Článek
Když už člověk řídí autobus, potkává se s lidmi. A když při tom prodává jízdenky, tak se jim nevyhne. A takové ranní setkání s řidičem určitě taky stojí za to. Jsme jen lidi a podle toho to na světě vypadá. A už tím, jak se chováme v autobuse, ukazujeme, jací asi jsme.
Denně se potkám s několika desítkami až několika stovkami lidí. Některé potkávám pravidelně, jiné občas. Některé si pamatuji, jiné zapomínám. Oni jsou to, co mi práci vylepšuje i kazí… Jsem rád, že dělám na lince, kde cestující odbavuji osobně a zároveň mne to občas štve. Představa, že bych pracoval v uzavřené kukani oddělen od cestujících mne poněkud děsí. I když i ta uzavřená kukaň má leckdy své výhody. Pokusím se tady popsat několik typů cestujících, které potkávám. Třeba se tam taky najdete…
Asi ta nejhorší sorta jsou Prudiči. Není jich moc, ale i jeden týdně stačí. Takového cestujícího nelze ničím uspokojit. Takový cestující vám vynadá hned při nástupu do autobusu. Buď jedete moc pozdě, nebo brzo, nebo jste ho nepozdravil dost nahlas… Případně vám hraje nahlas rádio… Prudičů je mnoho typů.
Nejčastější je časoměřič. Je to zpravidla člověk, který je vybaven absolutně přesnými hodinkami. Tak přesnými, že atomové hodiny jsou absolutně nepřesné. Tito cestující jsou schopni vás upozornit i na několika vteřinové zpoždění. Můžete mít puštěné rádio s časovým znamením a odjíždět úplně přesně na dlouhé pípnutí, stejně se dozvíte, že i v rádiu jim to jde špatně… takového člověka absolutně nezajímá, že venku prší, je mlha, sníh, mráz, nebo jen prostě jede hodně lidí. Stejně tak jej nezajímá, že mnohé jízdní řády jsou spíše pro ČSA než ČSAD.
Dialog s těmito lidmi vypadá často takto – hned první člověk mezi dveřmi položí otázku: „No kde jste?“ odpovím „Tady, nevidíte?“
Případně: „Máte zpoždění, jakto?“ - „No víte, mně se moc nechtělo jet rychle, venku je hezky a tak jsem se kochal.“
Dokonalé to bylo na jedné pražské konečné. Cestující viděli provoz na hlavní silnici. Viděli tu kolonu aut, viděli mě přijet na výstupní. Přesto všechno první cestující prohlásila hned při nástupu, že jedu pozdě. Tak jsem se jí zeptal, zda vidí ten provoz naproti a její odpověď „Tak jste si měl dát většího fóra,“ mě docela odzbrojila. Na moji odpověď: „Víte co, já si dám přestávku,“ se začala nadechovat a pán stojící za ní jí řekl „Drž hubu, krávo,“ - na to paní ukázala průkazku a šla si sednout… S pánem jsme se na sebe jen podívali a cesta dál už probíhala v pohodě.
V poslední době se objevují směnárníci. Ti vám platí co nejlevnější jízdenku co největší bankovkou nebo vám dají i 50 korun v korunách a dvoukorunách… Naštěstí pro nás řidiče už je jasně napsáno, že se platí hodnotu přiměřenou k ceně jízdného. Některé dopravní systémy mají dokonce stanovenou maximální hodnotu bankovky. V Praze a okolí je to 200 Kč. Jeden čas jezdil se mnou chlapec, který každé pondělí platil 5 Kč jízdenku dvoustovkou. Odnaučil jsem jej tomu tak, že jsme mu jednou vrátil 39 pětikorun… Nebo na městské lince, kde lidi platili převážně mincemi přišel chlapík s dvoutisícovkou na jízdenku za 12 Kč – chtěl jet jednu stanici. A já měl připravené peníze na odevzdání tržby, tak jsem ty mince vyndal a že mu tedy vrátím. A pán šel raději pěšky.
Opakem jsou kapsáři, nebo pokladničkáři – ti přijdou s drobnými. Jedni je předávají s dobrým úmyslem – aspoň budete mít drobné vy. Jiná s hláškou potřebuji se drobných zbavit, tak jsem to tady dal vám… Na ty je tu pravidlo pro nakládání s hotovostí, které říká, že nemusím přijmout více jak 50 ks různých mincí, či více jak 10 mincí jedné hodnoty. Když takový člověk, co vytáhne drobné ze všech koutů svých kapes přijde, tak mi věřte, že ty mince velmi pečlivě počítám…
Pro dnes stačí, příště se podíváme na cestující na zájezdech.
