Článek
Pozornost téměř celého světa se o víkendu zaměřila do Ruska na jednodenní „povstání“ vagnerovců vedených Jevgenijem Prigožinem. Jak rychle však začalo, tak rychle i skončilo.
Již samotný jeho průběh byl velkou bizarností. Nutně si musíme klást otázku, jak je vůbec možné, aby v zemi nazývající se vojenskou velmocí jakákoliv soukromá armáda obsadila milionové město, a poté se pozemní cestou vydala na zteč několik set kilometrů vzdáleného hlavního města, přičemž stát na místě nekladl odpor, a jedinou viditelnou reakcí bylo rozrývání příjezdových komunikací bagry, opevňování Moskvy a Putinův letecký úprk do Petrohradu v době, kdy byli vagnerovci ještě stovky kilometrů daleko. Kdyby předtím v Rostově začali třeba střílet do civilistů a infrastruktury, než by stát stihl zareagovat, na ulicích by byly desetitisíce mrtvých. Při ruské neúctě k lidskému životu by ale patrně ani to Putinovou pozicí neotřáslo. A kremelská propaganda by nakonec ještě nalezla způsob, jak to všechno svést na Ukrajinu či Západ.
Nechme stranou otázku, zda tato jednodenní rebelie Putinův režim posílí či oslabí, jaká bude budoucnost Prigožina, jak dopadne Šojgu či Gerasimov, anebo jestli exprezident Medveděv neustále stupňující choromyslnost svých válečných telegramových poselství skončí v blázinci. Nic z toho totiž pro ruské válečné zločiny a budoucnost světové civilizace není rozhodující.
Problém totiž primárně není v Putinovi a jeho mocenské klice, ale ve většinové ruské společnosti, která lidem jako jen on opakovaně svěřuje řízení státu. A také v tamní pokřivené společenské morálce a destruktivním myšlení, kde nejvyšší kartou je hrubá síla, a největší macho je ten, kdo osedlá medvěda, uštědří nejvíc ran pěstí a vydrží nejvíc vodky. Putin a jeho zločinecká banda se invazí na Ukrajinu sice utrhli z řetězu, nicméně stále jsou autentickým produktem ruské majority, myšlení a podpory, kterou u voličů mají. A v tom spočívá největší nebezpečí pro světový mír, demokracii a civilizaci. Násilnická společnost totiž plodí násilnický režim, a střety jeho jednotlivých mocenských skupin pak plodí nutně jen další násilí. A střídání vládců neznamená střídání režimů, neboť jedovatý strom umí plodit pouze jedovaté plody.
Současné Rusko není civilizovanou zemí již proto, že je zde klidně možné, aby majitel soukromé armády žoldáků, do jejichž řad verbuje i vrahy z řad odsouzenců, jednoho dne prostě vyrazil se svou družinou po dálnici s tanky na zteč proti dalšímu mezinárodnímu zločinci a vůdci země Putinovi. Tomu rychle na pomoc přispěchá ještě horší terorista a zrůdný masový vrah Kadyrov, pro něhož je vraždění zdrojem osobní pýchy, a jehož barbarská skupina vyniká obzvláštní brutalitou včetně řezání hlav zajatcům. A klid zbraní nakonec dojedná běloruský diktátor Lukašenko, který pro udržení své moci neváhá použít policejní teror se střelbou těžkooděnců a zábleskovými granáty. Tento svět je skutečným protikladem západní civilizace. Tento svět nelze omlouvat, dělat s ním kompromisy či dokonce spolupracovat. V současné Evropě proto platí, že civilizace končí tam, kde začíná Rusko.
K tomu dodejme, že ani dávno před invazí nemělo Rusko co nabídnout. Hluboká neúcta k lidskému životu, přezíravost, bezohlednost a neurvalost v mezilidských vztazích, kult násilí, agresivity a maskulinity, byrokracie, korupce, formalismus, totální odtržení vysoké politiky od života společnosti, všudypřítomný strach, ohromný rozsah státní represe, autoritářství, drakonické tresty za projevy politické opozice, otevřené propojení oligarchů a státní správy, propastné společenské rozdíly, zaostalost, chudoba i nízká životní úroveň, a současně přitom brutální nacionalismus, konzervatismus a neukojitelná touha po světovládě s pocitem vlastní nadřazenosti. To je tvář dnešního Ruska, i kdybychom si odmysleli agresi na Ukrajině, a všechny Putiny, Prigožiny a Kadyrovy.
Nezapomínejme proto, kteří politici či veřejně známé osobnosti u nás Rusko léta hájili, přičemž ti nejortodoxnější z nich jej hájí dodnes. Vypovídá to o jejich zvrácené morálce a ohavných vizích fungování naší společnosti, které nemohou naplno rozvinout pouze proto, že je to v civilizované Evropě prostě nemyslitelné. Proto se tak vehementně snaží, aby nás ze západní civilizace vykořenili a přinesli jako trofej ruskému medvědovi.
Každý, kdo chce na náměstí vykřikovat proruská hesla či se paktovat se zdejšími proruskými dezoláty by si měl proto nejprve položit otázku, zda by sám opravdu chtěl žít v zemi, jakou je dnešní Rusko.
