Článek
Dlouhodobě diskutovaným tématem je účast ruských sportovců na turnajích v souvislosti s vojenskou agresí na Ukrajině. Přístup různých sportovních asociací se liší, přičemž v zásadě jsou možné tři modely. Dle prvního je účast ruských sportovců vůbec neomezovat, dle druhého ji naopak absolutně zakázat. Třetím přístupem je pak účast určitým způsobem podmínit, obvykle startem pod neutrální vlajkou a prohlášením odsuzujícím ruskou agresi.
Máme-li jednotlivé přístupy hodnotit, pochopitelně zcela nepřijatelné je plošně uvolnit ruskou účast bez ohledu na postoj konkrétního sportovce k Putinovo agresi. Občas užívané tvrzení, že sport se nemá míchat s politikou, je v této souvislosti naprosto liché. Politika se týká toho, zda jsem levičák, pravičák, liberalista, konzervativec, kapitalista či socialista. Ale páchání válečných zločinů není žádný politický směr. A jejich schvalování není politický názor, ale schvalování zločinů. Vrcholem neúcty by takový postoj byl vůči ukrajinským sportovcům, kteří by si měli podávat ruku třeba s ruskými protějšky schvalujícími invazi.
Občas zaznívá též otázka, zda není přísnost vůči Rusku ve srovnání s jinými světovými agresory příliš jednostranná. Není. A důvodů je mnoho.
Ruskou agresi odsuzují rezoluce OSN, rezoluce Rady Evropy označila Putinův režim za teroristický, Mezinárodní trestní soud vydal na Putina zatykač. Rusko páchá na Ukrajině válečné zločiny, a v mnoha případech to ani nezastírá. Ve své brutalitě se mnohdy vyrovná teroristickému Islámskému státu, čemuž se nelze divit, když Putin spolupracuje s lidmi, jako je Kadyrov. Tyto důvody jsou snad málo?
Ruskou agresi rozhodně nelze relevantně srovnávat s vojenskou operací USA proti teroristickému Husajnovo režimu v Iráku ohrožujícímu světovou bezpečnost (Ukrajina totiž není teroristický stát), vojenským zásahem NATO do probíhajícího konfliktu v Jugoslávii (konflikt zde bez účasti NATO předtím probíhal mnoho let a zásah byl motivován trvalým bojkotem rezolucí OSN ze strany Miloševičovo režimu páchajícího genocidu a válečné zločiny) či s vleklými ozbrojenými konflikty v dlouhodobě nestabilních regionech na podkladě občanských či vnitrostátních etnických bojů, kde role agresora a oběti obvykle splývají (Angola, Somálsko, Rwanda, Súdán apod.)
V rusko-ukrajinské válce není nic, čím by bylo možné vinu Ruska či vyhraněně asymetrického postavení agresor vs. oběť relativizovat. Rusko coby jaderná velmoc s jednou z nejpočetnějších armád na světě provedlo jednostranné napadení Ukrajiny bez možnosti sebemenší legitimizace mezinárodním právem, a to vše na velmi mírumilovném kontinentu, kde je v drtivé většině teritoria od 2. světové války mír samozřejmostí.
Facka je samozřejmě pořád fackou. Ovšem z hlediska sociálního vnímání je zcela odlišným excesem v partě pouličních násilníků či v akademickém senátu vysoké školy. A reakce přihlížejících je pak pochopitelně dána i stupněm excesu od běžných pravidel, který ta facka v daném sociálním prostředí představuje. A v recentní Evropě je postup Ruska skutečně zcela bezprecedentní.
Nikoliv v neposlední řadě pak nutno dodat, že Rusko svoji agresi vůči Ukrajině doprovází soustavným vyhrožováním, že může situaci eskalovat do celosvětového jaderného konfliktu spojeného se zničením civilizace, nebude-li po jeho vůli. A to včetně zmarnění životů lidí, kteří nemají s politikou nic společného, nebo třeba s Ruskem dokonce sympatizují. Neznám v současnosti jiného mezinárodního agresora, který by něčím takovým na podkladě dvoustranného ozbrojeného konfliktu hrozil, a zároveň k tomu měl vojenskou kapacitu. Z těchto důvodů se Rusko ze všech současných světových diktátorů jeví skutečně tím nejnebezpečnějším a nejcyničtějším. A zasluhuje si tomu odpovídající odsouzení.
Protipólem neomezené účasti ruských sportovců je její absolutní zákaz. Ten by byl v mnoha ohledech pochopitelným a odůvodnitelným řešením, ovšem poněkud pokulhávajícím z hlediska neodstranitelného principu kolektivní viny.
Osobně se proto přikláním k připuštění účasti ruských sportovců pod neutrální vlajkou, pokud podepíší prohlášení odsuzující ruskou agresi, což je řešení přibližně v intencích letošního Wimbledonu. Snad s tím dodatkem, že organizátoři turnaje by měli mít oprávnění posoudit, zda prohlášení není ve zřejmém rozporu s výroky daného sportovce, a pokud by jeho podpis shledali zjevně účelovým, start na turnaji mu nepovolit.
Ruské občanství samo o sobě totiž opravdu neznamená, že jeho držitel musí milovat Putina a být stoupencem jeho zločinné vojenské agrese. Většina ještě neznamená všichni, a i v Rusku je mnoho více či méně viditelných disidentů. Někteří ruští sportovci se za Putina do hloubi duše stydí, jeho vražednou mašinérii veřejně odsuzují (např. tenista Andrej Rubljov), v Rusku nežijí, ruské hodnoty nesdílejí či dokonce v reakci na ruské zločiny uvažují o změně občanství (např. tenistka Darja Kasatkinová). Proč je tedy vyřazovat z civilizovaného života, když mají civilizované názory? Odsouzení invaze má přece stejnou váhu bez ohledu na to, zda zazní z ruské anebo neruské části světa.
Samozřejmě chápu, že to může být pro některé především ukrajinské sportovce těžké, a obtížně se brání paušalizování. Jenomže reagovat na jednu nespravedlnost dobrovolně jinou nespravedlností není dobré řešení, ani když ta vyvolávací křivda je o miliony tun těžší. A kolektivní vina bez možnosti jí čelit vlastním individuálním postojem je nespravedlností vždy.
Já bych také nebyl rád, kdybych za Klausovo prezidentského mandátu byl v zahraničí automaticky považován za stoupence pravicového extremismu, proruské, pročínské, euroskeptické a pragmatické politiky jen proto, že jsem prostě Čech a prezidentem ČR je Klaus. A byl bych vděčný za možnost podepsat prohlášení, že se za Klause stydím a jeho názory odmítám, protože bych ani v nejmenším nelhal.
Nadto je nutno si uvědomit, že principem kolektivní viny všech Rusů bez možnosti individuálního vyvinění bychom hnali vodu na mlýn Putinovo propagandě, že Západ nenávidí všechny Rusy a nejradši by je vyhladil, takže Rusku nezbývá než se bránit, což činí nyní na Ukrajině. Paradoxně bychom tak pošlapávali myšlenky ruského odporu proti Putinovi, a i menšinu prozápadních Rusů utvrzovali v přesvědčení, že v naší kultuře stejně nemají šanci, i kdyby hlásali jen západní hodnoty a byli kultivovaní jako Švýcaři. Mnozí by pak třeba k Putinovo režimu začali hledat smířlivější postoje, či by s ním dokonce začali sympatizovat. A to by byl přesný opak toho, co potřebujeme.
A proč prohlášení odsuzující ruskou agresi požadovat právě po sportovcích Ruska, ev. Běloruska? Občané Ruska nesou odpovědnost za to, jaké si zvolili představitele včetně přímo voleného prezidenta. Právě také v Rusku má anexe bezpochyby nejvíc přívrženců, a lze proto použít i (podpisem prohlášení) vyvratitelnou presumpci ztotožnění jeho občanů s kroky tamního režimu. A Lukašenkovo Bělorusko je pak největnějším Putinovo spojencem. Nicméně pokud by na nějakém sportovním podniku požadovali takový revers od každého sportovce bez vazby na jeho státní příslušnost dle pravidla, že žádní sympatizanti válečných zločinců do slušné společnosti prostě nepatří, bylo by to řešením ještě důslednějším.
Odsuzujme proto sympatizanty Putinovo režimu bez ohledu na státní příslušnost, a podle toho se chovejme všude včetně sportu. V Rusku je putinovců samozřejmě zdaleka nejvíc. Ale i mezi Čechy jich je překvapivě dost. Bohužel.
