Článek
Jak jsem psal minule, sbírku osob jako v Účastnících zájezdu, v autobuse najednou nenajdete. Můžete se ale spolehnout na to, že vždy potkáte aspoň jednoho či dva podobné účastníky. Nebo někoho úplně nového.
Ve zmiňovaném filmu je jako dopravce zobrazena firma Vega Tour. I pro ni jsme pár zájezdů odjel a tady pro začátek jedna citace z jejich Obchodních podmínek. Podobné ustanovení mají všechny firmy, které řeší zájezdovou dopravu. Celé přepravní podmínky zde
3.2. Vega Tour je oprávněna odmítnout přepravu Klienta, resp. vyloučit z přepravy Klienta, který jeví známky opilosti nebo požití toxických nebo omamných látek, Klienta, jehož tělesné znečištění nebo znečištění jeho oděvu odporuje obvyklým hygienickým zásadám nebo by mohlo způsobit znečištění cestujících nebo prostor vozidla.
Minule jsem psal o dětech a o tom, že se jim dělá špatně a zvrací. Zvrací i dospělí. Málokdy však z toho, že jim je prostě špatně z jízdy. Nejčastěji to je z alkoholu nebo z jídla. Občas se k tomu přidá i nějaký ten žlučník, či epileptický záchvat. Problém u posledních dvou je riziko dalších problémů a občas i nutnost volat záchranku, ale to je život, a když to skončí odvozem rychlou, je mi těch lidí i kolikrát líto. Většinou se jim to stává na cestě tam a pak místo dovolené u moře jsou v lepším případě doma.
Horší je to s těmi prvními dvěma případy. Většina opilých lidí se naštěstí rychle unaví a usnou, nebo pochopí, že takhle to nejde. V životě jsem ze zájezdu vyhodil jen jednoho člověka, a to byl opilec. Jeho štěstí bylo, že jsem ho vyhodil ještě v Čechách. Už když nastupoval, měl nejisté nohy. Při pauze na Rozvadově vystoupil a pak se na něj čekalo. Než jsme dojeli k další benzínce pomočil dveře toalety. Prý se tam nemohl dostat a musel… A to jsme nejeli ani deset minut. Kolega byl docela od rány, a tak ho vytáhnul z autobusu a posadil na trávník. Opilcovi kamarádi se snažili situaci uklidnit, tak se to obešlo bez rvačky. Naštěstí měl i kufr na vrchu. A aby toho nebylo málo, tak na nás ještě zavolal policii. Než jsme to nadělení vytřeli, tak policisté pochopili a o pána se postarali.
Přemýšlím, co napsat o otravách z jídla. Taky jsem je zažil. Asi dvakrát nebo třikrát nám někdo prozvracel a proprůjmoval celou cestu do Čech. Není to příjemné. A je to těžko odhadnutelné, jak k tomu ten člověk přišel… a tak když se rozhodnete být lidmi a toho člověka tam nenechat, většinou řešíte stížnosti ostatních, že se furt staví a že už zase zvrací a že záchod smrdí a hromadu dalších věcí.
Velký prostor je ve filmu věnován dvěma důchodkyním a jejich roztržitosti. Roztržitého člověka jsem potkal snad na každé cestě. Se vstupem do Schengenu hromada problémů, kterou tito lidé způsobovali zmizela, přesto dokážou vyrobit další. I když delegát při nástupu u každého kontroloval pas a případná víza, tak roztržití uklidí pas jinam a při kontrole se ještě ke všemu schovává. Vždy se našel. Problémová je spíše reakce ostatních cestujících, kteří remcají. I ti celníci měli více trpělivosti.
Další věc, co roztržití umí dobře, je ztrácet se. Když se takový člověk ztratí už při odjezdu (prostě nepřijde včas a případně volá, že vás nemůže najít), je pak na rozhodnutí delegáta, případně u delších cest na časových možnostech, zda se na takového člověka počká, nebo se pojede bez něj. Nejméně jedou nás honili po dálnici a nastupovali cestující na Rozvadově nebo v Mikulově. Pokud se takový člověk ztratí při zastávce na benzínce, bývá to zajímavější. Odjed bez takového cestujícího je sice možný, ale neděláme to rádi. A občas se to stane i omylem. Sice delegát cestující počítá, ale občas se splete. Nás jednou takhle honila v Itálii policie, která nám zapomenutého člověka přivezla. Jednou se nám dokonce stalo, že jsme měli v autobuse dva cestující navíc. Byla to mladá děvčata, která se zapovídala a u benzinky nastoupila do jiného autobusu a vůbec jim to nepřišlo divné. Naštěstí se na to přišlo včas a nikdo nikomu neujel.
Koukám, že jsem se zase rozepsal. Příště bych mohl napsat něco o tom, vedle koho v autobuse nechcete sedět. A že těch možností je. Počínaje opilci a malými dětmi a prostorově výraznějšími konče.
Skončím ohlédnutím k minulému článku. Tuhle práci mám rád a s tím se jí i snažím dělat. Věci, o kterých jsem psal posledně a psal jsem i dnes, k mé práci patří a s tím ji dělám. Jedná se spíše o ojedinělé události, ale o takové, které nezapomenete. Rád bych se však vyhradil k jedné věci. Nazvání autobusu „sockou“ a cestujících „sockami“. Lidé řeší cestu k moři autobusem z různých důvodů. Někdy je to o financích, někdy o pohodlnosti, jindy o jednoduchosti, někdo nerad létá, někdo nemá řidičák… Lidé jsou různí a nazývat je „sockami“, je trochu přes čáru.
Mojí snahou bylo spíše ukázat na to, že některé věci se dějí a v autobuse cestou na dovolenou vás mohou potkat. Je to ale nejen o těch cestujících s problémy, ale i o ostatních a jejich reakcích. O vzájemné ohleduplnosti a trpělivosti a snášenlivosti. Opravdu by si měl každý rozmyslet, zda chce takovou cestu podniknout a co ho to bude stát, nejen finančně, ale i z hlediska pohodlí a dalších podnětů. Tím že si během cesty budete stěžovat na to, že jiný cestující chrápe, dítě brečí, případně že tam maminka kojí, tím cestu nikomu neulehčíte. Spíše naopak. A pokud takové nepohodlí nejste schopni snášet, tak příště raději zvolte jinou dopravu.
