Článek
Bývalý člen ODS a člen správní rady Institutu Václava Klause (IVK) Ivo Strejček v úterý publikoval mimořádně agresivní článek kritizující vystoupení ministra zahraničí Jana Lipavského na letošním ročníku mezinárodní konference GLOBSEC Forum, kde zdůrazňoval nutnost důrazně se postavit ruskému vlivu u nás.
IVK je svými politickými názory dlouhodobě obrovskou ostudou českého veřejného prostoru. Nikým nevolený Ivo Strejček svým proruským extremismem naši demokracii sám o sobě ohrozit nemůže , nicméně jeho postoje nápadně konvenují s postoji parlamentní i neparlamentní proruské opozice, a proto je vhodné na ně reagovat.
Strejček kritizuje Lipavského za projevy „antiruské zloby, zášti a nenávisti“, nenávistí a arogancí jak vystřižené z kremelské propagandy však dští jen on sám. Lipavského drze nazývá „kloučkem, nezkušeným mladíkem či politickým adolescentem“, zuřivě volá po jeho odvolání a žádá o vysvětlení jeho slov premiéra. Kromě nedostatku slušného vychování tím Strejček dává najevo vlastní frustraci, že mu proti Lipavskému chybí jakékoliv relevantní argumenty. A tak mu zbývá jen bezzubý vztek, jak si někdo vůbec může dovolit stále odmítat přijetí ruských zločinů jako „nové reality“.
Strejček samozřejmě zamlčuje, že v současném antiruském postoji nejde o nenávist k Rusku nebo lásku k Ukrajině, ale o odpor k násilné agresi zahrnující vraždění, znásilňování, mučení a zotročování jiných lidí. A protože se takového jednání dopouští Rusko, odpor směřuje k němu. Kdyby Rusko dodržovalo mezinárodní právo, celý civilizovaný svět by si ho s potěšením nevšímal.
Rusko se samo rozhodlo stát nejohavnějším evropským vyvrhelem. Kterákoliv jiná země by se v případě stejného jednání dočkala úplně stejného odsouzení. Pokud se tedy Strejček plamenně ohrazuje proti Lipavskému za nekompromisní postoj vůči Rusku, může to mít dvě vysvětlení. Buď sám takové jednání schvaluje, anebo staví Rusko nad ostatní státy, nad mezinárodní normy i zákony, a vidí ho jako svrchovaného diktátora, který co chce, to také může.
Zločinnost jednání Ruska je zvýrazněna i dalšími okolnostmi, které Strejček pochopitelně rovněž přehlíží. Příkladem je naprosto bestiální chování ruských vojáků, kdy za všechny lze připomenout masakr v Buči. Anebo to, že Rusko svojí vyšinutou válkou porušuje nejen své vlastní a ukrajinské zákony či kogentní normy mezinárodního práva, ale i vlastní bilaterální závazky vůči Ukrajině. Připomenout lze kupř. Budapeštské memorandum z roku 1994, v níž se Rusko Ukrajině výměnou za její status nejaderné země zaručuje respektovat její nezávislost, svrchovanost a hranice k datu podpisu tohoto memoranda, a dokonce i garantovat její bezpečnost. K tomu by Strejček nějakou „úterní glosu“ napsat nechtěl?
Strejček se rovněž ptá, zda jsou údajně „extrémní“ názory ministra Lipavského a potažmo celé Fialovy vlády na Rusko v zájmu Česka. To je asi jako otázka, jestli je Slunce opravdu horké. Vždyť co může být v lepším zájmu naší země než se prezentovat svým partnerům jako stát, který neohýbá záda strachem či prospěchářstvím, otevřeně stojí na straně práva, spravedlnosti, morálky a sdílených hodnot humanitní civilizace, a dokonce je schopen být v takovém postoji lídrem? Co pro nás může být v civilizovaném světě lepší reklamou?
Strejček dále zpochybňuje Lipavského postoj vůči Rusku tím, že v Asii, Africe či Jižní Americe mají na tento konflikt odlišný názor. Krásná ilustrace Strejčkova světa. Záměrně si nevšímá nejvyspělejších a nám civilizačně nejbližších kultur, tj. především Evropy, a dále Severní Ameriky či Austrálie. Naopak by nás měl zajímat názor rozvojových zemí, ruských satelitů v Asii, islámských diktatur či Ruskem korumpovaných režimů napříč kontinenty. To mají být ty myšlenky „svobody a politické demokracie“, jejichž obhajoba je údajným cílem Klausova institutu?
Současně je zajímavé, že Strejček a celá proruská scéna naší vládě s oblibou vytýká nedostatek vlastní politiky a „lokajství Bruselu“. Pokud však vlastní politiku vláda formuluje třeba tím, že náležíme k evropským lídrům odporu proti páchání ruských zločinů, je to samozřejmě také špatně. Proč? Zdejším Putinovým apoštolům totiž nejde o to, aby názory vlády byly autonomní, ale aby byly vstřícné k Rusku. A kdyby současná Unie stála na ruské straně, věřím, že by Klausovci začali chválit její moudrost a vyzývat k jejímu naslouchání.
Strejček se dále ptá, zda Lipavského „proruský fanatismus“ je vůbec autentický, tj. zda to není jen „účelová hra“ či „póza“. Strejček opět mluví bez přemýšlení. Pokud někdo usiluje o účelové získání moci v současné české společnosti, bude jeho volbou euroskeptická, protizápadní, amorální a nacionalistická rétorika. To je totiž bohužel „mainstream“ naší současné společnosti, což dokládají volební preference hnutí ANO. Naopak za obhajobu liberálních hodnot západní civilizace a morálky lze v česko-slovenském prostoru prodchnutém ruskou propagandou sklidit především nenávist a urážky. Tím spíš si osobnosti typu Jana Lipavského zasluhují hluboké uznání, že si svůj ryze neúčelový postoj tolik prospěšný naší zemi drží bez ohledu na nekonečnou míru špíny, kterou na ně za to kydá ruská propaganda a její přisluhovači.
Strejček nepřekvapivě Lipavského záměry i překrucuje. Lipavský samozřejmě nikde nevolá po omezení svobody slova, ale po posílení zákonů, které nám pomohou postavit se ruskému vlivu, tj. svobodu a demokracii ochránit. A právě ta hráz proti ruskému vlivu na Strejčka působí jako červený hadr na býka a dožaduje se Lipavského odvolání, obviňuje ho z bolševismu, anarchismu, diktatury, nenávisti, nedospělosti a kdoví čeho dalšího. Strejček dobře ví, jak nenahraditelná je ruská propaganda pro prosazování ruských narativů v naší společnosti. A proto ten hurónský řev neuměle balený do hávu obrany „svobody projevu“ s cílem vyvolat u veřejnosti dojem boje za jejich svobody, zatímco ve skutečnosti hájí pouze zájem Ruska nás o tu svobodu znovu připravit.
Politologicky to má Strejček rovněž hodně popletené. Na jedné straně obviňuje Lipavského a Piráty z „anarchisticko-levicového extremismu“, současně však i ze snahy o omezení našich svobod „v džungli zákazů, nařízení a direktiv“. Každý člověk s alespoň elementární znalostí politologie či státovědy však ví, že anarchie a zákazy spolu jdou dohromady asi jako oheň a voda. Strejček takovýmito protimluvy tak jen podtrhuje prázdnotu svých slov, ze kterých prýští zuřivá nenávist ke všem kritikům nového ruského „sebeurčení“, které obhajoval Václav Klaus již v roce 2015 na konferenci v Petrohradu.
Závěrem se Strejček ptá, jak dlouho máme ještě povinnost Lipavského politiku tolerovat. Pokud to opravdu neví, tak odpověď je jednoduchá: Do té doby, dokud bude v naší zemi vládnout demokracie, neboť ministr Lipavský je součástí vládní většiny, která vzešla z demokratických voleb, a která má důvěru Poslanecké sněmovny.
Demokracie u nás odolává čím dál zoufalejším pokusům zdejší proruské scény ji nahradit rusokracií. Odolá i pokusům Vašim, pane Strejčku. Nicméně smutnit nemusíte, protože Vladimir Vladimirovič nabízí lidem jako jste Vy azyl ve svém ráji. Tak neváhejte. Tam se konečně budete moci realizovat.
