Článek
V předchozím článku jsem se obecně zabýval nebezpečím islámského radikalismu pro vyspělou Evropu. Nyní si dovolím navázat podrobnějším zamyšlením nad možnostmi, jak mu Evropa může čelit. A také nad tím, co by k řešení nevedlo.
Základem je celý problém v souladu s jeho významem řešit jako jednu z prioritních otázek na úrovni EU. Násilnosti páchané islámskými fundamentalisty v mnoha evropských zemích překročily všechny červené čáry již dávno před teroristickými útoky hnutí Hamás. Je naprosto nepřijatelné, aby se kdekoliv po území EU proháněly ozbrojené gangy s (polo)automatickými zbraněmi a ručními granáty, docházelo k násilným útokům na redakce médií, hromadnému vraždění náhodných kolemjdoucích pomocí kamionů, konaly se ničemné průvody rozbíjející obchody a zapalující auta, ženy se stávaly terčem sexuálních útoků a do některých čtvrtí se bála jezdit policie.
Integrační kapacity EU schopné pojmout příslušníky nám vzdálených kultur naráží na svůj strop, a v některých zemích jsou již zjevně překročeny, což působí výše zmíněné projevy extremismu na našem kontinentu dříve nemyslitelné. Letos navíc počty žádostí o azyl v EU opět rostou. Je nezbytné zcela otevřeně říci, že evropská politika všeobjímající migrační vstřícnosti je do budoucna neudržitelná již proto, že v bezpečnostně nestabilních zemích světa toužících po životě v Evropě žije více lidí než v samotné Unii. Celý rozvojový svět tonoucí ve válkách či hladomoru zachránit nemůžeme, i kdybychom si to sebevíc přáli. Naopak pokud přeceníme své možnosti, můžeme utonout s ním. A pak už nepomůžeme sobě ani těm, kterým bychom při udržitelné azylové politice pomoci mohli.
Azylovou a migrační politiku EU proto nestačí reformovat v rámci stávajícího systému, ale je nezbytná reformulace jejich základních principů spolu s prioritou ochrany evropských občanů před jakýmkoliv ohrožením jejich bezpečnosti, aby vnitřní prostor EU byl skutečně prostorem vlády evropského práva, hodnot a bezpečí. Veškeré formy imigrace na území EU je pak možné připouštět pouze v mezích slučitelných s těmito požadavky.
Nelegální migrace je již ze svého názvu protiprávním jevem, a podle toho k ní musí být přistupováno, včetně její neslučitelnosti s legalizací pobytu. Inspirací pro nekompromisní ochranu vnějších hranic EU by mohla být kupř. Austrálie, kterou těžko budeme považovat za nedemokratickou či xenofobní zemi. Azylovými podmínkami se lze inspirovat v Dánsku coby civilizačně jedné z nejvyspělejších evropských zemí. Soubor migračních pravidel zde funguje na bázi široké shody politické reprezentace, náleží k nim povinná výuka dánštiny či „dánských společenských hodnot“ a aktivní boj proti existenci ghett s vytvářením paralelních společností neuznávajících dánské normy. Zcela nesmlouvavý je požadavek na akceptaci rovnosti pohlaví v běžném mezilidském kontaktu. Pokud mužský žadatel o azyl kupř. odmítne podat ruku imigrační úřednici, jak je pro muslimy zvykem, azyl nedostane. Počet žadatelů o azyl v důsledku komplexu těchto opatření v Dánsku klesl z 12 722 v roce 2016 k 1007 v roce 2022, což jen potvrzuje, že pravidla fungují.
Kombinací opatření stojících na nekompromisní ochraně vnějších hranic EU, automatickém odmítání nelegálních migrantů, individuálním přístupu k posuzování žádostí, udělení a trvání azylu podmíněné trestní bezúhonností azylanta a jeho účastí v komplexních integračních programech s průběžnými kontrolami jejich plnění, či možnost státu odmítnout poskytnutí azylu z kapacitních důvodů by bezesporu přispělo k podstatnému snížení přílivu uprchlíků. Mimo jiné proto, že takové podmínky odradí ekonomické migranty i skupiny žijící v představě, že budou v hostitelských zemích budovat muslimský stát.
Aby to mohlo fungovat, je nutno reformovat řadu zneužívaných institutů evropské azylové politiky. Příkladem za všechny je institut tzv. povinného strpění cizince, který byl do právních řádů EU zaveden na základě rozhodnutí Soudního dvora EU. Dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je tak podle § 28 odst.9 ve spojení s § 15 odst.3 písm. d) a e) a § 17 odst. 1 písm. i) a j) je stát povinen na svém území strpět i cizince, kterému odmítl udělit azyl či mu jej odejmul z důvodu, že byl pravomocně odsouzený za zvlášť závažný zločin a představuje nebezpečí pro společnost, anebo existují další oprávněné důvody považovat jej za nebezpečí pro bezpečnost státu. Doba strpění může činit až 1 rok a lze ji rozhodnutím Ministerstva vnitra opakovaně prodlužovat. Podle § 78d odst. 2 azylového zákona pak strpěnému cizinci a jeho rodině může stát na jeho žádost přiznat též finanční příspěvek až ve výši 1,6 násobku životního minima.
Odmítnutí žadatelé požadavek strpění proti hostitelskému státu s úspěchem využívají. U nás šlo kupř. o Čečence odsouzeného za loupež, který po udělení azylu spáchal další loupež a vydírání. Byl odsouzen k devíti letům odnětí svobody, přičemž rozhodnutí o odnětí azylu soudně napadl. V Belgii pak šlo o případ osoby z Pobřeží slonoviny odsouzené za znásilnění dítěte, proto které mu Belgie odmítla udělit azyl, za což následovala žaloba proti státu. V jiném případě Belgie odňala azyl občanovi Konga odsouzenému na 25 let za loupež a zabití, což dotyčný rovněž napadl žalobou. Soudní dvůr EU pak v těchto případech konstatoval, že „ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat“.
Jedná se o hodnotově pochybný a právně neproporcionální přístup, když stát dle SDEU musí na svém zemí strpět, chránit a finančně zaopatřovat i prokazatelně nebezpečného člověka, tj. činit tak za podmínky vlastního ohrožení. Takový přístup je v neslučitelném rozporu s cílem azylového řízení, kterým je pomáhat obětem a nikoliv agresorům. A právě tato legislativa je jedním z mnoha příkladů, u nichž musí dojít ke změně, myslíme-li to s obranou vnitřní bezpečnosti v Schengenu vážně.
I přes výše popsaný příklad poskytuje legislativa evropských států řadu účinných prostředků, jak čelit závažné kriminalitě radikálních militantních skupin. Základním pravidlem je rovnost před zákonem a jeho všeobecné vymáhání. Požadavek zákonnosti chování platí vůči všem osobám nacházejícím se na území daného státu. Protiprávní jednání tak nelze ospravedlnit důvody náboženskými, kulturními či jakýmikoliv jinými, a to ani uvnitř žádné komunity. Zákony zkrátka platí pro všechny.
Ilustrativní příklad jsou říjnové propalestinské demonstrace v různých městech Evropy. Nepochybně nelze zavřít najednou do vězení 100 demonstrantů. Ale to ani není potřebné. Trestných činů se zde dopouští pouze menšina, která kupř. ničí majetek, používá extremistické symboly či hesla. Nepodmíněné tresty vězení mají být ukládány organizátorům kriminálního jednání, recidivistům či pachatelům násilí v průběhu demonstrace. Naopak u doposud netrestaných pachatelů verbálních trestných činů lze použít alternativní tresty, tj. podmíněné odnětí svobody, peněžité tresty, tresty obecně prospěšných prací či zákaz činnosti v podobě zákazu účasti na dalších demonstracích. To nejdůležitější však je, že každý úmyslný trestný čin by měl být zároveň důvodem k ukončení azylu a vyhoštění.
Svolavatel má odpovědnost za průběh demonstrace, kterou je v případě protiprávního jednání v evropských zemích povinen obvykle rozpustit. Pokud to neučiní, lze uložit sankce podle správního práva, především pokuty či zákaz činnosti, tj. zákaz nového pořádání demonstrací. Totéž platí, pokud provozovatel v „muslimských“ čtvrtích odmítne obsloužit samostatně příchozí zákaznici. Jedná se o diskriminaci z důvodu pohlaví, za které opět v drtivé většině evropských zemí hrozí značné postihy od pokuty po zavření provozovny. V případě páchání kriminality nezletilými je nutné vyvodit odpovědnost zákonných zástupců, a pokud pachatel v evropské zemi žádné nemá, jsou k dispozici různé varianty nápravných ústavů pro mladistvé. Možností k vynucování práva tak mají evropské státy mnoho. Klíčové je však jich důsledně využívat.
Náboženské, společenské a kulturní zvyky menšin mohou být pochopitelně výrazně odlišné od majority. Pokud je aplikují mezi svojí komunitou a neodporují zákonu, jsou jejich záležitostí. Současně však musí existovat „kolizní“ normy společenského kontaktu mezi majoritou a menšinami, a především pak pro jednání s orgány veřejné moci hostitelské země. Obecně mohou takovými normami být pouze společenská pravidla běžně používaná v dané zemi, jako je kupř. pozdrav a podání ruky. Jinými slovy, pravidla majoritní společnosti, z čehož vychází i již zmíněná pravidla dánské azylové politiky. To není žádná diskriminace, ale běžný postup všude na světě. Pokud sami cestujeme do kulturně odlišných zemí, musíme tamní společenské normy rovněž respektovat. Na tyto skutečnosti velmi trefně poukazuje též Manifest redakce deníku Bild. Naprosto nemyslitelné pak je, aby příslušníci jakékoliv menšinové kultury autoritativně vnucovali své společenské normy k dodržování občanům hostitelské země. Nemají k tomu sebemenší právo.
Totéž platí pro nulovou toleranci vytváření ghett či „no go zón“ ponechaných osudu jejich obyvatel. Jakmile se do jakéhokoliv místa v určité zemi bojí jezdit policisté, je to již pokročilá fáze problému, která je sama o sobě protiprávním stavem. Nepomohou-li ani speciální policejní oddíly, v krajním případě musí pořádek v souladu se zákonem zjednat osobní přítomnost armády.
Dobrou zprávou je, že Evropa se konečně začíná bránit. Ve Francii demonstrace na podporu hnutí Hamás rozháněli, v Německu je Hamás na seznamu teroristických organizací, a jakákoliv jeho podpora je trestným činem, přičemž kancléř Scholz navíc potvrdil pozastavení humanitární pomoci Německa pro palestinské území. Společný postup pro nekompromisní deportace nelegálních migrantů pak připravili Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko a Island.
Německá vláda dále připravila soubor opatření výrazně zpřísňující azylovou politiku, včetně hromadného vyhošťování nelegálních imigrantů. Redakce deníku Bild pak v reakci na demonstrace podporující hnutí Hamás připravila již zmíněný Manifest proti nenávisti čítající 50 bodů. V jeho úvodu dle překladu serveru Novinky.cz konstatuje, že „V naší zemi je mnoho lidí, kteří bojují proti našemu způsobu života. Lidé, kteří oslavují vraždění nevinných civilistů. Kteří učí své děti nenávidět ostatní, protože jsou ‚nevěřící‘. Kteří chtějí zakázat ženám nosit sukně nebo kalhoty. Kteří pohrdají základním zákonem a místo toho poslouchají radikální kazatele. Kteří zneužívají toleranci, protože chtějí jinou společnost“.
Situaci lze stále bez větších problémů řešit. Podíl muslimů v populaci Německa činí cca 6,5 %, přičemž radikálních islamistů je nepochybně menšina. Civilizace je tak v Německu vůči terorismu pořád ve výrazné převaze. Je jen potřeba, aby to byla schopná začít dávat konečně najevo.
Jakkoliv tedy politici demokratických stran napříč Evropou začínají jednat, velmi slabým článek zůstávají unijní orgány. Kupř. Evropská komise se paradoxně rozhodla podporu Palestině nejen nepozastavit, ale dokonce naopak ztrojnásobit. Komisaři patrně zapomínají, že běžní Palestinci si hnutí Hamás sami vybrali ve volbách. A co asi říkají na slova palestinské aktivistky Ahed Tamimiové na jejím Instagramu: „Pojďte osadníci, zabijeme vás. Čekáme na vás ve všech městech Západního břehu. To, co vám provedl Hitler, byla legrace. Budeme pít vaši krev a pojídat vaše lebky“. Normálnímu člověku se z takových slov udělá nevolno. Kanibalismus je totiž za hranicí i té nejodpornější teroristické krutosti, kterou známe. Na základě čeho se EK domnívá, že palestinští civilisté se od těchto výroků většinově distancují?
Představitelé demokratických stran v Evropě na eskalaci násilí militantních islamistů musí reagovat též proto, že přehlížení tohoto tématu by přinášelo další hlasy krajní pravici a extremistům. Co napadne nejednoho voliče při pohledu na rozběsněný dav islámské komunity veřejně oslavující terorismus Hamásu? Podpora krajně pravicových stran, které to přece „dávno říkaly“ a slibují „udělat pořádek“. Potvrzuje to vývoj v Německu, Francii i skandinávských zemích. Je proto nutné hlasitě upozornit, že to je cesta z deště pod okap. Většina radikálních stran by totiž ráda přímo či nepřímo znovu otevřela dveře do Evropy Rusku, německou AfD nevyjímaje.
Kromě toho má současné Rusko a Hamás mnoho společného. A není to jen páchání teroru nejodpornějšího ražení. Není divu, když Rusko v agresi na Ukrajině otevřeně spolupracuje s islamistickým teroristou Kadyrovem a jeho zrůdným režimem. A právě Kadyrov, oslavující svého syna za bití vězně obviněného ze spálení Koránu, je pro Putina jednou z přímých spojek do světa islámského terorismu. Rovněž komentátor Českého rozhlasu a ruský orientalista Kirill Semjonov upozorňuje, že zájmy Ruska a radikálních islamistů hnutí Hamás se v mnohém kryjí, přičemž Hamás podpořil i ruské napadení Ukrajiny. Nelze se pak divit, že ruský stálý představitel v OSN Vasilij Nebenzja dokonce prohlásil, že Izrael „nemá právo na sebeobranu, protože je okupujícím státem“. A rovněž nutno připomenout, že islám je v Rusku druhým nejpočetněji zastoupeným vyznáním, a v některých regionech dokonce dominuje. Krajní pravice v Evropě zvedající prapor proti militantnímu islamismu by si tak měla uvědomit, že by sice teroristy vyháněli dveřmi, ale příklonem k Rusku je pouštěli zpět oknem.
U části politiků vítajících dříve bez ohledu na jakákoliv kritéria v Evropě migranty z kulturně velmi vzdálených zemí se mohlo jednat kalkul získání levné pracovní síly. U většiny společnosti se však nejednalo o nic než bezelstnou představu, že dobro se oplácí dobrem všude na světě, a když těmto lidem ukážeme, jak hezky spolu v Evropě žijeme, budou to chtít také. Podobná naivita, jakou byla iluze o vývozu demokracie do Iráku. Společnosti založené mnoho generací na tyranii, násilí a náboženském fundamentalismu demokracii pochopit neumí, a ani nechtějí. Zvláště když svoji kulturu nadřazují nad tu naši.
Viníkem neúspěchu evropské migrační politiky však není obsah liberální demokracie, ale její neuvážená aplikace vůči extremistickým komunitám založených na násilnických ideologiích, které ji namísto sdílení chtějí zneužít a zničit. Příklad? Představme si slušnou, mírumilovnou, vzdělanou, humánní a po všech stránkách vysoce vyspělou rodinu. Pokud její členové jednají liberálně jeden vůči druhému, žije se jim nádherně. Pokud se však rodina ujme skupiny pouličních násilníků, a bude s nimi jednat stejně bezelstně a liberálně jako je zvyklá mezi sebou, nejspíš to pro ni skončí naprostou katastrofou.
Liberální demokracie nabízí ze všech dosavadních světových ideologií bezkonkurenčně největší rozsah garantované svobody a nedotknutelnosti životního prostoru každého jednotlivce. Jak je krásná, tak je ovšem i zranitelná, a musí proto být uplatňována jen vůči těm kulturám, které k ní civilizačně dospěli, chtějí ji sdílet a respektovat její pravidla. Když to v západní Evropě vůči kulturně nekompatibilním skupinám migrantů selhává, řešením je změna pravidel vůči těmto komunitám, a nikoliv nahrazování liberální demokracie její neliberální variantou i vůči evropským občanům. A těm pak třeba po vzoru Kaczynského zakazovat potraty či znesnadňovat rozvody ve jménu zase jiného boha, či dokonce dokonce po vzoru Orbána či Fica chtít „pragmaticky“ koketovat s další (a také islamisty podporovanou) vražednou mašinérií v podobě Ruska.
Pro vysoce vyspělé evropské národy západní civilizace je liberální demokracie nejpřiléhavější, a z hlediska vývoje logickou volbou. Jen se ji musíme naučit nekompromisně bránit vůči těm, kdo ji chtějí zneužívat či dokonce zničit.
