejších společností na světě. Pokud se Michailidu dívá tímto směrem, je přece nesmyslné ji ve straně vystavěné na liberální demokracii a bezbariérové diskusi dehonestovat.
Mezi Piráty se objevují jiné názory, které jsou s liberální demokracií a stranickými názory ve skutečném rozporu, a nikoho to příliš nezajímá. Od svého bývalého kandidáta na ministra zdravotnictví Ondřeje Dostála, který dnes vystupuje s Rajchlovou stranou PRO, se strana ještě poměrně rychle distancovala. Těžko se však domnívat, že jeho současné postoje jsou zcela nové, stačí si jen pročíst jeho četná dřívější vyjádření. Anebo třeba člen KS Plzeňského kraje Robert Magni, který se otevřeně přihlásil k jednomu z nejhlasitějších zastánců Putinova vraždění, když na Pirátském fóru prohlásil: „Nepodporuju SPD, ale Foldynu jo. Líbí se mi jeho styl. No a ?“ Ale to Bartošovi asi za reakci nestojí. A co bývalý pirátský poslanec František Navrkal, který dříve dělal např. rozhovor ve „Studiu svobodného přístavu“ s Martinem Urzou coby pravicovým extremistou odmítajícím existenci státu jako takového? To vše je od liberální demokracie a současného pirátského programu o mnoho světelných let vzdálenější než účast Jany Michailidu na Dnech antikapitalismu, přesto se to přehlíží mlčky. Zvláštní dvojí metr.
Nebylo by namísto Bartošova teatrálního antikomunistického třeštění pro Piráty lépe vrátit se k tolik úspěšnému politickému kurzu z prvních měsíců roku 2021?A chce-li se strana z jakéhokoliv důvodu nyní explicitně vymezovat proti totalitě, proč ji neodsoudí jako celek, tj. vedle komunistické diktatury třeba též fašistickou? Účast ve vládě Petra Fialy tomu rozhodně není překážkou.
V podobném duchu se k neustálému omílání antikomunismu vyjádřil na pirátském fóru europoslanec Mikuláš Peksa: „Chcete-li udělat usnesení CF, tak ho udělejte, ale už se proboha přestaňme ponižovat. Jsme Piráti, je to úplně nové hnutí a NENÍ POKRAČOVÁNÍM ŽÁDNÉHO PŘEDCHOZÍHO HNUTÍ. Ani komunismu, ani socialismu, ani fašismu, ani nejsme zelení, ani křesťanští demokraté, prostě JSME PIRÁTI A TEČKA. Nepotřebujeme říkat „nejsme komunisti“. Nejsme a nemůžeme být, protože prostě z definice to jsou dvě různé věci a člověk může být jedním anebo druhým, ale nemůže být obojím.“
Zajímavý komentář nabídl i Martin Fendrych když napsal, že „Vlastně je na tomto střetu pěkně vidět, jak v Česku chybí levice. Ne komunisté, ne nějací šílenci vyznávající Lenina a Stalina a Putina, ale levice, která vnímá slabiny kapitalismu, která vnímá slabiny pravicových vůdců v Polsku, Maďarsku, ve Spojených státech, která je schopná oponovat ostře pravicové rétorice vyznávající trumpismus, se kterou jsme se ostatně setkávali i v ODS. Chybí tu strana pro mladé, avantgardní ženy a muže, pro ty, kteří nezavírají oči před chybami současného systému a nechtějí je opakovat.“ A dodává, že „Jen s dovolením připomenu, jak jsme dopadli ve zkoumání časopisu The Economist: skončili jsme jako druzí za Ruskem v indexu klientelistického kapitalismu (crony capitalism). Můžeme snad tvrdit, že je u nás, v našem kapitalismu, všechno v pořádku? To vskutku ne.“
Není právě toto ta pravá programová parketa pro Piráty? Strana pro městské voliče mírně nalevo od středu založená na moderním evropském progresivismu, ale zároveň důsledně prodemokratická, protitotalitní, protiruská, protičínská. Piráti částečně tento směr symbolizují, nicméně výstupy jako ten Bartošův levicové konotace zašlapávají do země. Největší škoda je to pro Piráty samotné, neboť tento významný voličský elektorát zůstává neosloven, zvláště při současné absenci jakékoliv parlamentní levice a konzervativnímu posunu hnutí ANO. Navíc pokud jde o spolupráci v rámci pětikoalice, jednotlivé strany by se neměly programově zbytečně překrývat, neboť tím si zbytečně ubírají voliče. A napravo od Pirátů je rozhodně mnohem větší tlačenice než nalevo, navíc pro vyhraněněji pravicové voliče nejsou Piráti dostatečně autentičtí. A k další porážce nacionálně-konzervativního dvojbloku tvořeného proorbánovským ANO a proruskou SPD je pro strany pětikoalice existenční nutností, aby byly co nejsilnější.
Politolog doc. Valeš konstatuje, že postoj Jany Michailidu „je návratem k pirátským kořenům“. K tomu lze dodat, že současné vyjadřování Ivana Bartoše je od těchto kořenů a jeho původních postojů naopak velmi vzdáleno a ukazuje na jeho srůstání s tím, co dříve sám tolik kritizoval. Jeho razantní vystoupení proti Janě Michailidu je paradoxně projevem politicky nesebevědomého lídra, který ani není schopen veřejnosti vysvětlit, jaký je rozdíl mezi demokracií a totalitou.
Říká se, že chceme-li nějaké straně vzít radikalitu, pusťme ji do vlády. Pro Ivana Bartoše to platí do posledního písmene. Ivan Bartoš z roku 2009 by Ivana Bartoše z roku 2023 kritizoval jako tradičního politika, kterého je potřeba vyhnat od koryt. Jeho chování k Janě Michailidu by označil za hrubě netolerantní, omezující svobodu politické diskuse a neslučitelnou s hlavními programovými cíli pirátské politiky. Inu, časy se mění, lidé rovněž. Z původního Ivana Bartoše v současnosti zbývá už jen jeho poněkud excentrický vzhled. Je to dobře, nebo špatně? To posoudí voliči. Průzkumy však žádnému posilování Pirátů do obdoby jarních výšin roku 2021 prozatím nenasvědčují.
Přes všechno výše uvedené jsou Piráti v současné pětikoalici nejautentičtějšími zástupci liberální prozápadní demokracie a v tomto kontextu mají nejen kvalitní program, ale i řadu formujících se osobností, především Jan Lipavský, Mikuláš Peksa, Klára Kocmanová či Markéta Gregorová. To zůstane bez ohledu na to, zda Jana Michailidu bude, či nebude členkou Republikového výboru. Jakýmsi symbolickým potvrzením vývoje Pirátů ke komplexnímu hodnotově orientovanému programu měla být letošní aktualizace programových cílů ve stanovách. Kterýkoliv ze tří finálních návrhů byl mnohem lepší než stávající 14 let staré a velmi fragmentární „prosazování práva na svobodné šíření informací a ochrana soukromí“. Nakonec však žádný nezískal dostatečnou podporu. Tak snad příště…
Přestanou-li se Piráti cyklit v nesmyslném sebemrskačství a absurdním dokazování, že „nejsou komunisté“, a vrátí-li se k programově autentické progresivní politice, kterou si budou umět obhájit, jednou mohou mít i křeslo premiéra. Ivan Bartoš jím však zcela určitě nebude.
