Článek
V podstatě mám děti rád a zájezdy s dětmi jsou vždy něco, na co se relativně i těším. A kolikrát je zájezd s mladšími větší zábava než s těmi staršími. Ale nelze globalizovat a skoro vždy to dopadne jinak v okamžiku, kdy si říkáte, že to bude pohoda, a tam to znám.
A nelze se ani spolehnout na to, že s mrňaty to bude takové a s deváťáky onaké… a gymnázium, že je pohoda a učňák je průšvih. Je to škola od školy, město od města, a i v rámci jednoho města je to otázka čtvrti.
Samostatná kapitola jsou děti v hromadné dopravě. Tam je to, bohužel, většinou hrůza. Školní spoje jsem jezdil velmi nerad a větší skupina dětí na zastávce byla skoro vždy záruka problému. A člověk by čekal, že se ty děti třeba časem naučí jezdit autobusem, když už to dělají každý školní den, ale opak je pravdou. Abych ale jen děti nehaněl, tak některé věci se třeba přeci jen naučí.
Ale začněme zájezdy - školičky jsou zábava. Většinou s nimi je dost učitelek, které mají skoro vše ve své moci. Takže při nástupu si dětišky usadí, svléknou, uloží baťůžky a děti si hezky přepočítají. Ty, kterým se dělá špatně, si usadí dopředu a pod dohled. Případně je vybaví Kinedrylem či jiným preparátem. Cesta většinou ubíhá dobře, akorát jen co vyjedeme a zamává se rodičům, tak se ozve otázka z nadpisu: „Kdy už tam budeme?“ Po cca půl hodině se objeví druhé napsané: „Mě se chce čůrat!“ A tady první dítě zpustí hned lavinu. Najednou chtějí čůrat všichni. Pokud je autobus vybaven toaletou, tak samozřejmě to nikdo nevydrží a musí hned na ten záchod v autobuse. „ZÁCHOD V AUTOBUSE!“ to je přece boží!
První a druhá třída to je už vyšší level. Učitelek je méně. Děti by měly být soběstačnější… Měly by být, to je to, o co tu běží. Většina prvňáků ze školky ještě moc nevyrostla atak se paní učitelky mají co otáčet a vše trvá dlouho a za mnohem většího povyku. Už jen cesta s prvňáky na plavání je kolikrát záhul. Vůbec si nedokážu představit situaci z mé první třídy, kdy jsme na plavání jeli autobusem MHD. Při zájezdech s prvňáky se málokdy vyjede na čas. A nejednou jsem stavěl hned na první benzince na čůrání. A věty z nadpisu se ozývají kolikrát celou cestu. Tady je mi učitelek kolikrát líto.
Kolikrát ještě větší zábava je s takovými prvňáky v linkových autobusech. Na začátku září s nimi často chodí nějaký dospělý, aby jim pomohl s nákupem jízdenky při nástupu. Cesta ze školy je tak o to větší zážitek. Kolikrát už se mi stalo, že dítě nastoupí do autobusu a beze slova mi podalo peníze… V některých případech se pak člověk diví, že se takové dítě dostane domů. A za těch cca 15 let se mi stalo asi dvakrát, že mi v autobusu zbylo dítě a nevědělo kam jede. Když dítě nemělo mobil, volal jsem dispečink, případně PČR a situace se v klidu vyřešila. Občas se děcka zakecala a zapomněla vystoupit a pak se ozval brek a hysterie. Vždy se i toto vyřešilo.
Je zvláštní, jak jsou v tomto směru děti jiné. Měli jsme doma čtyři. Všechny už jsou teď dospělé, ale i jejich cesty autobusem byly občas zajímavé. Všechny svého času jezdily do jednoho z blízkých okresních měst na kroužky. A naštěstí se ztratily jen dvě. Kupodivu ty nejstarší. Nejstarší dcera takto v autobusu usnula a dojela až na konečnou. Mobil vybitý a kolegyně, která ji vezla se zachovala… No dodnes mě to štve. Naštěstí se o tom zmínila v garáži a já když jsem dceru hledal jsem se to v garáži dozvěděl. Jinak by dcera čekala přes dvě hodiny v mrazu na autobus domu. Rád bych napsal, že už nikdy se jí něco podobného nestalo, ale později jela s vybitým telefonem odkudsi posledním nočním vlakem s několika přestupy. Naštěstí jsem se dovolal na dopravce, situaci vysvětlil a vlakvedoucí si ji následně předávali z vlaku na vlak, dokud domů nedojela. Syn jednou dostal informaci, že má vystoupit ve Lhotě a tam počkat na další bus. Bylo mu tehdy okolo 11. No, shodou okolností, jsme se ženou jeli domů dříve a čekali jsme na něj. A kluk nevystoupil. Tak jsme autobus dojeli na další stanici a kluka si vyzvedli. V klidu seděl a chtěl jet dál. Na otázku, proč nevystoupil odpověděl, že přeci ta Lhota byla Kostelní… Nejmladší dítě jezdilo autobusem od cca 8 let samo a nebyl jediný problém, krom drobností, kdy vlivem trenérky autobus nestihlo. A další jel až za dvě hodiny. Když se to opakovalo, vždy dítě někdo přivezl…
S dětmi, obzvlášť malými, to není lehké. A nemohu si pomoci, občas jsou na vině rodiče, kteří dětem nedovolí být dostatečně samostatné. Případně je k té samostatnosti nevedou. Ale o tom někdy příště. A někdy příště i o tom, jak se cestuje se staršími dětmi.
