Jak si tři evropské monarchie na konci 18. století rozdělily Polsko

Polsko-litevská republika (Rzeczpospolita) procházela v 18. století společenskou krizí a rozvratem. Polsko bylo republikou, ale místo prezidenta byl ve volbách vybírán král. Různá šlechtická uskupení neustále bojovala mezi sebou a s královským dvorem. Často propukaly vzpoury, povstání a občanské války. Postupně narůstal tlak sousedních států na přerozdělení polského území. Evropské absolutistické monarchie totiž velice nelibě nesly, že král v Polsku měl slabé postavení a prakticky o všem rozhodovali občané (šlechta) prostřednictvím poslanecké sněmovny a senátu. Panování polského krále a zároveň saského kurfiřta Augusta III. v letech 1733 až 1763 bývá označováno za období nejhlubšího úpadku polského šlechtického státu. Polsko se jako aktivní činitel téměř zcela vytratilo z evropské politiky a stalo se tak vhodnou kořistí pro své silnější sousedy.

Po smrti Augusta III. prosadila ruská carevna Kateřina II. na polský trůn svého bývalého milence a kdysi vyslance u carského dvora Stanislava Poniatowského. Většina polské feudální společnosti si ho ale za panovníka nepřála a hledala jiného možného kandidáta. Do země však záhy vkročila carská vojska, jež celkem bez problémů potlačila veškerou opozici. Králem byl provolán Poniatowski, který přijal jako jeho předchůdci jméno August a panoval v letech 1764 až 1795. Byl vzdělaným člověkem nadprůměrné inteligence a rozsáhlých kulturních zájmů. Jako panovník se ale neosvědčil i když za jiných politických podmínek by zřejmě obstál lépe. V prvním reformátorském zápalu nicméně dosáhl jistých úspěchů. Vytvořil například jakýsi druh vlády pod názvem konference, založil vojenskou školu financovanou z královských prostředků nebo zavedl novou hodnotnou minci. Veškerý reformní program ovšem prováděl ve stínu protektorské moci Kateřiny II.

V roce 1768 vyprovokovaly s vývojem v zemi nespokojené konzervativní kruhy povstání. Jejich program usiloval o návrat ke starým poměrům, žádal zrušení reforem, sesazení Stanislava Augusta, zvolení krále ze saské dynastie, odstranění cizího vměšování a obnovení státní nezávislosti. Na zprávu o povstání zrušil ruský vyslanec Repnin příkaz k odchodu carského vojska ze země a na jeho přání vyslal proti povstalcům pravidelné vojenské oddíly i Stanislav August. Povstalci se nemohli takové vojenské síle přímo postavit a museli se omezit spíše na akce partyzánského charakteru. Odmítali vyjednávat s králem a roku 1770 vyhlásili jeho sesazení. Vojenským silám povstalců se však nepodařilo na delší dobu ovládnout žádnou větší oblast a carská vojska postupně potlačovala jednotlivá ohniska odporu.

Přímým následkem čtyřletých bojů byly nejen těžké materiální ztráty a úplný rozvrat státní správy, ale také událost katastrofálního významu: první dělení Polska. Roku 1772 uzavřelo Rusko, Prusko a Rakousko po ročním diplomatickém vyjednávání v Petrohradě dohodu o rozdělení některých polských území. Prusko podle ní získalo vojvodství Pomořanské, Malborské, Chelmiňské a některé drobné oblasti Velkopolska u řeky Noteć. Celkem šlo o 36 000 km² s více než půl milionem obyvatel. Rusko obdrželo polský zbytek Livonska a vojvodství Polocké a Mstislavské v úhrnné rozloze 92 000 km². Žilo tam 1,3 miliónu obyvatel převážně běloruské národnosti. Značný podíl si pak odneslo i Rakousko. Dostalo území na jih od horní Visly, část Krakovského a Sandoměřského vojvodství, Osvětimského a Zatorského knížectví a část Volyně. Toto území mělo rozlohu 83 000 km² s více než 2,6 milionem obyvatel (většinou Poláků). Polský stát se tak rázem zmenšil o jednu třetinu původního rozsahu a ztratil hospodářsky důležité oblasti.

Všeobecná únava z čtyřletých válečných zmatků způsobila, že první dělení se v polské společnosti nesetkalo s otevřeným odporem. Šlechta v zabraných zemích složila novým panovníkům povinnou přísahu. Stanislav August sice podal u evropských států oficiální protest, ale ten zůstal zcela bez ohlasu. Bylo ještě nutné, aby rozdělení země dodatečně schválil i polský sněm (Sejm). Jmenováním „vhodných“ delegátů a podplácením vlivných osob bylo dosaženo toho, že sněm v září 1773 dohodu o dělení Polska ratifikoval. Dosavadní závislost Polska na ruské politice se poté ještě zvýšila.

Maršálkem Sejmu byl roku 1788 po společné dohodě stran zvolen Stanisław Małachowski, který názorově patřil k tzv. patriotům. Ti usilovali o provedení nutných státních reforem a posílení ústřední vlády, kterou by tvořily volené orgány. Mezi patrioty se stále více prosazovala strana Huga Kołłątaje, který chtěl z Polska učinit konstituční monarchii podle západních vzorů. Spolu s diskuzemi o reformách státního zřízení probíhala také rozprava o nových možnostech zahraniční politiky. Podnět poskytlo Prusko, které protestovalo proti královu projektu polsko - ruského spojenectví. Pruská nabídka spojenectví proto vyvolala ve společnosti značný ohlas. Stanislav August ustoupil obecnému mínění, jež předpokládalo, že pod pruským protektorátem bude Polsko v bezpečí před ruskou intervencí. V březnu 1790 tak byl založen polsko - pruský spolek. Prusko přitom od svého spojence požadovalo, aby mu odstoupil další území, zejména Gdaňsk a Elbląg. Když však sněm schválil zásadu nedělitelnosti polského státu, padla tím reálná možnost polsko - pruské spolupráce a smlouva s Pruskem ztratila fakticky význam.

Reformní program však měl už tehdy řadu odpůrců a také mezinárodní situace se zhoršila. Král se proto rozhodl jednat a 3. května 1791 vyhlásil za asistence vojska a se souhlasem Sejmu novou ústavu. Ta rušila volitelnost trůnu a po smrti Stanislava Augusta měla nastoupit saská dynastie. Samotnou vládu vykonával král spolu se šesti ministry. Každá dvě léta se měl scházet sněm, jemuž se ze své činnosti měli odpovídat jednotliví ministři, ne však panovník. Šlechtě byla ponechána základní stavovská privilegia, ale dělítkem mezi třídou vládnoucí a ovládanou se stalo vlastnictví majetku, nikoli samotný šlechtický původ jako doposud.

Konzervativní šlechta vznesla proti květnové ústavě protest již druhý den po jejím vyhlášení. Při obhajobě šlechtických práv se rozhodli požádat o pomoc carevnu Kateřinu II. Ta vytušila v tomto aktu vhodnou záminku pro další zásah do polské politiky a v květnu 1792 vyslala do Polska dvě armády. V pohraničním městě Targowica byla uzavřena konfederace na základě předchozí úmluvy s tzv. magnátskou opozicí v Petrohradě. Tak došlo ke konfliktu, v němž měla carská vojska téměř dvojnásobnou převahu. Polsko navíc politicky nepodpořil žádný z evropských států.

Také Prusko, s nímž Polsko uzavřelo roku 1790 spojenectví, odmítlo splnit své závazky. Polský král se pokusil hledat kompromisní dohodu s carevnou. Stanislav August ji však nezískal ani nabídkou polského trůnu pro jejího vnuka Konstantina. Kateřina se nemínila smířit s květnovou ústavou a kladla si jako podmínku, aby král přistoupil k targowické konfederaci. Stanislav August se souhlasem většiny vlády tomuto ultimátu vyhověl a polské vojsko zastavilo na jeho příkaz další boje.

Zatím již ale probíhala jednání mezi Pruskem a Ruskem o druhém dělení Polska. Rakousko se jich tentokrát neúčastnilo, neboť bylo vyčerpané válkou s Francií a nemělo dostatek sil na účinné prosazení svých požadavků. V lednu 1793 byla uzavřena dohoda motivovaná údajným ohrožením ze strany „polského jakobínství“. Tento výraz reflektoval všeobecný strach z probíhající francouzské revoluce. Pruské vojsko vtrhlo do Toruně a Gdaňska, kde muselo zlomit ozbrojený odpor. Prusové pak ještě obsadili vojvodství Poznaňské, Hnězdenské, Kališské, Sieradzské, Inowroclawské, Bresto - kujavské, Plocké, Dobrzyňsko a část Mazovska. Celkem to představovalo území velké 58 000 km². Carské Rusko získalo při druhém dělení vojvodství Kyjevské, Braclavské, Podolské a části vojvodství Volyňského, Bresto - litevského, Nowogrodského, Minského a Vilenského. Šlo tedy o většinu dnešní Ukrajiny a Běloruska s oblastí o rozloze asi 250 000 km².

Zbytek Polska měl i pak stále ještě území 200 000 km² se čtyřmi miliony obyvatel. Zachoval se ovšem značně podivný státní útvar, neboť z vlastní etnické části zůstaly jen díly Malopolska a Mazovska. Úplně pak bylo ztraceno Velkopolsko. Vůdce targowické konfederace vývoj událostí zaskočil. Raději tak podali demisi a odjeli do emigrace. Sama konfederace byla rozpuštěna na sněmu v Grodně, kde Prusko i Rusko žádaly o dodatečné schválení druhého dělení. Za souhlas bylo nakonec prohlášeno i demonstrativní mlčení sněmovního shromáždění. Zbytek Polska opět uzavřel spojeneckou smlouvu s carským Ruskem, jehož vyslanec byl skutečným pánem Varšavy.

Situace země po druhém dělení měla již zřetelně provizorní charakter. Všude panovala nespokojenost. Každodenní obtíže, nedostatek a stoupající drahota vytvářely příznivou půdu pro agitaci radikálů v řadách drobného měšťanstva a chudiny zvláště ve Varšavě. Zprávy o úspěšné revoluci ve Francii toto hnutí jen podporovaly. Radikálové volali po urychlené akci podle francouzského vzoru a požadovali potrestání členů targowické konfederace a krále jako vlastizrádců.

K finančnímu zajištění chtěli radikální povstalci využít i část majetku zámožných vrstev. Za nutnou považovali dočasnou diktaturu a jako náčelníka zvolili generála Tadeusze Kosciuszka. Vlastní popud k povstání dala jezdecká brigáda generála Antoniho Madalińského, která neuposlechla příkazu, aby snížila na polovinu početní stav mužstva. Místo toho se vydala 12. března 1794 ke Krakovu. Carská posádka jí vytáhla z města vstříc a toho využil Kosciuszko. 24. března vyhlásil na krakovském náměstí povstání a přijal přísahu vojska. Jako náčelník povstání měl Kosciuszko pravomoc diktátora a sám jmenoval členy národní rady - povstalecké vlády. K dispozici měl zatím sice asi jen šest tisíc vojáků, ale věřil, že všeobecná mobilizace mu umožní postavit stotisícovou armádu. Tyto plány ovšem nemohly být realizovány z nedostatku času a významným důvodem též byla neochota selských mas k boji. Kosciuszko však prokázal značný vojenský talent, a i při nedostatku zbraní a vojáků dokázal 4. května zvítězit u Racławic nad carským oddílem.

Tento dílčí úspěch měl mimořádný význam pro další průběh povstání. Vzápětí se k němu přidaly polské posádky na Lublinsku a 17. dubna samotná Varšava. Již 16. dubna, tedy v době, kdy povstání mělo stále ještě lokální charakter, se k němu přidala část litevského vojska. Velení se tu ujal radikální plukovník Jakub Jasiński. Na revolučních událostech se aktivně podílely většinou nemajetné vrstvy, drobná šlechta, měšťanstvo a chudina. Proti radikálnímu křídlu tzv. jakobínů se postavili umírnění, zneklidnění sociálním charakterem hnutí. V dohodě s králem prosadili na místo prezidenta (starosty) varšavského magistrátu umírněného politika, kterým se stal Ignacy Zakrzewski.

Vnitřní situace v řadách povstalců tedy nebyla jednoduchá a Kosciuszkovi nezbývalo než taktizovat. Jakobíni ho odpuzovali násilnými akcemi, jako byly veřejné popravy vůdců targowické konfederace. Zároveň mu však imponovala jejich obětavá energie, kontrastující se sobectvím šlechty, která sabotovala ustanovení vlády přinášející úlevy nevolníkům. Proto se také nepodařilo ve větší míře získat pro myšlenku povstání rolníky a válečné operace musela provádět nepočetná řadová armáda posílená měšťanskou milicí.

Nepříznivá byla rovněž mezinárodní situace. Naděje vkládané do revoluční Francie zcela zklamaly. Problémy také způsobilo otevřené vystoupení Pruska proti povstalcům v polovině května. 5. června utrpěl Kosciuszko porážku u Szczekociny, musel ustoupit do Varšavy a nepřátelé obsadili Lublinsko i Krakov. Od června do září hájil Kosciuszko úspěšně proti carskému a pruskému vojsku Varšavu. Poměry se však zhoršily, když na válečné pole vstoupil s čerstvými posilami generál Suvorov. 4. října utrpěl Kosciuszko porážku u Maciejowic a sám zde byl zajat. Když se pak Suvorov po krvavém boji zmocnil varšavského předměstí Pragy, zahájil král jednání o kapitulaci. Zbytky vojska ustupujícího na Krakov byly rozprášeny u Radoszyc a vůdce povstání včetně Kosciuszka postihla internace. Kosciuszko pak emigroval do USA, ale nakonec se vrátil do Evropy a zemřel ve Švýcarsku. Polskému státu již zbývalo jen několik posledních dnů formální nezávislosti.

Diplomatické jednání o třetím dělení Polska probíhalo téměř od začátku povstání. Značnou aktivitu vyvíjelo Rakousko, jež také začalo obsazovat Lublinsko. Chtivost zisku málem vedla až ke konfliktu mezi angažovanými mocnostmi. Když však Prusko rezignovalo na Krakov, došlo k dohodě. Rakousko dostalo území mezi Bugem, Vislou a Pilicí spolu s Krakovem. Rusko získalo části Livonska, Polesí, Litvy, Volyňska a Žmudě. Zbytek Polska s Varšavou připadl Prusku. Na příkaz carevny Kateřiny II. se Stanislav August odebral do Grodna, aby zde 25. listopadu formálně vyjádřil podepsáním abdikační listiny svůj souhlas s akcí, která znamenala na více než sto let konec existence polského státu.

Literatura:

Václav Melichar: Dějiny Polska, Praha 1975.

Marceli Kosman: Dějiny Polska, Praha 2011.

Jiří Friedl: Dějiny Polska, Praha 2017.