Jan Želivský: krvavý kněz a diktátor, nebo proletářský revolucionář?

Svým charismatickým vystupováním si Želivský získal přízeň davu a pravomoc rozhodovat v náboženských, politických i vojenských otázkách. Přesto však o jeho životě máme poměrně málo informací. Historické prameny o něm hovoří nejvíce v souvislosti s novoměstskou defenestrací a pak o jeho násilné smrti. Relativně podrobně je také možné rekonstruovat Želivského působení mezi těmito mezními událostmi. Jen nepatrné množství zpráv však máme o jeho životních osudech před rokem 1419. Právě tento nedostatek pramenů sváděl řadu badatelů k nejrůznějším subjektivním pohledům a výkladům jeho osobnosti. Tyto interpretace se většinou projevovaly ve dvou krajních podobách. Jedni (převážně katoličtí historikové) v něm viděli náboženského fanatika, který je ochoten k prosazení svých představ vybízet k násilí. Druzí (především marxistická historiografie) ho oslavovali jako předobraz uvědomělého komunisty a revolucionáře.

Jak jsem už zmínil, osudy Jana Želivského můžeme podrobně sledovat až od roku 1419. Do té doby o něm máme jen několik základních informací, jejichž pravdivost není zcela prokazatelná. Narodil se nejspíše v Humpolci někdy v 70. nebo 80. letech 14. století. Stal se mnichem premonstrátského kláštera v Želivě a odtud byl zřejmě v únoru 1416 poslán na faru v Jiřicích. Datum jeho příchodu do Prahy není známo, ale bylo to asi někdy kolem roku 1418. Svou činnost zde zřejmě zahájil na kazatelně kostela sv. Štěpána na Rybníčku na Novém Městě. Snad počátkem roku 1419 byl spolu s ostatními kněžími sloužícími „pod obojí způsobou“ na příkaz krále Václava IV. z kostela na Rybníčku odstraněn. V celé Praze byly husitům přijímajícím podobojí ponechány pouze tři kostely. V únoru 1419 už Želivský opět kázal, tentokrát v prostorném chrámu Matky Boží (Panny Marie) Sněžné, kam se za ním hrnuly zástupy chudiny.

Nové Město pražské se nestalo Želivského působištěm náhodou. Skladba zdejšího obyvatelstva byla značně odlišná od jiných pražských měst a ideově se Nové Město vždy více klonilo k venkovským radikálům, než ke konzervativnímu zbytku Prahy. Rozpory mezi Starým a Novým Městem pražským však neměly pouze příčiny sociální, ale také národnostní. Vláda nad Starým Městem spočívala až do výbuchu revoluce v rukou několika nejbohatších rodin. V této době to byli již starousedlíci, kteří sem přišli většinou během kolonizace v 13. století z německých oblastí a izolovali se od ostatního českého obyvatelstva. Své bohatství získali především obchodem a jejich zájmy zcela splývaly s feudální šlechtou. Vlastní řemeslnou výrobou se pak živilo méně zámožné měšťanstvo, jehož příslušníci ovšem měli své dílny i domy. Zcela jiná situace však panovala na Novém Městě, založeném až za vlády Karla IV., které bylo přímo zalidněno českým řemeslnictvem a chudšími měšťany mnohem radikálnějšího sociálního a politického zaměření. Kromě toho zde žila také velká masa městské chudiny, kam jsou řazeni nezaměstnaní nebo jen občas zaměstnaní řemeslníci, nádeníci, dělníci na stavbách, ale také žebráci, zloději a nevěstky.

Po svém kázání v neděli 30. července 1419 vedl Želivský lid v manifestačním průvodu ke kostelu na Rybníčku, kam byla dosazena katolická správa. Účastníci průvodu kostel násilím zabrali a faru vyplenili. Pak se v čele s Želivským, který nesl monstranci, odebrali k Novoměstské radnici. Když byla odmítnuta Želivského žádost, aby byli propuštěni všichni vězni zatčení pro přijímání z kalicha, vtrhla část rozvášněného davu dovnitř a vyházela z oken na dlažbu osazenstvo radnice. To pak dole shromážděné zástupy ubily. Revoluční nadšení se však tímto krokem zdaleka nevyčerpalo. Na Želivského popud zaútočil lid na veřejné domy v Krakovské ulici a vypálil kartouzský klášter za Újezdskou branou. Želivského strana pak pohotově zorganizovala správu obce v čele se čtyřmi hejtmany. Rozhněvaný král Václav IV. byl s velkým sebezapřením nucen tuto změnu dodatečně schválit a krátce poté zemřel.

Po Zikmundově vyhlášení křížové výpravy proti husitům v březnu 1420 se Želivský rozhodl pro boj. Počátkem dubna přiměl shromážděné obce Starého a Nového Města k slavnostní přísaze věrnosti kalichu a ochotě bránit ho za každou cenu. K obraně Prahy se mu podařilo uzavřít spojenectví s Táborem. Táborský radikalismus však poděsil představitele Starého Města. V srpnu proto z obav před reakcí Želivský provedl změny ve staroměstské radě, kam dosadil loajální osoby.

Po vítězství v bitvě na Vítkově (hoře) a později pod Vyšehradem táborská armáda koncem roku 1420 opustila Prahu. Tím ztratil Želivský mocnou oporu a byl dočasně zatlačen do ústraní. Od února 1421 se však pražská a táborská vojska znovu spojila. Želivský byl jmenován správcem pražských branných sil a osobně se účastnil trestného tažení Pražanů do východních Čech. Po návratu do Prahy byl čáslavským sněmem zvolen do poradního sboru dvaceti nových zemských vladařů. Želivský však se složením nové vlády nesouhlasil. 30. června nechal sesadit konšely ze staroměstské radnice, dosadil místo nich nové a vyhlásil spojení Starého a Nového Města.

4. července 1421 byl Želivský vedle Jakoubka ze Stříbra, Jana z Příbrami a Prokopa z Plzně určen za jednoho ze čtyř administrátorů pražské církve, ale mezi pražským kněžstvem jeho radikální názory velkou podporu neměly. V létě doprovázel pražské vojsko na tentokrát neúspěšné výpravě do severních Čech. V reakci na tuto porážku a k utužení kázně v pražském vojsku svěřil Želivský 19. října hejtmanskou hodnost radikálnímu stoupenci Tábora Janu Hvězdovi z Vícemilic. V prosinci byla Praha opět ohrožena Zikmundem. Želivský však znovu získal Žižkovu vydatnou pomoc. Jeho příchod do Prahy naposledy upevnil stále slábnoucí Želivského postavení.

Sotva však táborité opustili Prahu, Želivský postupně v únoru 1422 ztratil moc a dostal se do cílené izolace. 9. února byl jím podporovaný hejtman Jan Hvězda zbaven úřadu. Pod záminkou „porady o dobro obecné“ byl Želivský 9. března vlákán na Staroměstskou radnici. Zde byl zatčen a na rozkaz nového hejtmana Haška Ostrovského z Valdštejna na radničním dvoře sťat. Poprava však nezůstala dlouho utajena, protože krev vytekla strouhou na náměstí. Když to spatřili Želivského stoupenci, vtrhli na radnici, kde našli mrtvé tělo svého vůdce. Žalem plakali, naříkali a jeho hlavu nosili jako posvátnou relikvii ulicemi města. Poté zaútočili na domy a úřady Želivského nepřátel a znovu se zmocnili vlády ve městě. Bez společného vůdce ji však nedokázali dlouho udržet. Politickou i náboženskou moc v Praze nyní získali umírnění husité.

Pro poznání Želivského názorů jsou nejcennější dva rukopisy, v nichž jsou zachyceny Želivského latinské poznámky, které mu sloužily jako přípravný materiál k vlastním kázáním. Většinou jsou to citáty z bible a jiných náboženských pramenů. Želivský si v bibli především oblíbil starozákonní prorocké knihy a z Nového zákona Zjevení sv. Jana (Apokalypsu). Tedy právě ty části, které vášnivě odhalují neřest, hřích a zlo a upínají se s fanatickou vírou na vidinu nové, lepší budoucnosti, kde bude všechno zlo potrestáno a nastane vítězství pravdy a spravedlnosti.

Želivský ve svých kázáních také nemilosrdně kritizoval tehdejší společenskou situaci, neboť prohlašuje: „Tento svět se podobá moři, je falešný, trpký a smrdutý. A tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé.“ Velmi ostře vystupoval proti držení majetku církevními hodnostáři a proti jeho získávání na úkor chudých. Vrcholu sociálního radikalismu pak dosahuje v myšlence, že pouze ti, kdo se živí prací vlastních rukou, mají právo na „chléb náš ve zdejším“, zatímco ostatní ho jedí jako zloději.

Postila (soubor kázání) z let 1418 až 1419, z níž se dochovaly dvě části (druhá a třetí), je také jediným dílem, u něhož se většina badatelů shodla na Želivského autorství. Ohledně pravosti dalších údajných a možných Želivského děl se vedou spory.

Literatura:

Božena Auštěcká: Jan Želivský jako politik, Praha 1925.

Miloš Václav Kratochvíl: Jan Želivský, Praha 1953.

Božena Kopičková: Jan Želivský, Praha 1990.

František Šmahel: Husitská revoluce, Praha 1996.