Článek
Současné politické spektrum v rámci EU lze rozdělit zhruba do dvou kontrapozičních kategorií.
Na jedné straně stojí státy neliberální demokracie, jakými je Maďarsko, ke kterému se nyní přidalo Slovensko, a naopak se z této temné agonie po mnoha letech vymanilo Polsko. Jedná se o autoritativnější, nacionálně konzervativní režimy s reduktivním přístupem k základním právům a bezohledným sledováním vlastního prospěchu bez ohledu na jeho mravní rozměr. U Orbánova Maďarska a Ficova Slovenska je to patrné v přístupu k Rusku, kdy jsou smířliví k jeho zločinnému vraždění, snad výměnou za výhody, které za to od Ruska recipročně očekávají.
Ještě patrnější je to na maďarském postoji k EU. Těžko si představit ohavnější prospěchářství než to maďarské, které při čerpání výhod stojí oběma nohama v Unii, avšak při plnění povinností se stává samostatným „národním“ státem. Maďaři tak na jedné straně fungování evropské demokracie neustále škodí, když blokují dohody ostatních států, bojkotují rozhodnutí unijních orgánů, a napadají evropskou integraci. Na straně druhé však nechtějí EU opustit, protože chtějí její peníze, jichž jsou čistými příjemci. Ale zároveň je chtějí dostávat bez recipročního plnění svých povinností, tedy patrně s představou, že EU bude financovat maďarský nacionalismus.
Orbánův režim tak není nic jiného než pijavice přisátá na unijních penězích, která svého hostitele nejen otevřeně využívá, ale ještě mu za to soustavně podráží nohy. Ve své podstatě tak tyto režimy nejsou žádnou politickou alternativou, ale obyčejným kořistnickým prospěchářstvím, kdy si chtějí za evropské peníze dělat co sami uznají za vhodné. Pokud se v Maďarsku nezmění režim, tak čím dříve EU opustí, tím pro ni lépe.
Na straně druhé stojí vyspělé státy západní liberální demokracie. Západní Evropa (míněno včetně Skandinávie) dokázala vytvořit nejvyspělejší demokratického zřízení na světě s největším rozsahem lidských prý a svobody. Nic lepšího než západoevropskou civilizaci současný svět nenabízí. Ať již jde o kvalitu života, ekonomickou i sociální vyspělost společnosti, úroveň demokracie a lidských práv, veřejných služeb, předpokládanou délku dožití, mír či bezpečnost. Stejně jako je nerozporné, že ČR je čistým příjemcem evropských peněz. Od našeho přistoupení k EU do konce roku 2022 ČR obdržela z unijního rozpočtu 1,82 bilionu Kč, což po odečtení našich odvodů znamená náš čistý příjem 1,01 bilionu Kč.
Bohužel si zároveň nelze nevšimnout, že západní Evropa v posledních letech spíše stagnuje a žije setrvačností z již vybudovaného. Občas působí jako závodník, kterému je trapné být pořád o kolo před ostatními, a tak se snaží zvrtnout si kotník.
Zmíním tři zásadní problémy současného západoevropského mainstreamu, které svým tristním provedením i komunikací karikují původní dobrou myšlenku, a ohrožují většinovou podporu evropské integrace.
Prvním a nejméně závažným problémem je nevyvážená pozornost mezi různé společenské minority a majoritu. Ochrana menšin je jednou ze základních součástí demokracie, a je nepochybně potřebná a žádoucí. Jen se to nesmí přehnat do opačného extrému a zapomenout, že kromě menšin jsou zde i většiny, a i jim je potřebné věnovat cílenou péči a kvalitní politický program.
Zcela podporuji veškerá práva LGBT+ komunity. A myslím, že ani většina společnosti s tím nemá problém. Ovšem jakkoliv tento program většinovému voliči nemusí vadit, zároveň z něj nijak neprofituje. Většinový volič klidně může podporovat manželství stejnopohlavních párů, ale není to „jeho boj“. Těžko jej tak může automaticky pojmout jako svůj program a politickou prioritu. Jinými slovy, není to cíl, ve kterém by se sám našel.
Totéž platí pro otázky sociálního genderu s uznáváním mnoha pohlaví. Popravdě příliš nerozumím, v čem je pro samotné nositele přínosné rozlišování desítek genderových identit. Z mého laického pohledu to spíše vypadá, že tato agenda prostě jen vyjadřuje pocity jejich nositelů, tj. vypovídá o jejich sebepojetí. Tomu je jistě žádoucí věnovat pozornost, ale není zřejmé, proč je směšovat s pojmem „pohlaví“, či dokonce nadřazovat jeho objektivní biologické charakteristice. Nehledě k tomu, že výčet genderových identit působí naprosto nahodile, a je tak možné do něj připsat v podstatě úplně cokoliv a vytvořit tím samostatnou kategorii „pohlaví“ klidně pro každého člověka.
Posuďte sami několik příkladů: Aerogender mění pohlaví podle okolí. Affectugender mění pohlaví na základě svých nálad a výkyvů. Ambonec je muž i žena, a přesto není ani jeden. Amicagendera ovlivňují přátelé. Anesigender má blízko k určitému typu pohlaví, ale lépe se ztotožňuje s jiným. Anongender identitu má, ale raději by neměl žádnou. Caelgender je pohlaví ovlivněné kvalitou a estetikou vesmíru. Collgender má různá pohlaví v jeden moment. Podle Colorgendera pohlaví určují barvy. Být Demifluid znamená mít více pohlaví, některé statické, jiné tekuté. Genderflow plynule pluje mezi nekonečnými pocity, Mirrorgender se mění na základě osob v okolí, aby vyhovoval každému, a Genderqueer má pocit, že pohlaví není dost a nemůže si vybrat.
Nemohu si pomoci, ale v takovýchto kategoriích chybí sebemenší záblesk systematiky, konsistence, logické struktury či klasifikační metodologie racionálního vysvětlení či zdůvodnění. Je toliko souhrnem naprosto nahodilých a vzájemně zcela heterogenních prvků, u nichž není ani zřejmé, co znamenají a čím se odlišují. A to je pro mě jako základ seriózní debaty žalostně málo.
Nicméně když se tím chce někdo zabývat a existuje společenská vůle oddělit sociální gender od biologického či dokonce uvažovat o tom, zda je pohlaví ovlivněné estetikou vesmíru, je statické či dynamické anebo se mění podle nálady, nechť tak činí. Propracovávání práv spojených s rozmanitou subjektivně pojímanou genderovou identitou však těžko může být programovým bodem, který nadchne většinového voliče.
Ještě horší pak je, pokud v této oblasti dochází k absurdním excesům. Příkladem je záměr nahrazovat oddělené toalety genderově neutrálními, tj. ve jménu ochrany práv nebinární menšiny potlačovat práva binárně uvažující většiny. To je natolik významný přehmat, že již může být motivem voličského odporu proti politickému směru, který jej hlásá. K tomu nutno samozřejmě uvažovat, kam až univerzalizace nebinárních pravidel může v budoucnu zajít, a zda jsou domýšleny její důsledky. Co když budou podle stejné logiky posléze zrušeny oddělené pánské a dámské šatny či sprchy? Umí si někdo představit, jaké procento jejich návštěvníků by pak představovali skuteční nebinárně uvažující uživatelé, a jaké procento sexuální predátoři?
Druhou nepovedenou kapitolou současného západoevropského politického mainstreamu je Green Deal. I zde je dobrý záměr dehonestován absurdním provedením. Pokud má sloužit k ochraně životního prostředí coby podmínek potřebných pro život lidí, je pochopitelný ve statické i dynamické poloze. Právě na naší odpovědnosti za udržení přijatelných životních podmínek pro budoucí generace je Green Deal založen. Samozřejmě bychom neměli přírodě ubližovat víc, než je bezpodmínečně nutné, avšak centrem zájmu právní regulace vytvářené lidmi ve prospěch lidí musí zůstat člověk. Klimatologická politika se nesmí stát samoúčelem, či dokonce nástrojem obráceným proti lidstvu samotnému.
Není příliš zřejmé čemu pomůže, když bude EU na základě sebemrskačsky pojatého Green Dealu chudnout. Rozhodující globální znečišťovatelé totiž nejsou členy Unie. Spočítal vůbec někdo, co světovému klimatu přinese Green Deal v Evropě, pokud dosavadní dominantní světoví znečišťovatelé budou pokračovat ve stávajícím režimu? A položil si někdo otázku, proč má Evropa přijímat drakonická omezení, když budoucí klima tím stejně nezachráníme, ale navíc zchudneme, snížíme vlastní konkurenceschopnost a bude nás to stát astronomické náklady?
Jinými slovy, racionální klimatická politika je nepochybně rozumná a potřebná. To si uvědomujeme od prvních katalyzátorů či odsíření tepláren. Nicméně udělat z Green Dealu smysl našeho života je v popsaném kontextu poněkud absurdní. Stejně tak tlačit technologie, které doposud nejsou schopné nahradit ty tradiční, obzvláště v chudších evropských státech, kam náleží i ČR.
Elektromobilita je typickým příkladem. Jinými slovy, nutíme lidem horší kvalitu za více peněz ve jménu nepříliš srozumitelných globálních cílů, z nichž sami mít nic nebudou a přínos pro budoucí generace je velmi diskutabilní. To je politický program, který lidé mohou strpět, ale těžko ho budou většinově nadšeně podporovat. Je proto potřebné voliče k jeho akceptaci motivovat odpovídajícími odměnami, a k tomu kalkulovat, zda se to i za těchto podmínek pořád ještě vyplatí. Povědomí o snížení uhlíkové stopy pro většinu voličů totiž skutečně adekvátní odměnou není.
Suverénně nejvážnější unijní problém je však nelegální migrace a azylová politika, které jsem se již velmi podrobně věnoval v několika dřívějších článcích, kupř. ZDE. Stručně řečeno, pokud evropský politický mainstream připustil, že na území Unie vznikají enklávy odmítající se podřizovat právním normám hostitelské země, používající nejhrubší násilí jako běžný prostředek komunikace, vzývající pravidla naprosto neslučitelná s pravidly evropského soužití, usilující o zakládání chalífátů na území demokratických zemí či dokonce svržení demokratický řádů a jejich nahrazení diktaturami spojenými s právem šaría, nelze se divit ztrátě důvěry obyvatel.
Na jedné straně bojujeme proti sebemenšímu verbálnímu projevu náboženské netolerance, a na straně druhé se zde někteří naši „hosté“ ze třetích zemí netají tím, že každému, kdo nevzývá Alláha, by nejraději uřízli hlavu. Jen stěží si lze představit něco absurdnějšího. Připočteme-li k tomu, že se Evropa do těchto problémů dostala z velké části sama svoji bezbřehou tolerancí na velmi nesprávném místě, a že ji toto vše stojí obrovské finanční částky, opět se nelze divit, že mnoho lidí kroutí nechápavě hlavou. Navíc nesmíme zapomínat, že politický režim, který není schopen zajistit svým občanům bezpečí, u voličů nemá šanci.
Jinak řečeno, ochrana menšin, klimatologická i migrační politika do evropské politiky patří. Jen musí být realizovány v kontextu ostatních programových cílů a nevytvářet z nich uměle priority většinové veřejnosti. Evropský politický mainstream si sám podřezává větev, když se z vedlejších témat snaží udělat hlavní, a ještě většinové společnosti vnutit představu, že je má tak pojímat. V takové situaci hrozí, že se začnou poohlížet po alternativních politických směrech. A zde již číhají Okamurové, Bystroňové, Ficové či Orbánové. Nenabízejí sice nic než osekání svobod, bídu a morální zmar, ale nebýt popsaných neobratností mainstreamu, neměli by šanci se k moci vůbec dostat.
Chybně nastavený kurz evropského politického mainstreamu pak diskredituje i evropskou integraci jako takovou. Eurofederalismus je model rozložení moci mezi centrem a státy ve prospěch centra. Nikde není řečeno, že přitom musíme sedět na společných toaletách, elektřinu si vyrábět vlastními solárními panely na balkoně a jíst pražené cvrčky. Pokud však evropský mainstream tímto směrem uvažuje, diskredituje zároveň i onu myšlenku eurofederalismu, neboť část občanů začne mít obavy, že jim někdo (dle oblíbené fráze „nikým nevolený“) něco takového začne vnucovat. A bláhově si myslí, že je před tím ochrání nějaký národovecký spasitel, u nás kupř. Tomio Okamura coby japonský bijec za suverenitu Česka a „normální svět“.
Pro skutečně „normálního“ člověka bláhová úvaha. Ovšem je-li někdo schopen uvěřit, že při očkování proti covidu lidem implantují sledovací čipy, je schopen uvěřit čemukoliv. A to pak u mnohých voličů pohřbívá i myšlenky onoho eurofederalismu. Jaká je to škoda lze spatřit na příkladu USA, jehož jednotlivé státy na spojení v jednu federaci a společné měně rozhodně neprodělaly. Jenomže kdyby tehdejší američtí federalisté hlásali podobné priority jako část dnešního unijního mainstreamu, asi by USA nikdy nevznikly.
Evropský politický hlavní proud posledních let osudově zapomíná na podstatu evropské integrace, kterou by mělo být další posilování životní úrovně, sociální a ekonomické vyspělosti, bezpečí a blahobytu unijních občanů. Jinými slovy akcent na cíle, z nichž bude profitovat pokud možno maximální část obyvatel EU.
A přitom to není vůbec složité. Stačí se vrátit k pravidlům, která západní Evropě přinesla současný úspěch a blahobyt, a udělala z ní celosvětově nejlepší místo k životu. Podmínkou je ovšem umět rozlišovat priority a hierarchii cílů, a rozhodovat v kontextu celého spektra relevantních okolností.
Jistě žádoucí pozornost společenským minoritám nesmí být vykoupena přehlížením oprávněných očekávání společenských majorit. Od azylantů je zase nutné nekompromisně vyžadovat akceptaci právních i společenských pravidel evropské humanitní kultury a hostitelské země. Určitě není problém zrovnoprávňovat svazky stejnopohlavních párů, ale přitom nelze nezapomínat na řešení problémů obecné rodinné politiky. A problém není ani uplatňovat genderově neutrální produkty včetně toalet, pokud se kvůli tomu zároveň nebudou rušit ty klasické.
Rovněž nejde o to rezignovat na ekologické cíle, ale neprosazovat je jako dogma za cenu zastavení ekonomického růstu a bez ohledu na jejich reálný klimatický přínos. A podobně samozřejmě podporovat ekologická řešení jako je elektromobilita, ale nevynucovat ji v situaci, když elektromobily po technické stránce prostě zatím nejsou plnohodnotnou konkurencí spalovacích motorů.
Dále rovněž nezapomínat, že absolutní prioritou pro unijní orgány by měla být maximalizace kvality života uvnitř Unie, nikoliv za jejími hranicemi. Určitě je žádoucí přispívat celosvětovému boji proti chudobě, ale nikoliv na úkor boje proti chudobě v EU. Takový rumunský venkov by mohl vyprávět. S distribucí vzácných zdrojů uvnitř EU je to podobné jako kupř. s vytápěním domu. Vlastní dům vytopíme bez obtíží. Pokud však v mrazivé noci otevřeme dokořán okna i dveře s cílem vytápět i ulici, nevytopíme nic, a budeme mrznout spolu s ní.
A konečně pak není důvod přispívat tam, kde z toho těží i síly s evropskou civilizací neslučitelné. Exemplárním příkladem je zde finanční podpora Palestině, kterou Evropské komisi rozmlouval i premiér Fiala. Navíc nelze vyloučit, že z evropských miliard pak čerpají i teroristé z hnutí Hamás. A nelze zapomínat, že Hamás si ve volbách vybrali samotní Palestinci.
Napjatě čekám, kdy se podobně uvažující politická síla v Evropě zformuje jako opozice vůči orbanistánu, a zároveň korekce slepých cest současného evropského mainstreamu. Ideálně již do evropských voleb příští rok.
