Článek
Takový barbarský postup, kdy se plošně likviduje mnoho zdravých zvířat, do 21. století v žádném případě nepatří. Doufám, že dojde k brzkému ukončení tohoto zabíjení. Níže si dovoluji předložit vědecky podložené argumenty, že takové postupy jsou nejen nehumánní, ale hlavně neekonomické.
Holubi jsou jedni z prvních živočichů, které člověk domestikoval. Počátky společného soužití spadají až do dob starověké Mezopotámie. Zároveň zůstávají jedním z posledních zástupců živočišné říše, kteří jsou schopní žít ve městech v blízkosti člověka. Jejich vybíjení je proto naprostým barbarstvím, které je nutné jednou pro vždy ukončit.
Zkušenosti podpořené mnoha renomovanými vědeckými výzkumy navíc ukazují, že je hromadné vybíjení holubů kontraproduktivní a nevede ke snížení holubí populace v místě. Jedním z nejcitovanějších výzkumů je „Basilejský model“ (Basel Pigeon Project[1]), který vedl biolog Daniel Haag-Wackernagel z Univerzity v Basileji. V tomto městě bylo mezi lety 1961 až 1985 odstřelem a odchytem usmrceno přes 100 tisíc holubů. Navzdory takto masivnímu vybíjení holubí populace neklesla. Pomohlo až zavedení regulovaných holubníků a omezení krmení. Díky tomu klesl počet holubů v Basileji během 50 měsíců o 50 procent.
Studie publikovaná v časopisu Urban Ecology[2]pak jasně uvádí, že se populace holubů po odstřelu velmi rychle zregenerují a obnoví na původní počet. Často navíc holubů ještě přibude, protože uvolněné zdroje potravy přitáhnou i jedince z širokého okolí. Jediným výsledkem tak je omlazení populace.
Výzkum zveřejněný na ResearchGate[3]upozorňuje, že velikost holubí populace je primárně určena nabídkou potravy, odstřel či jiný způsob likvidace je z dlouhodobého hlediska zbytečný.
Také obavy z toho, že holubi představují zdravotní riziko jsou liché. Holub pro zdravého člověka prakticky žádné riziko nepředstavuje. Není to žádné plané chlácholení, ale vědecky podložený fakt. Studie zveřejněná v prestižním časopisu Journal of Infection[4], která byla založená na komplexní rešerši epidemiologických studií a zpráv o přenosu onemocnění z holubů na člověka zjistila, že mezi lety 1941 až 2003 bylo celosvětově hlášeno jen 176 zdokumentovaných přenosů onemocnění z holubů na člověka. Zdravotní riziko je podle této rešeršní studie velmi nízké i u lidí, kteří s holuby přichází do blízkého kontaktu. Za 62 let se na celém světě nevyskytly ani dvě stovky nákaz. Srovnejte to například s tím, kolik lidí nakazí ostatní například chřipkou. Ročně jde jen u nás v ČR o zhruba 1,5 milionu nakažených, přičemž podle průzkumů až třetina Čechů chodí s chřipkou běžně do práce nebo do školy. Vzhledem k několikadenní infekčnosti může nakazit stovky dalších lidí. A to už vůbec nemluvím o dalších přenosných chorobách. Člověk tak představuje pro jiného člověka o několik řádů vyšší riziko, že ho nakazí, než holub.
Hromadná likvidace holubů, kterou neustále provádí i některá města, je dle dlouhodobých zkušeností podpořených vědeckými studiemi zbytečná a jde pouze o nehospodárné vyhazování peněz daňových poplatníků. I kdyby radnice nechala vyhubit všechny holuby na jejím území, stáhli by se na uvolněné místo holubi z okolí a holubí populace by se opět poměrně rychle obnovila.
Efektivnější a odzkoušené řešení, které je zároveň vůči těmto živým tvorům mnohem šetrnější, přitom dávno existuje a na mnoha místech funguje. Tím řešením jsou městské holubníky, o jejichž údržbu se starají ošetřovatelé. Holubi zde mají pravidelný přísun potravy a vody, což je důvod, který je do holubníku přitáhne i z dalekého okolí a udrží je, aby zde zůstali. Ošetřovatelé navíc pravidelně kontrolují zdraví holubů a zajišťují jim veterinární péči. Holubi jsou tak zdraví. Holubi zde tráví až 80 procent času a neznečišťují tak více budovy, památky a okolí. Vajíčka se odebírají a nahrazují atrapami, čímž dochází ke kontrolované regulaci. Zkušenosti ze sousedního Německa či Rakouska, ale i Nizozemí ukazují, že tato metoda dlouhodobě funguje.
Rozsáhlou síť městských holubníků má například Berlín, Mnichov, Frankfurt nad Mohanem či Augsburg, využívá je ale i mnoho dalších německých měst. Už v 90. letech minulého století městské holubníky zavedla švýcarská Basilej a například v Lucernu se díky nim podařilo snížit populaci holubů na méně než polovinu. V Paříži existují desítky městských holubníků v různých obvodech, v městských parcích je nedávno zavedlo i francouzské město Clichy. Tato zařízení úspěšně fungují také například ve Vídni, Linci nebo městech na severu Itálie, jako je Parma nebo Forli.
K průkopníkům městských holubníků u nás patří hlavní město Praha, která už v roce 2022 vybudovala městský holubník na půdě jednoho z domů u Mariánského náměstí. Město tím mimo jiné reguluje počet holubů v historickém centru. O holubník pečují pracovníci Záchranné stanice Lesů hl. m. Prahy, kteří pravidelně část vajec odebírají a vyměňují za atrapy. V hlavním městě jsou také holubníky ve třetí městské části a hned dva na Praze 6. Městský holubník funguje také v Plzni, Českých Budějovicích či Ostravě. Na střeše magistrátu funguje městský holubník už dva roky v Brně a letos v únoru v tamní vazební věznici zprovoznili druhý holubník. Zajímavostí je, že se o něj starají přímo vězni. Holubník funguje také v Teplicích a jeden chtějí zřídit v Hradci Králové a hned dva městské holubníky plánují ještě letos zprovoznit také v Trutnově.
Městské holubníky dlouhodobě podporuje také táborská zoologická zahrada a její generální sponzor developerská společnost Ekospol. Ta před časem zapůjčila spolku Holubi v nouzi pozemek v pražských Bohnicích, kde vznikla záchranná stanice pro holuby. Starají se tam hlavně o hendikepované holuby z pražské záchranné stanice, kteří měli být utraceni. Aktuálně Ekospol připravuje s vedením radnice Prahy 7 vybudování nového městského holubníku na území této městské části. Budu velmi rád, když se městské holubníky budou budovat ve všech obcích. Nejen že tím skončí barbarské zabíjení živých tvorů, ale hlavně se nebudou dále nesmyslně vyhazovat veřejné peníze na opakované řešení problému, které stejně nefunguje.
Další zdroje:
