Článek
Nedávné demonstrace radikálních muslimských komunit v Evropě na podporu Palestiny, které se mnohdy překrývaly s podporou zrůdných teroristických činů hnutí Hamás, naturalisticky odkrývají podstatu neustále rostoucího nebezpečí islámského fundamentalismu v Evropě. A počty okolo 100 tisíc demonstrantů v Londýně jsou jasným důkazem o jeho rozsahu.
Jinými slovy, dav 100 tisíc lidí, kteří v různé míře tolerují či dokonce sympatizují s terorismem, vražděním a zločiny proti lidskosti. A to vše (nejen) v hlavním městě Velké Británie coby jedné z matek evropské demokracie. Může existovat nějaká paradoxnější představa? A pochopíme někdy, že jsme si to do jisté míry způsobili sami naší nekonečnou benevolencí na nesprávném místě?
Londýnská ani jiné demonstrace příznivců Palestiny samozřejmě nebyly složeny pouze z extremistů, kteří chtějí pouze ničit a vraždit. Nicméně i ti umírněnější demonstranti mají nepochybně blíže ke „svým“ vůdcům než k většinové západní společnosti. Stejně jako na Rajchlův Václavák sice nechodí pouze proruští extremisté, nicméně i ti umírněnější mají blíže k SPD než k západní demokracii. A v takto třaskavém prostředí zbývá už jen malá rozbuška, aby se dav proměnil v ničivý živel.
Stále opakujeme stejné chyby. Pořád se necháváme ukolébat tím, že se protesty extremistů vždy daří zvládnout a situace se poté vrací do relativního normálu. Jenomže to není dáno žádnou „sebereflexí“ těchto komunit, ale pouze tím, že jejich průvody nenávisti pořád ještě nejsou natolik silné, aby dokázaly třeba jednu městskou čtvrť v Evropě trvale okupovat nebo celé město proměnit ve válečnou zónu. Při současném populačním vývoji je však pouze otázkou času, kdy k tomu dostatek sil mít budou.
Nechme nyní stranou kruciální otázku, nakolik jsou tito lidé extremisty z důvodu fundamentálního výkladu islámu, či nakolik fundamentální výklad islámu zneužívají proto, aby pod „jeho záštitou“ mohli páchat násilí. To je téma na samostatnou úvahu. Uvažujme nyní o tom, jak tomuto zrůdnému extremismu nekompromisně čelit bez ohledu na jeho motivaci.
Paradoxně v mnoha ohledech naprosto stačí, aby takové jednání bylo důsledně trestáno podle platné legislativy. Veřejné schvalování terorismu, násilí či zločinů proti lidskosti, k čemuž kromě schvalování džihádismu postačuje třeba i vzývání trestů podle islámského práva šaría, je v drtivé většině demokratických zemí závažným trestným činem, za který lze strávit mnoho let za mřížemi, a cizí státní příslušníky po jeho odpykání pochopitelně vyhostit.
A opravdu to nemá nic společného s xenofobií, rasovou či náboženskou nesnášenlivostí. Svoboda a pluralita víry není nijak dotčena. Její projevy, stejně jako projevy jakékoliv kultury či ideologie navenek, musí být v demokracii vždy v mezích právního řádu země, na jehož území k nim dochází. U nás to vyjadřuje kupř. čl. 16 odst.4 Listiny základních práv a svobod, na mezinárodní úrovni pak kupř. čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Budeme-li však nadále tyto vážně delikty v Evropě shovívavě přehlížet, jen oddalujeme okamžik nevyhnutelného střetu. Čím později přijde, tím náročnější pro evropskou civilizaci bude.
V londýnském průvodu vlála vlajka tauhídu užívaného již v minulosti militantními islámskými extremisty, včetně teroristického Islámského státu. Kolik demonstrantů za to bylo podle zákona postiženo? A kolik fanoušků klubu Celtic Glasgow bylo stíháno za podporu teroristického hnutí Hamás po jejich bestiálních úrocích v Izraeli? Jak jsou stíhány snahy nadřadit vlastní náboženské normy francouzským zákonům či otevřeně omezovat práva žen na „muslimských“ předměstích Paříže? Proč si necháváme tyto projevy absolutního výsměchu všem principům evropského humanismu doslova bujet přímo před očima? Za drobné krádeže jsme v Evropě schopni zavírat lidi do vězení, ale za hromadnou podporu hnutí Hamás vraždící izraelské civilisty a uřezávající hlavy dětem nic nepodnikneme? Copak nám pořád nedochází, že pasivita v řešení těchto problémů je totéž jako odkládání onkologické operace?
Současně je nutné zcela otevřeně říci, že některými evropskými proudy dříve očekávané začlenění diametrálně odlišných radikalizovaných kultur do evropské společnosti je neuskutečnitelné, pokud tím nechceme naše vlastní standardy vrátit nejméně o několik staletí zpět. Nejde o to, že by to nebylo objektivně možné, ale že jejich příslušníci se své kultury jednoduše vzdát nechtějí, a s tu naší je neslučitelná.
Radikalizované islámské komunity stojí v nejlepším případě totiž pouze o náš blahobyt. Nechtějí žádnou demokracii, lidská práva a už vůbec ne podřízení pravidlům jiné kultury. Rozumí jen řeči síly, zbraní, osobního prospěchu, svých „náboženských autorit“ a jakési změti pravidel, které považují za výklad Koránu. A čím silnější budou, tím spíše budou raději budovat vlastní struktury podle svých pravidel. Není důležité, kolik takovýchto evropských sympatizantů s Hamásem pochází z řad uprchlíků, jaký je podíl přistěhovalců či nové generace jejich potomků, která má již evropské občanství. Rozhodující je, že je spojuje ideologie s evropskou humánní demokracií neslučitelná. A touto reálnou optikou je musíme nahlížet.
Myslíme-li to vážně s emancipací žen, rovností v právech, sekulárním státem, náboženskou svobodou, lidskými právy, humanitou, politickou svobodou a demokracií, v čem bychom mohli čerpat od názorově zcela protikladných společenských kultur? Anebo jak chceme důsledně budovat genderovou rovnost a nedotknutelnost žen současně s „obohacováním“ kulturou, která ženy považuje za nevolníky mužů či dokonce jejich sexuální objekty? Jak hodláme hájit komunitu LGBT+ spolu s integrací muslimských menšin, když v řadě islámských zemí těmto lidem hrozí trest smrti? A jak chceme rozvíjet zásady politické demokracie, když země Blízkého a Středního východu založené na islámu coby státním náboženství jsou vždy absolutistickými monarchiemi či teokraciemi, mnohdy velmi brutálními? Hovořit o jakékoliv formě „tavícího kotle“ s takovýmito kulturami je proto naprosto nesmyslné a neudržitelné, nechceme-li se sami smířit s naprostým debaklem našich současných evropských standardů demokracie či dokonce našich budoucích cílů.
Patrně největším nebezpečím pro evropskou civilizaci je skutečnost, že dnes existuje velmi početná generace mladých neintegrovaných radikálních muslimů, kteří se již narodili na území EU. Tito lidé mají sice občanství EU, ale mentalitu Blízkého či Středního východu. A pokud jednou díky rychlejšímu růstu své populace získají v nějaké unijní zemi většinu, mohou posléze svoje pravidla prosadit i do její legislativy. Nejsem populační demograf, abych uměl relevantně odhadnout, za jak dlouho to reálně může nastat. Nebylo by to v historii poprvé, aby vyspělá civilizace byla vyvrácena nájezdy barbarských kmenů. Současná Evropa by však byla asi první říší, která by se nechala zlikvidovat zcela dobrovolně.
Západní Evropa (míněno včetně Skandinávie) si dokázala získat pozici nejvyspělejšího světového regionu s nejvyšší životní úrovní, který je bohatý, sociální, mírumilovný a bezpečný. Dokázala vytvořit nejvyspělejší podobu demokratického zřízení na světě s největším rozsahem lidských prý a svobody. Pokud je však nyní nebude schopna stejně intenzivně a nekompromisně hájit proti těm, kdo je chtějí nahradit barbarským středověkým násilím, o všechno může zase rychle přijít.
Zásady liberální demokracie a humanismu lze totiž používat pouze vůči těm, kdo je chtějí sdílet. Pokud to nepochopíme, bude vlajka tauhídu jednoho dne vlát nejen nad Londýnem, ale nad celou Evropou.
