Článek
Litva dosáhla vrcholu své moci v první polovině 14. století za panování Gedymína (litevsky Gediminas, vládl 1315 až 1341). Ten odrazil všechny útoky Řádu německých rytířů (dále jen Ř. n. r.), navázal styky s polským vladařem Lokýtkem a dokonce i vedl jednání s papežskou stolicí. Když se však ukázalo, že tato jednání nevedou k žádným výsledkům a papež není schopen Ř. n. r. zastavit, odvrátil se od západu a svoji pozornost upřel na východ. V otcově dynastické i vojenské politice pokračoval Gedymínův syn Olgerd. K jeho významným činům patří bezesporu jednoznačná porážka Tatarů roku 1362, kdy se zmocnil poměrně velkého území v okolí Kyjeva. Oženil se s ruskou kněžnou a přijal křest od ruských kněží. Po své smrti v roce 1377 zanechal dvanáct synů, z nichž velkoknížecí titul získal Jagello.
Jagello (původním jménem Jogaila) byl novým typem panovníka. Nemiloval příliš válečné výpravy a měl spíše tichou a klidnou povahu. Jeho strýc Kejstut, který vládl v západní Litvě, naopak představoval starou, bojovnou a pohanskou Litvu. Mezi Kejstutem, jeho synem Vitoldem a Jagellem začaly krvavé spory o moc. Jagello se pokusil spojit s Ř. n. r., ale Kejstut předešel jeho záměry, oblehl Vilno a zbavil jej velkoknížecí moci. Brzy však doplatil na svou důvěřivost. Přijal pozvání k jednání a přijel do synovcova tábora. Zde však byl zajat a dán do vězení, kde roku 1382 zemřel. Uvězněn byl také Vitold. Tomu se ale podařilo uprchnout a pro změnu se zase s Řádem spojil on. Roku 1384 se však dohodl s Jagellem, vydal mu Ř. n. r. svěřené hrady a zpustošil některá řádová území a tvrz Marienwerder. V okamžiku, kdy Řád připravoval odplatu, se Jagello spojil s Polskem.
Podobně jako v Litvě představovala největší rozmach Gedymínova vláda, pro Polsko bylo nejvýznamnější panování Kazimíra Velikého. Na trůn nastoupil roku 1333 v době, kdy Polsko bylo v nelehké hospodářské i politické situaci. Kazimírova politika směřovala nejprve k neutralizaci největších protivníků. Koncem 30. let se dohodl v uherském Visegrádu s Janem Lucemburským a zřekl se práv na ta knížectví, která uznávala Janovu svrchovanost. Roku 1343 pak uzavřel v Kalizsi mír s Ř. n. r., což pro Polsko znamenalo navrácení Kujavska a dalších drobných území. Pomořansko však nadále zůstalo v moci Řádu. Kazimír se také pokoušel o expanzi na východ. Využil toho, že v sousedním Haličském knížectví vymřela vládnoucí dynastie a začal o toto území vést válku, která pro něj roku 1349 skončila úspěchem. Se změnami v zahraniční politice došlo také k vnitřním reformám. Bývalá knížectví byla nahrazena vojvodstvími, vedle regionálních úřadů vznikly také nové ústřední a pro šlechtu zavedl povinnost vojenské služby. Začala se také zvyšovat úroveň v oblasti řemesel a obchodu. S tím pak souvisel rozvoj měst a růst počtu jejich obyvatel. Kazimír zemřel roku 1370 bez mužského potomka a podle smlouvy s uherským králem Karlem Robertem za svého nástupce označil jeho syna Ludvíka.
Polská šlechta s Ludvíkem uzavřela v roce 1355 úmluvu, v níž se Ludvík zavázal zachovat všechna stavovská práva a privilegia. Naděje, které do něj byly vkládány, však brzy zklamal. Věnoval se totiž hlavně uherským záležitostem a Polsko spíše využíval k posílení své prestiže v Evropě a jako zdroj financí pro své vlastní aktivity. Velkou nevoli také vyvolalo to, že získaná ruská území se snažil od Polska oddělit a nakonec je připojil přímo k Uhersku. Protože neměl mezi potomky žádného syna, snažil se polský trůn zajistit pro jednu ze svých dcer. Polská šlechta byla nejprve proti, ale nakonec se s Ludvíkem dohodla, za což jí potvrdil stará a udělil některá nová privilegia. Ještě před svou smrtí v roce 1382 se Ludvík rozhodl odevzdat Polsko své starší dceři Marii a jejímu manželovi Zikmundovi (synovi Karla IV.).
Marii však nečekaně a proti dřívějším dohodám povolali na trůn Uhři. Polákům se však už další spojení polské a uherské koruny nezamlouvalo. Rozhodli se tedy nakonec pro Ludvíkovu mladší dceru Jadwigu, která byla slavnostně korunována v Krakově roku 1384. Jako velice důležitá se také jevila otázka, kdo bude manželem Jadvigy. Král Ludvík ji ještě jako malé dítě provdal za syna knížete Leopolda Rakouského Viléma. Vilém sice přijel za Jadwigou do Krakova, ale polská šlechta s tímto sňatkem nesouhlasila. Vilém byl přinucen k odchodu a Jadwiga měla být jako oběť vyššího politického zájmu zasnoubena s litevským velkoknížetem Jagellem.
Tímto vyšším politickým zájmem bylo připojení a pokřtění ještě stále pohanské Litvy, což mělo samozřejmě především zvýšit obranyschopnost země před útoky Ř. n. r. Polsku se tak ale též bez boje otevírala cesta k zisku rozsáhlých jihoruských území a též původně polských oblastí, které po Kazimírově smrti zabrala právě Litva. Jagello tak po předchozí domluvě odeslal poselstvo s žádostí o ruku Jadvigy a velký sjezd v Krakově tuto prosbu přijal. Poté, co Jagello obdržel odpověď, se spolu s celým národem zavázal k přijetí křesťanství. Křest Jagelly a jeho bratrů se odehrál 15. února 1386, sňatek s Jadwigou o tři dny později a jeho korunovace v Krakově 4. března.
Vladislav II. Jagello na obraze z wawelské katedrály
Ř. n. r. se snažil nově vzniklé seskupení oslabit tím, že podněcoval rozbroje mezi početným Jagellovým příbuzenstvem a podporoval sílící vlnu nespokojenosti mezi ruským obyvatelstvem Litvy. Polocký kníže Ondřej Vingold a smolenský kníže Svatoslav vtrhli do Litvy, ale v bitvě u Mstislavy (dnes běloruské město Mscislaŭ) prohráli. Také Jagellův bratranec Vitold se opět připojil k Ř. n. r. Urazilo ho totiž, že Jagello místo Vitolda jmenoval litevským velkoknížetem svého bratra Skirgaila. Později se však s Jagellem znovu dohodl a usedl na velkoknížecí trůn. Silný nepřítel však existoval i na východě v podobě Tatarů. Roku 1399 došlo ke krvavé bitvě na řece Vorskle (na území Ukrajiny). Zvítězil v ní chán či emír Edigej (Edigu) a zahynulo mnoho polských rytířů. Vitoldovi se jen stěží podařilo utéct a břehy Černého moře byly pro Polsko ztraceny.
I přes mír uzavřený roku 1404 se vztahy mezi Polskem a Ř. n. r. brzy opět vyhrotily. Situace vyvrcholila v jedné z největších bitev středověku, která se odehrála 15. července 1410 u Grunwaldu. Technicky vybavenější řádové vojsko vedl velmistr Ulrich von Jungingen a na pomoc mu přišli rytíři z celé západní Evropy. Početní převahu zase naopak měla polsko - litevsko - ruská vojska. Přestože Poláci zvítězili, nedokázali svou pozici patřičně využít. Jednak nedobyli hlavní sídlo řádu Malborg, kam se část zbylých řádových vojsk uchýlila a rovněž v toruňském míru uzavřeném roku 1411 se Polsko spokojilo jen s malými územními zisky.
Vladislav II. Jagello se modlí před bitvou u Grunwaldu na obraze od Jana Matejky
Když se v Čechách rozvinulo husitské hnutí, začala se na české i polské straně stále častěji objevovat myšlenka na sjednocení obou zemí a vytvoření velké slovanské říše. V obou národech existovalo vědomí blízké příbuznosti a společným rysem byl též odpor nezanedbatelné části obyvatel proti germanizaci. Podporou husitství by však výrazně klesla prestiž Polska v katolickém světě. Od sjednocení s Litvou hrálo Polsko významnou roli v šíření křesťanství na litevském území, čímž prakticky převzalo funkci Ř. n. r., který zde dříve pod touto záminkou působil a dokazovalo tak vlastně zbytečnost jeho další existence. Sloučení s husitskými Čechami, by však mohlo vyvolat odpor západu proti Polsku a znovu oživit už pomalu skomírající řád. Navíc přílišné zaujetí pro české záležitosti, by mohlo způsobit zanedbávání politiky v Litvě, kde se stále více ozývaly hlasy po samostatnosti.
Velkým problémem v Litvě stále bylo početné ruské obyvatelstvo, které se hlásilo k východní křesťanské církvi a bylo tak vázáno na Moskvu. Vitold si byl vědom, že násilím by ruskou otázku nevyřešil a tak se snažil vliv Moskvy co nejvíce oslabit. Usiloval proto o vytvoření unie východní církve s Římem. Tato církevní unie měla Rusy přiblížit západu a napomoci užšímu soužití s katolickými Litevci. Za účelem vytvoření této unie vyslal Vitold kyjevského metropolitu na koncil do Kostnice, odložil další boj s Ř. n. r. a sblížil se s císařem Zikmundem Lucemburským. Vitoldova politika se však dočkala velkého zklamání. Kostnický koncil nejenže unii nevytvořil, ale Zikmund vydal jako smírčí soudce roku 1420 ve Vratislavi ve sporu s Řádem výrok v neprospěch Polska.
To vyvolalo v Polsku velké pobouření proti Zikmundovi. Také Vitold změnil radikálně svoji politiku a ze Zikmundova spojence se stal jeho úhlavním nepřítelem. Zahájil znovu boj s Ř. n. r., jehož území v letech 1422 a 1423 značně zpustošil. Rovněž přijetí české koruny Jagellem se opět stalo aktuální a Vitold dokonce vyslal do Čech s tichou podporou panovníka jako vojenskou posilu pět tisíc rytířů pod vedením Zikmunda Korybuta. Když však bylo Jagellovo postavení v katolickém světě stále více ohroženo a hrozilo nebezpečí, že Ř. n. r. opět najde svou ztracenou sílu, uzavřel Jagello v roce 1423 s císařem Zikmundem smlouvu, v níž se Polsko vzdalo nároků na český trůn.
V Litvě začal Vitold pomýšlet stále více na samostatnost. Sblížil se znovu se Zikmundem a chtěl se dát korunovat. Náhlá Vitoldova smrt v roce 1430 toto nebezpečí sice zažehnala, ale zároveň taky ukázala, že právě Vitold dokázal jako jediný bez násilí držet na uzdě ruské obyvatelstvo v Litvě. Po jeho smrti si polští velmoži zabrali Podolí a Vitoldův nástupce velkokníže Svidrigal (Švitrigaila) začal praktikovat proruskou politiku. Katoličtí Litevci se však s tímto trendem nechtěli v žádném případě smířit, Svidrigala vyhnali ze země a za velkoknížete prohlásili se svolením Jagelly knížete Starodubského. Za Svidrigala se však postavily ruské části litevské říše a do záležitosti se na ruské straně také vmísil Ř. n. r. Ten ale Poláci roku 1433 porazili a přinutili k příměří. Po Jagellově smrti pak Svidrigala roku 1435 přemohl Zikmund s pomocí Poláků. Toto vítězství učinilo rozhodný konec ruskému separatismu v Litvě a rozbilo pro Polsko nebezpečnou koalici Rusů s Ř. n. r. Svidrigal se vzdal vlády v Litvě a spokojil se s držením Volyně. Řád uzavřel v Brestu Litevském s Polskem věčný mír a přestal být nebezpečným.
Polská církev se zatím zbavovala následků husitského hnutí v polské společnosti. Synodní shromáždění, které se konalo roku 1420 v Kališi, kodifikovalo a v jeden celek sjednotilo polské církevní zákony, které zpřísnily normy chování duchovenstva. Proti „husitskému kacířství“ vznikla inkvizice, která získala i výkonné trestní pravomoci. Když Jagello roku 1434 zemřel, polská šlechta formálně uznala nástupnictví Jagellova tehdy desetiletého syna Vladislava. Jako Vladislav III. byl korunován polským králem a o deset let později zahynul v bitvě s Turky u bulharské Varny.
Literatura:
Václav Melichar: Dějiny Polska, Praha 1975.
Marceli Kosman: Dějiny Polska, Praha 2011.
Jiří Friedl: Dějiny Polska, Praha 2017.
