Článek
Již více než týden ovládá tuzemský veřejný prostor bitcoinová aféra a neexistuje snad člověka, který by se k ní ještě „zasvěceně“ nevyjádřil. Takže podobně, jako jsme národem fotbalových trenérů, jsme se stali národem expertů na bitcoinové transakce.
Já k této kakofonii hlasů přispívat nebudu. A namísto nesmyslných laických spekulací o kauze, kterou teprve rozplétají specialisté Národní centrály proti organizovanému zločinu, se zaměřím na její jasná a zásadní poselství.
Blažkova Bitcoingate je osobním selháním jejích aktérů. K těm dochází ve všech oborech všude na světě. V politickém světě nejvyspělejších demokracií je běžné, že kdo pochybí, veřejně sám přijme odpovědnost. Bývalý německý prezident Christian Wulff či bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz jsou příkladem za všechny.
V tomto testu evropské demokracie obstál Pavel Blažek (a potažmo vládní koalice, kterou zastupuje) na výbornou. Po vypuknutí kauzy promptně rezignoval na funkci ministra, posléze i kandidaturu v podzimních volbách a nejnověji pozastavil své členství v ODS. A to navzdory tomu, že proti němu dodnes nebylo zahájeno trestní stíhání.
To ostře kontrastuje s postojem lídra autoritářské opozice Andreje Babiše, jehož trestní stíhání trvá již 2700 dní a kromě kauz ČR je vyšetřován též ve Francii pro praní špinavých peněz. Legendární je jeho výrok „nikdy nedostoupím“ v roce 2018 poté, co vyšlo najevo, že svého syna nechal proti jeho vůli odvézt na Ruskem okupovaný Krym v doprovodu soudně trestaného Rusa. A v pozici obžalovaného neměl problém zůstat v čele hnutí ANO, české vlády, ucházet se o post hlavy státu a nyní znovu o post premiéra.
Snad nic není výmluvnějším důkazem o tom, která část současného politického spektra si osvojila zásady standardní západní demokracie a veřejné odpovědnosti, a která stojí na kultu neodvolatelných všemocných východních vládců.
Naprosto kruciální je však ještě něco jiného. A sice zda zvládneme naplnit další ve vyspělém světě automatický požadavek, že osobní selhání zůstává v rovině osobní odpovědnosti, a nelze z něj učinit záminku pro útok na demokratický řád a změnu politického kursu země. Jestliže bylo prozápadní směřování pro nás doposud nejlepší, a dokonce jedinou rozumnou volbou, bitcoinová kauza na tom pochopitelně pranic nemění. Stejně jako nic nemění na absolutní nepřijatelnosti jakékoliv cesty do ruské sféry vlivu, a tuzemských stran které se mu nevyhýbají.
Jeden, deset, ani padesát Blažků totiž nic nezmění na tom, že díky integraci se Západem prožíváme nejbohatší a nejsvobodnější období naší historie, a žijeme si na takové úrovni, o jaké se nám před několika desítkami let za sovětským ostnatým drátem ani nesnilo. Stejně tak Blažkova kauza nijak nesnižuje vážnost bezprecedentní hrozby, že na podzim toto všechno zahodíme, a dobrovolně zaboucháme na vrata ruského medvěda, aby nás vpustil zpět do své klece. A konečně nic nemění ani na tom, že žádné osobní selhání kteréhokoliv z koaličních politiků nikterak nerelativizuje správný kurz vládní politiky.
Takže podle zákona vyšetřujme, trestejme dle zásady padni komu padni a transparentně informujme. Ale nedovolme proruským autoritářům, aby se tato událost pro ně stala rozhodujícím volebním trumfem. Neexistuje nic, co by ospravedlnilo změnu našeho politického kursu východním směrem a zahájení novodobé servility k ruské násilnické despocii, kterou tak urputně prosazuje Václav Klaus a celá proruská opozice.
Zcela otevřeně je nutno také říct, že vzhledem k rozložení sil je volební neúčast v podstatě totéž jako volba kandidátů proruské opozice, a jejich děsivých vizí o změně režimu v autoritářský proruský satelit, po nichž tolik touží účastníci Drulákových konferencí z hnutí Stačilo, SPD i ANO.
Proto kdo chce, aby naše země zůstala pevnou integrální součástí Západu, musí ve volbách aktivně podpořit subjekty, které to garantují, tedy strany původní pětikoalice. Nikdo jiný naše zájmy hájit nebude. Tyto strany v současnosti nereprezentují samy sebe, ale nás všechny, kteří chceme nadále žít ve vyspělé demokratické zemi založené na vládě práva, liberálním řádu a lidských právech, a odmítáme její transformaci v ruskou gubernii.
Pavel Blažek už prohrál. Necháme-li v důsledku toho prohrát prozápadní strany, prohrajeme i my. Fatálně, nenapravitelně a úplně všechno. A na hrobech naší budoucnosti budou vesele křepčit ruští mužici a jejich tuzemští sluhové. Pokud loď prozápadní koalice necháme potopit, půjdeme ke dnu s ní.
Zkusme proto v této zkoušce ohněm překročit svůj vlastní stín a osvědčit, že již nejsme onou tranzitní demokracií ohýbající se jako stéblo trávy ve větru, ale plnohodnotným sebevědomým demokratickým řádem, který je schopen obhájit svoji existenci. Dokažme, že umíme rozlišovat priority a osobní rovinu od systémové, a selhání jednotlivého politika nepostačuje k přesměrování naší demokracie vstříc autoritářství, jehož představitelé na rozdíl od těch demokratických „nikdy neodstupují“. A předveďme tuzemské proruské koloně, že jsme se za těch zhruba 35 let života v hodnotové demokracii něco naučili, známe její cenu, a za žádných okolností si ji nenecháme vzít.
Zkrátka semkněme se k obraně našeho liberálního řádu, svobody a blahobytu, a vypalme autoritářům rybník. Navzdory tomu, že už bouchají šampaňské, vykažme je ve volbách zpět na společenskou periferii, kde je jejich místo. Ukažme jim, že nás podcenili, a nejsme národem okresního švejkovského Česka, ale respektovaným pilířem západní civilizace ve střední Evropě, který se nedá uplatit pár stovkami babišovného a tupě neskočí na politicky dotované klobásy z Okamurových jarmarků.
Je to jen na nás. Nechceme-li se stydět tváří v tvář odkazu Masaryka či Havla, a současně nebýt proklínáni budoucími generacemi, tuto zemi proruským autoritářům ve volbách prostě neodevzdáme. Nikdy!
