Článek
Psal jsem tu o opilcích, o dětech, o poruchách a o cestě jako takové. Zmiňoval jsem, že lidský faktor a technický stav může přinést další problémy.
Začněme zlehka - další cestující. Opilce jsem zmiňoval, tam je jasno hned s čím má člověk co do činění a zbývá jen doufat, že takový člověk usne a bude klid. Můžeme se však potkat i s lidmi, kteří na první pohled nevypadají a o to překvapivější mohou být.
Ti první, o kterých budu psát, vzhledem nepřekvapí, přesto je cesta s nimi zážitek. A to jsou osoby výrazně prostorově objemnější. Sám k nim taky patřím, ale ještě se držím na své sedačce. Občas však potkáte takové, kterým ta sedačka nestačí. A sedět vedle někoho takového nechcete ani v MHD natož cestou k moři. A věřte tomu, že často cestují v párech. To potom přetékají do uličky a nedá se okolo nich ani chodit.
Nenápadnější jsou ti další. První z nich jsou smraďoši. Nenapadá mne výstižnější název. Takovému člověku občas stačí sundat si boty. Nebo je jejich tělesný oder natolik silný, že okolo nich nelítají ani mouchy. V MHD mají takoví často k dispozici vlastní vůz tramvaje. Cesta k na výlet či k moři pak bývá utrpení. Zvláštní je, že při nástupu do autobusu se ničeho nedá všimnout. Ale po několika hodinách jízdy začíná být perno. Někdy nemusí jít o pach tělesný. Stačí třeba nevhodně zvolená svačina. Už jsem se potkal s olejovkami, uzenou rybou, tlačenkou s cibulí, utopenci, nakládaným sýrem a mnoha dalšími chuťovkami. V posledním případě jsou voňavé věci do autobusu přineseny tak trochu nevinně. To, když si takový člověk nevšimne a něco, v první chvíli, nenápadného přinese do vozu na botě.
Pak tu máme lidi, kteří vlastně nic moc nedělají, jen jsou jejich projevy protivné. Herec Jiří Lábus rád vypráví historku, jak kvůli němu zastavili autobus, protože křičel ze spaní. I takové jsem vezl. Případně můžete potkat lidi, kteří chrápou tak, že ani řidič nemůže spát. Pak jsou tu lidé, kteří jsou při spaní „přítulní“ Prostě si tak spíte a najednou se vám, v lepším případě, někdo opře hlavou o rameno. V horším případě slintá. Nebo se vás pokusí obejmout. Když to na mě takhle zkusí hezká mladá modrooká, tak bych možná odpustil i to slintání, ale častěji se takhle přitulí ošklivý tlustý chlap :P
Dosud popisované příhody patří spíše k těm humorným, alespoň pro osoby nezúčastněné. Další události už takové nejsou. To, když už opravdu jde o zdraví a životy. Autobusová doprava patří statisticky k velmi bezpečnému způsobu dopravy. Riziko nehody s vážnými následky jsou řádově nižší než při cestě osobním vozem. Když už však k takové nehodě dojde, bývá o ní více slyšet, už jen proto, že se týká více lidí najednou.
K nehodě může dojít z více důvodů. Sice se říká „nehoda není náhoda“, ale dost často k ní může dojít právě náhodou - prasklá pneumatika je asi nejčastější. Přesto za většinou nehod stojí lidský nebo technický faktor a nějaké zanedbání. U asi nejznámější nehody u Nažidel byla na prvním místě vina v člověku - vysoká rychlost a následné nezvládnutí vozidla. Další nehoda u středočeských Středokluk měla také příčinu v řidiči - není úplně jasné, jak se věnoval řízení a neměl předepsané brýle. Za asi nejtragičtější nehodou autobusu v českých zemích stála také lidská chyba - v Podivíně se srazil autobus s vlakem díky chybě zaměstnance drah, který obsluhoval závory.
Další na řadě jsou nehody ze zdravotních důvodů - relativně nedávno zemřel řidič autobusu dokonce v práci. Na infarkt. Ta práce je dost stresující a sedavá a mnoho řidičů, včetně mě, má sklon k vyššímu BMI. Mnoho nás bere brášky na tlak nebo na cholesterol. Mnoho z nás jde do práce i s lehčím nachlazením. Jeden kolega dokonce ráno odjezdil spoje a odpoledne skončil na operačním sále se slepákem. Máme jako řidiči dost často tendenci přehlížet nějaká tělesná varování a do práce chodíme proto, aby se lidi dostali do práce. Já takhle jezdil se žlučníkovými záchvaty. Je to i proto, že když takhle zavoláte dispečerovi, že vám není dobře, tak první co schytáte je vynadání a pak přemlouvání. Nebo obráceně, dle osobnosti dispečera.
S lidským faktorem souvisí další dvě nepříjemnosti, které vás mohou potkat. První je alkohol za volantem. Nedávno zveřejněný případ řidiče žlutých autobusů není bohužel, ojedinělý. Když se u nás dělala akce na dýchání, tak skoro vždy někoho čapli. Pravda, často to byly nižší desetiny promile, ale byl tam. Jednou kolega nadýchal na záloze i to promile a šupajdil domů. Horší je, kolik řidičů v takovém případě do práce nedorazí. A nejhorší je, jak jim to je docela dost často ze strany vedoucích a dispečerů tolerováno. I ten kolega, co nadýchal na záloze, pak dále v podniku pracoval. Hloupé je, že to není otázka jen jednoho podniku, toto se děje napříč republikou, i když v současnosti se blýská na lepší časy a začíná to býti tolerováno čím dál méně. Co mě ještě zaráží je, že dost často člověk slyší od cestujících, že ten a ten kolega jezdí jako by měl požito. A překvapuje mě, že to neřeší, když zrovna s ním jedou, a to podezření mají.
Další důležitou věcí pro řidiče autobusu je odpočinek. Z jeho nedostatku také dochází k nehodám. Mikrospánek může postihnout i relativně dobře odpočatého řidiče, u unaveného je to riziko větší. Unavený řidič má obecně horší reakční dobu a koordinaci, přesto je toto riziko dost často podceňováno nejen ze strany řidičů, ale i ze strany velkých firem. Nejvíce se s tím potkáte na cestách k moři nebo třeba na delších trasách. Naštěstí už jsou pryč doby, kdy u moře řidiči spali v kufrech, přesto jsou podmínky pro odpočinek dost často tristní. Je tu uložena povinnost mít odpočinek v délce minimálně devět hodin na lůžku. Jenže často v tom čase je i úklid autobusu a jiné činnosti spojené s jízdou. Místo pro odpočinek je další problém. Pokud jede řidič sám, tak má často na odpočinek ložnici v autobuse, které se lidově přezdívá rakev. Pokud jedou dva, je tu povinnost lůžka pro oba řidiče. Málokdy se stane že je pro každého řidiče samostatné a každý v jiném pokoji. Když kolega chrápe, se druhý nevyspí. Problém je občas třeba i s klimatizací nebo topením. Ve 30 stupních se špatně odpočívá. V teplotě okolo 0 taky nic moc. A bohužel se občas i stane, že máte naplánovaný odpočinek ve dvou. Bez hotelu. A to si fakt moc oba neodpočinete. A překvapující je, že se stále najde dost řidičů, kteří jsou na toto ochotni přistoupit. Proto třeba nerad jezdím poznávací pobytové zájezdy do Anglie, kde je to dost obvyklé. Výhodou je, že pak vždy řídí jeden a druhý chrupká v ložničce. Nevýhodou je, že takhle jedete c noci po dálnici klidně čtyři hodiny a baví vás akorát rádio. Když takto jezdíte noční linky pro FlixBus, tak se setkáváte s jiným přístupem - v jejich linkách nesmí druhý řidič jít do ložnice - je tu povinnost hlídat kolegu. Dobré je, že je tu omezení maximální doby v práci na tuším deset hodin a střídání nejpozději po třech hodinách. najděte však téma o kterém si můžete s druhým člověkem povídat deset hodin čtyřikrát týdně…
Nakonec jsme se nedostali na technické závady. Chtěl jsem se o nich troch u rozepsat, ale není už prostor. Tak třeba příště.
