Článek
Dům se otřásl v základech. Syn přišel domů, řádně za sebou bouchl dveřmi a v předsíni mrsknul batohem o zem. Rozrazil dveře do svého pokoje a devadesát kilo živé váhy s žuchnutím dopadlo na postel, až pod matrací praskla lamela. Sedí v poloze skrčence, krk nepřirozeně natažený dopředu a na zádech se mu dělá hrb. Oči vytřeštěné na displej mobilu, který mu snad přirostl k ruce.
Promluvila do prázdna. Žádná odezva. Ani se na ni nepodíval a dál zuřivě ťukal do přístroje. Popošla ke dveřím do pokoje a chvíli ho pozorovala. Zopakovala znovu to, co mu říkala předtím. Aniž by odtrhnul zrak od mobilu, nepříjemným tónem cosi zahučel. Vešla dovnitř. Na okamžik na ni pohlédl, naznačil, že telefon odkládá na noční stolek, a nasupeně ji sledoval. Pak nadskočil, protože mu na instagram přišla další zpráva, a čile se jal komunikovat s kýmsi neznámým, vzdáleným. Jí už se neobtěžoval věnovat ani špetku pozornosti.
Důrazně ho požádala, aby přestal zírat do telefonu. Navrhla mu, že se vrátí k tomu, jak to dělali dřív, když byl mladší a telefon měl k dispozici jen několik hodin denně. Vyletěl jako čertík z krabičky a začal řvát, že teď ho dá do nabíječky a nechá ho být. Opáčila, že pokud ho opravdu na chvíli nechá být, může telefon dát nabíjet do obýváku, aby neměl nutkání ho pořád kontrolovat. Křičel, že to tedy ne a že raději tu nabíječku rozbije. Rozmáchl se a konektorem na konci kabelu třískal do stolu tak dlouho, dokud se nerozletěl na několik kousků. Pak se dokonce pokoušel kabel přetrhnout, ale marně. Zmocnila se ho panika, že se mu telefon vybije. Řekla mu, že si od něj může na chvíli odpočinout a nechat ho v obýváku. Propadl zuřivosti a vyhrožoval, že ho taky rozmlátí. Nevzdávala se a chtěla mu vysvětlit, že mu moderní technologie přerostla přes hlavu a místo toho, aby mu sloužila, stal se on jejím vazalem. Snažila se mu vysvětlit, že stačí, aby se jen na chvíli odpoutal od displeje a uklidnil se.
Vztyčil se v celé své výšce a vší silou mrštil telefonem o zem. Nic moc se nestalo, tak ho zvedl a několikrát s ním důkladně praštil o hranu postele, hodil ho na zeď a pak až na strop. Telefon zhasl. Na displeji se do všech stran rozběhla klikatící se pavučina prasklin. Zhroutil se zpátky na postel a začal brečet, že ho měl rád a že v něm měl fotky. Pocítila mírnou úlevu, že ten proklatý křáp aspoň na nějaký čas zmizí z jejich života. Chtěla ho utěšit, že je to jenom věc, že lidé jsou důležitější a že se to nějak vyřeší. Hystericky ječel a odháněl ji od sebe. Žaludek se jí palčivě sevřel. V nitru se jí začínala rozrůstat beznadějná prázdnota a nemilosrdně ji rozdírala ostrými drápy. Stmívalo se.
Přišel otec. A hned od dveří na syna začal chrlit příval nadávek. Už mu prý nikdy žádný telefon nekoupí. Prý je debil a hovado a takové věci mu do ruky nepatří. Syn se při jeho hysterickém výlevu křečovitě pochechtával. Otec vyváděl jako pominutý, marně se je oba snažila uklidnit, že zničený telefon je jenom rozbitá věc a že lidé jsou důležitější než věci. Bolelo ji to za syna. Ten utekl do temné noci.
Otec si sedl a za neustálého chrlení nadávek začal telefon opravovat. Vítězoslavně jí oznámil, že to půjde. Zvedl se jí žaludek. Připlížila se k němu zezadu a udeřila ho do hlavy stoličkou. Pro jistotu několikrát, dokud se neskácel ze židle a z prasklé lebky mu nezačal pomalu vytékat pramínek rudé krve. Z kuchyně si vzala láhev vína a ten nejostřejší nůž. Pak vyběhla ven do tmy.
Toho dne se ze syna stal sirotek. Mobilní telefon, jeho jistota podobající se hvězdě, jež namodralým světlem prozařuje temnotu jeho bytí, jeho jediný záchytný bod v okolním chaosu, navždy zhasl.
