Článek
„Stydíme se za Fialu,“ říkal Václav Klaus při své nedávné návštěvě Slovenska ve vazbě na rozhodnutí naší vlády pozastavit nadstandardní mezivládní konzultace s proruskou vládou Roberta Fica. Klaus se tím pochlubil ve vysílání CNN Prima News, kde přidal několik dalších výroků, nad nimiž zůstává rozum stát.
Stydím za Václava Klause, říkám proto pro změnu já! A to při jeho čím dál hlubším zabředávání do bahna extremismu každým rokem víc. Je mně velmi nepříjemné být občanem státu, v němž člověk jako Klaus někdy působil v roli premiéra či prezidenta a z toho titulu zde nadále šíří své extremistické a hrubě nemorální názory. Před civilizovaným světem tím totiž vrhá stín na všechny občany včetně těch, kteří s jeho názory kategoricky nesouhlasí. Podobně jako Fico, Orbán, Lukašenko či Putin v jejich zemích.
Stydím se za Václava Klause, že svoji iracionální nenávist k západní demokracii dotáhl do takové absurdity, že mu jsou ze všech unijních státníků nejbližší Fico a Orbán, kteří jsou tolerantní k ruskému vražděnía EU častují nevybíravými urážkami, ale zároveň se nestydí být pevně přisátí na jejích penězovodech. Ohavnější kombinaci v EU nenajdete. Klaus v nich však vidí inspiraci pro naši zemi.
Stydím se za Václava Klause za osočení „některých našich političek“, že na Ukrajině „chtějí vraždit“. Takové tvrzení je i na Klause kolosální nehoráznost. Kdo se brání vražedné agresi, přece nevraždí, ale jedná v nutné obraně! Chce snad Klaus tvrdit, že to neví? Svůj výrok navíc korunoval zbabělostí, když zmíněné političky nejmenoval - nejspíš ve snaze vyhnout se za něj právní odpovědnosti, neboť stojí oběma nohama mimo náš právní řád.
Stydím se za Václava Klause, že obranu před útočnou agresí nazývá „válečným štvaním“ a staví na stejnou úroveň oběti války na straně Ruska i Ukrajiny. Je vůbec možné nechápat rozdíl mezi obětí a agresorem? Litovat životy ruských vojenských agresorů, kteří dobrovolně přicházejí na Ukrajinu s cílem tam vraždit je totéž jako litovat vraha, kterého připraví o život bránící se oběť.
Stydím se za Václava Klause, že je ochoten přijmout současný územní stav coby výsledek protiprávní vražedné agrese Ruska za „status quo“ pro jednání. „Přerušit válku je třeba za uznání status quo, ve stavu, v jakém je to dnes,“ prohlásil Klaus na Primě s tím, že očekávat návrat k územnímu stavu před dvěma lety je „dětinské“. Jinými slovy, Klaus je ochoten bezpráví nejen respektovat, ale civilizovaný svět i samotnou Ukrajinu k němu dokonce přemlouvat. Neslýchané, nepochopitelné a u politika v demokratické zemi neprominutelné.
Stydím se za Václava Klause, že po vzoru totalitních zemí je pro něj právní řád zjevně pouhými slovy, který pro mocné platí jen pokud sami chtějí. Podobně jako v Rusku, kde existuje legislativně zakotvená svoboda projevu, ovšem za její uplatňování v rozporu se zájmy režimu následuje mnoho let na Sibiři. A podobně jako existuje mezinárodní právo, ale jakmile ho některý stát přestane dodržovat, máme před ním podle Klause ohnout hřbet a ustoupit mu, pardon „respektovat novou územní realitu“.
Stydím se za Václava Klause, že jeho prioritou není skutečný mír ve smyslu mezinárodního práva, ale spokojí se s jeho formální karikaturou v podobě povýšení hrubého bezpráví do pozice práva. Nejspíš je to dáno jeho nákloností k ruskému světu, kde je to běžné, a který je mu zjevně bližší než ten západní, k němuž chce patřit Ukrajina, čímž se pro Klause stala rovněž nepřítelem. Klaus své falešné kartě chcimíru klidně obětuje část suverénní země, jejíž občany bez výčitek předhodí diktátorovi. Jak známo, morálními imperativy se Klaus v životě nezatěžuje.
Stydím se za Václava Klause, že se neustále snaží podsunout naší vládě narušení vztahů se Slovenskem. Každé malé dítě ví, že v rozkolu mezi Fialou s Ficem nejde o žádný konflikt Česka se Slovenskem, ale o střet civilizace s anticivilizací, který probíhá nejen u nás a na Slovensku, ale pochopitelně i ve společném česko-slovenském prostoru. Liberálové s liberály a antiliberálové s antiliberály kamarádí dále bez ohledu na hranice i postoj naší vlády. Klaus však chce, aby čeští liberálové kamarádili se slovenskými antiliberály, a to nejlépe i na vládní úrovni pod ideovým vedením Fica, kterého otevřeně podporoval už před volbami. Jediným Klausovým cílem je totiž prostřednictvím podpory „přátelství se Slovenskem“ popularizovat antiliberální a proruské postoje Ficovy vlády na našem území. Vše ostatní kolem je jen divadlo pro ty, kdo ho chtějí hrát.
Stydím se za Václava Klause, že bez jakéhokoliv věcného argumentu obviňuje Petra Fialu z arogance vůči Slovensku. Buď Klaus pozbyl sebemenší smysl pro realitu, anebo je pro něj pravda už úplně totéž, co lež. Navíc obviňovat kohokoliv z arogance či nemorálního jednání zní z Klausovo úst stejně bizarně, jako když Peskov obviní Ukrajince z údajné okupace „ruského území“.
Právě Václav Klaus totiž symbolizuje aroganci, absolutní mravní nihilismus a bezskrupulózní prospěchářství vysmívající se každému záblesku hodnotové politiky, který před demokratickou, vyspělou a mírumilovnou západní civilizací preferuje diktátorský, zaostalý a násilnický východ založený na hodnotovém barbarství, v němž se Klaus patrně cítí nejlépe. Stal se totiž otevřeným stoupencem systému, v němž silní poručí, slabí poslouchají, a vše ostatní včetně právního řádu je k tomu pouhou formální kulisou.
Jakkoliv jsem jednoznačným příznivcem liberální demokracie, eurofederalismu a západní civilizace, nepatřím ke slepým propagátorům jejích kontroverzních cest, ať již bezpřívlastkového Green Dealu či neregulované migrace, čemuž jsem věnoval kupř. tento článek. Raději bych však jedl i ty pražené cvrčky či si pořídil technicky prozatím velmi nedokonalý elektromobil a zbytek cesty k dobíjecí stanici ho denně tlačil než žít v zemi podle pravidel Václava Klause. Jedno Rusko na světě totiž bohatě stačí!
