Článek
Krize bydlení… nedostupné bydlení… V Praze chybí X bytů…
Takové fráze čteme už někdy od covidu v médiích snad denně. Experti vysvětlují důvody, proč to tak je, politici se předhánějí v receptech, jak to vyřešit, a konce to zatím - zdá se - nemá.
Jaká je však skutečnost? Že bydlení není nedostupné a není v žádné krizi. To jen naše uvažování o koncepci toho, co bydlení vlastně má představovat, se změnilo.
Nedostupnost nerovná se drahé
Význam některých slov se postupně mění. To je přirozené. Neměli bychom však dopouštět posuny významů do oblastí, pro které máme jiná slova.
A „nedostupný“ znamená původně „není k dispozici“. V poslední době se však význam slova „nedostupný“ posunul do pozice „drahý“. A ovšem taky opačně dostupný. Dostupný je prý třeba mobil, který není drahý.
Jenomže dostupnost/nedostupnost není informace o ceně, ale informace o možnosti koupě. V pravém slova smyslu je však nedostupná třeba kniha, která už se neprodává v knihkupectvích.
Zatímco mobil - jakkoli drahý - je dostupný, pokud je na pultech obchodů k dostání.
Bydlení je dostupné…
A když se podívám na pomyslný pult obchodu s nemovitostmi, tak vidím jen na jediném nejmenovaném portále nemovitostí, že k pronájmu a prodeji je aktuálně po celé republice 21 675 domů a 30 659 bytů. Tyto všechny jsou tedy dostupné. To, že je z různých důvodů zatím nikdo nechce, je věc jiná. Ale nedostupnost to není.
...ale drahé
Jedním z klíčových důvodů, proč nabízené nemovitosti zatím nenašly kupce, je jistě to, že jsou drahé. A to je pro nemovitosti přirozené.
Z principu bude nemovitost - ať už novostavba, či starší stavba - vždy drahá, protože stojí hodně materiálu a lidských sil.
To se sice dá mírně korigovat tím, že stát co možná nejvíc zjednoduší úřední řízení, čímž se mírně sníží náklady na administraci stavby, ale v principu zkrátka budou nemovitosti vždy tak drahé, že na ně většina lidí během života sotva vydělá, někteří ani nevydělají.
Proč prostě nebydlí tam, kde se narodili?
A zde jsme u jádra věci: proč by vůbec měl každý člověk od nuly splácet své bydlení nebo nadosmrti utápět peníze v nájmu?
Vždyť přece zároveň probíhá krize porodnosti, rodí se méně dětí, než starých lidí umírá.
Takže proč se prostě páry, které chtějí založit rodinu, nenastěhují do obydlí, které je uvolněno jejich zesnulými příbuznými?
To by však muselo být běžným zvykem, že rodiče se dětem postarají o bydlení. A ty zase svým dětem atd.
Tento koncept byl po staletí běžný. Na venkově bydlelo v domech několik generací, později bylo zvykem, že se staří lidé odstěhovali do vejminku a dospělým dětem přenechali své bydlení. A pak zase svým atd. atd.
Jenomže to dnes nějak není in!
Rodina (zejména širší rodina) už ale nějak není v módě. Dnes je část rodičů schopno dospělé děti prostě vyhodit, ať si jdou, kam chtějí, další část žije beztak jen v nájmu a nemá jim co dát a v poslední části děti samy odcházejí. Bydlení u rodičů v dospělosti je stigma. Vícegenerační bydlení už nefrčí (a matky si pak stěžují, že prarodiče nepomáhají).
Mladý muž, který bydlí ve velkém domě s matkou, ale neplatí nic, maximálně příspěvek na domácnost, není pro ženy sexy. Nepřipadá v úvahu, aby se žena přistěhovala k rodičům muže (nebo muž do domu rodičů novomanželky, to už vůbec).
Páry dají raději přednost tomu, aby „měly svoje“, tedy do nájmu 2+1, za který budou nadosmrti platit polovinu příjmů.
Pokud by ale fungovala prostá generační výměna ve stávajících obydlích, byla by veškerá krize vyřešena. V situaci demografického úbytku, kdy statisticky na každé narozené dítě více než jeden stařeček zemře, zkrátka není matematicky možné, aby celkově chybělo bydlení.
Vždyť dům či byt, pokud se průběžně udržuje a modernizuje, má téměř neomezenou životnost.
Není to tedy krize bydlení, je to jen naše moderní mentalita, že každá atomární rodina musí mít „svoje“ (i kdyby to byl nájem). A dnes už pomalu i každý samostatný člověk. Bydlet v dospělosti u rodičů je bráno jako selhání.
Každý chce do Prahy. Ale ta není nafukovací
Zatímco velké vícegenerační domy na venkově jsou obtížně prodejné, je velká sháňka (prý nedostupnost) po bytech v Praze, Brně a jiných velkých městech.
Skoro každý by rád bydlel v novostavbě na vesnici, ale tak do 20 minut do velkého města, či na jeho klidné periferii. Jenomže to nelze z prostého důvodu, že pozemků nebo hotových domů (pro ty, co sleví z požadavků a stačil by jim i starší dům) prostě bude vždy omezený počet. A když poptávka překračuje nabídku, stává se z ní vzácný zdroj. A to znamená drahé.
Lidé se tak musí smířit s tím, že vždy budou takoví, kteří nebydlí tam, kde by si představovali, tj. třeba na předměstí Prahy. Levicoví politici často říkají, že „bydlení je lidské právo“, ovšem to nemůže znamenat to, že každý má nárok na to, na co si ukáže a když na to nemá, společnost se prý musí nějak „postarat“ a je to „chyba systému“ a „v Praze chybí…“.
Ne, není to chyba systému, ne, v Praze (ani jinde) žádné bydlení nechybí a ne, nikdo nemá nárok na cokoli, co chce jen proto, že to chce.
Protože toho ideálního zkrátka dost pro všechny nikdy nebude. A žádný levicový recept to nezmění, pokud tu z toho nechceme KLDR.
A jak je to s těmi spekulanty?
Levicově ladění politici také oprášili svou obvyklou taktiku, tj. třídní boj. Jedná třída lidí má hodně, vyvoláme závist a „přebytky“ sebereme.
V současnosti je to třeba předseda Pirátů, pan Hřib, který staré komunistické pojmy jako buržoazie a kulak jen přelakovat na „spekulant“ a hned naservíroval definici spekulanta: pokud máte více bytů než dětí, jste spekulant.
A spekulanti prý zvyšují ceny bytů, čímž zaviňují nedostupnost.
Jenomže proč oni je skupují? No protože jim je někdo prodá a protože si myslí, že časem prodají dál a vydělají.
Čímž jsme opět u krize rodiny. Jestliže člověk s dospělými dětmi raději byt prodá a sám odejde do domova důchodců, jestliže mladý člověk chce raději koupit 1+1 v Praze, než mít dům někde na Vysočině, pak tu ti spekulanti budou.
Krize rodiny a naše pohodlnost, představa, že každý musí shánět bydlení na vlastní pěst a stigmatizace bydlení u rodičů, je právě motorem těchto spekulantů.
