Článek
Road Classics, co to jako je?
Šlapu do závěrečného kopce své obvyklé vyjížďky, když vtom mě na asfaltu zaujme bíle vyvedený nápis: Road Classics. A ještě je tam něco dopsáno menšími písmenky. Ač do kopce, jedu docela svižně, takže profrčím kolem a malá písmenka nestačím přečíst. Než se dokodrcám domů, už na to zapomenu. Aby bylo jasno, jezdím na prastaré ocelové silničce s řadícími páčkami dole na rámu.
Druhý den nápis vidím znovu, a protože se mi protentokrát vryje do paměti, doma hledám, cože to jako má být. Tak abyste věděli: Road Classics je nová dimenze silniční cyklistiky. Uzavřené silnice, ikonická místa, dechberoucí výhledy. Největší monumenty České republiky. S tím nejlepším servisem a občerstvením. Komunitní duch příznivců silniček s dalekosáhlým přesahem. První ročník – kdo se přihlásí, dostane se mezi zakladatele. A hlavně první velkolepý cíl – Ještěd. A jede se přes moje milovaná místa, jako je Smědava, Hubertka, Lázně Libverda, Přebytek, Ludvíkov, Raspenava…
Koncept nabízí dva formáty. Závod a švih. Je mi jasné, že závod jet nemůžu, takže v úvahu připadá jedině švih. Ale to slovo mě poněkud mate. Kdo jiný by měl švihat, když ne opravdoví závodníci? Tak prý švih je pro ty, kdož se nechtějí nikam hnát, hodlají se kochat výhledy a hodovat na občerstvovačkách. No tak jo. Ale proč má závod i švih stejný časový limit? Odmítám se tím zabývat, chci výhledy, ikonická místa a Jizerky!
Posílám odkaz bráchovi, který vymetá kdejaký cyklistický event. Tváří se na to vlažně. Sice má natrénováno, jenomže si myslí, že pro letošek už si své závodění odkroutil. Zaujala ho však možnost pojmout to jako vyjížďku. Zase ten zatracený švih…
Mé nadšení nezná mezí. Jizerky jsou mým nejoblíbenějším místem na Zemi a jezdit po uzavřených silnicích? Bez smradu, hluku a bezohledných řidičů? Nepředstavitelný luxus. Moc se nerozmýšlím a přihlašuji sebe i Petra číslo 1. To je můj manžel. Petrovi číslo 2, což je můj brácha, to nakonec nedá a přes počáteční pomalé rozhoupávání se přihlásí taky.
Jedeme!
Nadchází dlouho očekávaný den. Časně ráno zamíříme do Liberce a z parkoviště na kolech sfrčíme dolů k radnici (netušila jsem, že v Liberci jsou všechny ulice buď z kopce nebo do kopce!!!), brácha se řadí na začátek pelotonu mezi závodníky, kteří to myslí vážně, a my jakožto švihaři uzavíráme štrůdl cyklistů napěchovaných ve startovním koridoru. Startuje se samozřejmě do kopce, jak jinak. Za impozantní hudby z Pána prstenů. Cítím se docela dobře, takřka monumentálně, komunitní duch tedy funguje, a to i přesto, že na můj obstarožní bicykl někteří závodníci pohlížejí s pousmáním. Nevadí, hlavně se neskácet hned na startu a nepokosit ty, kteří jsou v mém dosahu. Podařilo se!
Z Liberce vyrážíme hezky zostra a rovnou do pěkně ostrého kopce. Tak tenhle má určitě sklon víc než 8 %, což je při mých vyjížďkách na domácí půdě maximum. Prudší kopec jsem si neuměla ani představit. Tady ho mám, v životní velikosti, monumentální a nekonečný. Kupodivu se mi ho podaří vyjet. Petr dvojka se statečně drží, aby se svým karbonovým kolem nezmizel v dáli a nestíhal peloton, který už v dáli zmizel dávno. Povzbuzuje mě, ale současně nenápadně pokukuje po hodinkách. Máme totiž časový rozpis, v kolik musíme být na určitých kontrolních bodech, aby nás nesebral sběrný vůz. Ten na sebe ostatně nenechává dlouho čekat. Za chvíli mi za zadkem – kromě Petra a právě nás dohonivšího sběrného vozu – funí i záchranka, několik aut s pořadateli a za nimi se v serpentinách dolů kroutí kolona vozidel, jejíhož konce nevidět! Situace by to mohla být k popukání, ale já zmateně zastavím. Kolona aut škobrtavě poposkočí a já si představuju, jak řidiči nadávají na ty zatracené cyklisty. Sanitka brzdí, záchranáři vyskakují a chtějí mě křísit.
Z dalšího auta se vykloní sympatický kudrnáč a chápavě na mě houkne: „Chceš hodit do Liberce?“
Zavrtím hlavou, a když se mi podaří popadnout dech, důrazně odpovídám: „Ne..eee. Já tam potom dojedu.“
„Ale musíš si sundat číslo.“
Strhnu z řídítek závodní číslo, své první v životě (!), a podávám ho kudrnatému fešákovi.
„Chceš si ho nechat?“
„Jo.“
A pak se sesypou na Petra: „Ty nám taky dej číslo. Končíš, v závodě nepokračuješ!“
„Tak to teda ne! Já jedu dál!“
Horlivě přitakávám, a to i přesto, že když jsme si doma podobný scénář nacvičovali, byla jsem důrazně proti („No to si snad děláš srandu, přeci mě tam nenecháš samotnou!“)
Petr po mně hodí batoh (ve kterém chudák vláčel hlavně moje věci), než se naděju, je zpátky v sedle a pořádně šlápne do pedálů. Pořadatelé, záchranáři a sběrači nebožáků výrazně zrychlují, po nich kolem prosviští i průvod těch cizích aut a najednou zůstávám na silnici sama.
O několik hodin později se všichni tři znovu sejdeme na náměstí před radnicí. Město je zalité zlatou září šikmých paprsků odpoledního slunce. Kluci mají medaile, ale oba je dávají mně.
Brácha: „Tak tohle byl nejdrsnější závod, který jsem kdy jel!“
Můj manžel: „Za to, jak jsi to dobře vyřešila!“
Petr číslo jedna se umístil docela dobře a Petr dvojka ze samého chvostu předjel asi dvě stě závodníků. Brácha na něj na Ještědu čekal necelou hodinu.
Doma si do tréninkového okruhu přidávám další dva výživné kopce. Co kdyby třeba příští rok… Já tedy rozhodně silniční klasik jsem, už jen kvůli tomu svému veteránovi z oceli. A hádejte, co je napsáno malým písmem na asfaltu? #zesedla.
