Článek
Vyjádření Donalda Trumpa po vojenské operaci ve Venezuele, při níž byl zadržen Nicolás Maduro, otevřelo téma, které Západ dlouhodobě kritizuje u ostatních – ale jen nerad ho slyší ve vztahu k vlastním činům. Spojené státy podle Trumpa převezmou řízení Venezuely, rozhodnou o délce přechodného období a o tom, komu a kdy se moc vrátí. A k tomu opakovaně zaznělo slovo „ropa“.
Nejde jen o Latinskou Ameriku. V evropském kontextu je to výrok, který až nepříjemně připomíná rétoriku Ruska při pokusu o změnu režimu na Ukrajině.
„Dočasná správa“ jako univerzální alibi
Trumpova slova o tom, že USA budou Venezuelu „řídit, dokud to nebude bezpečné, správné a rozumné“, znějí na první poslech technokraticky. Ve skutečnosti jde o otevřené přiznání nucené změny režimu bez časového rámce, bez mandátu mezinárodních institucí a bez jasného domácího politického procesu.
Přesně stejný slovník použilo Rusko v roce 2022:
- „Denacifikace“ místo „změny režimu“
- „Dočasná správa“ místo okupace
- „Ochrana obyvatel“ místo vojenského nátlaku
Rozdíl je spíš v obalu než v podstatě.
Ropa vs. bezpečnost: motivy pod lupou
Oficiální americké zdůvodnění operace stojí na obvinění Madura z narkoterorismu a propojení státu s drogovými kartely. To samo o sobě není marginální téma. Jenže ve chvíli, kdy prezident USA:
- opakovaně mluví o venezuelské ropě,
- říká, že „minulé vlády ukradly naši ropu“,
- a oznamuje, že USA budou ropu prodávat třetím zemím (včetně Číny),
začíná se bezpečnostní argument nebezpečně prolínat s ekonomickým řízením cizí země.
I tady je paralela s Ruskem zjevná. Moskva na Ukrajině nikdy nemluvila jen o „bezpečnosti“, ale i o:
- strategických surovinách,
- infrastruktuře,
- energetických tocích,
- „historickém nároku“.
Když Washington mluví o ropě a Moskva o plynu, mění se slovník, ne princip.
Když vítěz píše pravidla
Západ po roce 2022 správně zdůrazňoval, že:
- změna hranic silou je nepřijatelná,
- vnucená změna režimu porušuje mezinárodní právo,
- „kdo vládne po válce“, nesmí rozhodovat útočník.
Trumpova slova ale tento rámec relativizují, pokud je legitimní, aby USA:
- vojensky převzaly cizí stát,
- dosadily vlastní přechodnou správu,
- rozhodovaly o jeho zdrojích,
pak se Západ vzdává morální převahy, na níž stojí jeho kritika Ruska.
A právě to je nejnebezpečnější rozměr celé věci.
Nejde o sympatie, ale o precedent
Tenhle text není obhajobou Madura ani relativizací jeho režimu. Je možné, že Venezuela skutečně potřebuje změnu. Stejně jako je možné, že Rusko zneužívá Ukrajinu pro své imperiální cíle.
Rozdíl ale musí být v metodě:
- buď platí mezinárodní pravidla pro všechny,
- nebo neplatí pro nikoho.
Ve chvíli, kdy nejmocnější demokracie světa začne mluvit jazykem „my budeme řídit vaši zemi a její zdroje“, přestává být spor o Ukrajinu střetem hodnot – a začíná být soutěží o to, kdo si může dovolit víc.
Závěr: Rétorika, která bolí víc než tanky
Tanky a rakety zabíjejí lidi.
Ale slova velmocí zabíjejí pravidla.
A bez pravidel se svět neřítí k míru, ale k éře, kde:
- silnější má vždy pravdu,
- „dočasné“ okupace nemají konec,
- a ropa, plyn či suroviny určují, kdo je „správný režim“.
A to je scénář, ve kterém nakonec nevyhraje ani Washington, ani Moskva. Jen chaos.
*článek napsán pomocí AI
