Náboženství Keltů: bohové, rituály, svátky a mýty

Keltové pravděpodobně již počátkem prvního tisíciletí př. n. l. vysílali ze svých původních sídlišť mezi severním břehem Rýna a Dunaje skupiny dobyvatelů, kteří postupně osídlili značnou část Evropy. V důsledku mimořádného rozptylu se jednotlivé kmeny ocitly v různých životních a politických poměrech, které někdy způsobily podstatné změny v jejich rozmanité, ale původně dosti jednotné kultuře. To všechno vysvětluje onu pestrost, paralelnost, avšak i protichůdnost, které jsou nápadné v jejich duchovní kultuře, a především v jejich náboženském životě.

Jako indoevropský lid uchovali Keltové mnoho z dávného dědictví. Při zkoumání jejich vztahů k indickým populacím vycházejí najevo často až překvapivé podobnosti a řada badatelů vidí v keltské mytologii odraz pradávného indoevropského náboženského pojetí. Indoevropští bohové bývají často rozlišováni podle svých funkcí na pána nebe, skupinu bohů boje a skupinu tzv. bohů technických. Toto rozlišení je skutečně možné s určitým doplněním aplikovat i na keltský panteon.

Hlavní indoevropský bůh (u Indů Djaus, u Řeků Zeus, v Římě Jupiter) se objevuje i u Galů, kde má o něco širší okruh působnosti. V Galii byl nejčastěji nazýván Taranis a Sucellus. Jméno Taranis je možné spojovat s galským slovem taran a irským toran, což znamená hřmít. Symbolem tohoto boha je kolo, které pravděpodobně představuje sluneční kotouč. Jméno Succelus pravděpodobně znamená „ten, který dobře bije“. Tento výklad jeho jména potvrzuje i jeho vyobrazení s kladivem v pravé ruce. V protikladu ke svému jménu byl však Sucellus chápán jako bůh poskytující ochranu, štěstí, bohatství a plodnost. Nejvyšším irským bohem je Dagda, Dobrý bůh. Tento přívlastek však nevyjadřuje morální hodnocení, nýbrž mnohostrannost jeho schopností. Byl vynikajícím kouzelníkem, bojovníkem i stavitelem a v charakteristice jeho osobnosti nechybí ani prvky humorné: Měl prý nepřekonatelnou chuť k jídlu a proslul svými milostnými dobrodružstvími. Zobrazován bývá s mohutným kyjem v pravé ruce, znakem své zdrcující síly.

Druhou skupinu tvoří patronové boje. Mezi nimi je nejdůležitějším galským bohem Teutates. Jeho jméno pochází ze základu slova teuta (kmen). Podle jedné teorie je toto slovo jen jméno doplňkové a jeho vlastní jméno, které se však nesmělo vyslovovat, znělo jinak. Jak dokazuje jeden nápis v rakouském Štýrsku (Mars -Tioutatis), byl keltský bůh války v galskořímském období ztotožněn s římským. Jeho funkce však překročila rámec funkcí boha války. Měl rovněž ochraňovat před démony a nemocemi. Do této skupiny bohů patří také Ogmios, kterého galská tradice spojuje s Héraklem a toto pojetí posilují i irské pověsti. Ogmios však není pouze hrdina, ale také bůh moudrosti a řečnického umění. V Irsku je nazýván Ogma a kromě hrdinného bojovníka je i ochráncem a šiřitelem poezie a vědy. I ve waleském panteonu vystupuje podobný bůh jménem Bran. Jako patron lidu pomáhal bránit zemi proti cizím dobyvatelům.

Keltové byli mimořádně obratnými řemeslníky. Vynikali ve zpracování kovů, v hrnčířství, ve stavbě lodí a vozů i v tkalcovství. Je tedy přirozené, že uctívali také bohy, kteří ztělesňovali mnohostranné technické dovednosti. Mezi nimi zvláště vyniká Lug, kterého uctívali Keltové kontinentální i ostrovní. V galskořímském období býval ztotožňován s Merkurem, ale okruh jeho působnosti byl širší. Byl považován za vynálezce všech řemesel, vůdce cestujících a poutníků a podporoval prý též získávání peněz a obchod. Galským bohem kovářem je Goibniu, který též podle tradice zbudoval mnoho hradeb a staveb. Jeho waleským protějškem je Gowannon. Ačkoli jeho jméno znamená kováře, lid ho volal na pomoc hlavně při orbě. Do určité míry sem patří i bohyně Brigit. Její jméno je odvozeno pravděpodobně od irského brig (moc, úcta). Ochraňovala především kováře, básníky, lékaře a plnila i funkci mateřského božstva.

V mnoha směrech představovala Brigit přechod ke skupině bohů zemědělství a plodnosti. Jako dárkyně plodnosti byla vlastně uctívána většina ženských božstev. Zvláště významnou se tato funkce stává při vyobrazení bohyně se svým božským druhem. Nejoblíbenější bohyní plodnosti je Epona, která v římské době byla především patronkou koňů, jezdců a jízdního vojska. Bohyně je většinou vyobrazena, jak sedí na koni nebo sedí či stojí před koněm (případně mezi dvěma koni). V ruce má roh hojnosti, číši nebo klíč. Klíč je jejím odznakem ochránkyně stáje. Jedním z nejpopulárnějších keltských bohů je Cernunnos, který bývá znázorňován jako jelen s parohy na hlavě. Každoroční shazování parohů a jejich opětovný růst symbolizuje v mnoha případech obnovování přírody a velkolepou činnost plodivých sil.

Kromě bohů též Keltové uctívali některé stromy, květiny a zvířata. Buď pro jejich větší tělesnou sílu či výšku, pro jejich obnovovací schopnosti nebo pro jiné magické vlastnosti, které v nich spatřovali. Ze stromů byl uctíván zejména dub. Ten je také symbolem boha nebe. V dubových lesích se též často nacházela posvátná místa. Mimořádné úctě se těšil i tis. V magickou sílu tohoto stromu snad Keltové věřili pro jeho věčně zelené listy. Ještě silnější byla u Keltů úcta k vitalitě zvířat. Největší obdiv měl býk, kterého můžeme často vidět jako doprovod na vyobrazeních bohů. Nezřídka se objevuje v názvech kmenů a je možné ho nalézt i ve jménech měst a osob. Jiným posvátným zvířetem byl jelen. Jelení hlava hrála významnou roli v kultovním životě, neboť keltští kněží nosili jelení masku. Úlohu koně v keltské mytologii výborně ilustrovalo velmi rozšířené uctívání již zmíněné Epony. Kůň je symbolem boje, ale jeho úkolem je i chránit člověka a odhánět démony. Zosobněním smrti, ale také plodnosti a léčivého účinku byl had.

Významné postavení v keltské společnosti měli kněží. Podle okruhu jejich působnosti rozeznáváme několik skupin. Nejznámější jsou druidové, jejichž název je podle jedné verze odvozen od slova dub a celé předpokládané slovo dru - vid znamená „znalec, znalost dubu“. Podle druhého pojetí znamená slovo druid „velmi moudrý“. Hlavním úkolem druidů bylo vykonávání magických a rituálních obřadů. O jejich učení nevíme téměř nic především z toho důvodu, že odmítali své nauky sepsat. Podstatu svých mravních pouček prý zhrnovali takto: „Cti bohy, nečiň zlo a buď statečný“. Pokud jde o jejich eschatologii, věřili, že přijde doba, kdy zemi zničí voda a oheň. Organizováni byli ve sborech, které vedl hlavní druid a v určitém období se vždy scházeli na jedné posvátné hoře uprostřed Galie. Druidové požívali velkých privilegií: neplatili daně a nevykonávali vojenskou službu. Příslušníci druhého kněžského řádu, bardové, se zabývali přednesem básní doprovázeným hrou na strunné nástroje. Svými pochvalnými a posměšnými písněmi, které se podobaly zaklínadlům, měli úzký vztah k magii. Ve verších rovněž tlumočili vůli bohů při konání obětí tzv. vates (irsky faith). V nápisech se vyskytují i kněží zvaní gutuater, kteří pravděpodobně odříkávali modlitby při obětech.

Z keltských svátků známe pouze svátky Irů. Obyvatelstvo žijící roztroušeně nemělo větších center a proto se scházelo vždy jen o čtyřech svátcích. Ty se světily vždy na začátku každého ročního období. První z nich se nazýval imbole a konal se 1. února. Byl příležitostí k rituálnímu očištění a měl i patrně charakter usmiřující a agrární. Druhý svátek beltine se slavil prvního máje. Rozděloval rok na teplé a studené období a velkou roli při něm asi hrál oheň, čemuž nasvědčuje i jeho název: bel (zářící) a tene (oheň). Třetí hlavní svátek lugnasad připadal na 1. srpna. Jeho jméno znamená buď hry, nebo shromáždění konané v den boha Luga. Slavil se zvláště v galském hlavním městě Lugudunum (dnešní Lyon) jako památka na zasvěcení za hlavní město. Posledním význačným svátkem byl samain, slavený 1. listopadu. Podle jednoho výkladu toto slovo znamená „konec léta“, podle druhého pojetí vyjadřuje pojem „sjednocení, shromáždění“. Kolem tohoto svátku vznikla celá řada pověstí. V noci 31. října se prý otvírají podzemní příbytky bohů „šídy“ a setkávají se dva světy: lidé a z povrchu země vyhnaní bohové.

O mytologii Keltů žijících na pevnině nevíme téměř nic. Za zlomek galské mytologie můžeme například považovat jednu povídku o ostrůvku ležícím při ústí Loiry, na kterém žijí pouze ženy. Muži na území ostrova vstoupit nesmějí, ale ženy se za nimi čas od času přeplaví na pevninu. Podle jiné pověsti bydlí na ostrově Gallizenae Sena devět kněžek. Mají zázračný kouzelný prut, kterým dokáží vyvolat bouři, podle libosti se proměňují ve zvířata, léčí nemocné a předvídají budoucnost námořníkům, kteří se s nimi setkají.

Daleko bohatší údaje máme o mytologii ostrovních Keltů, zejména o mytologii irské. Historikové náboženství často tvrdí, že staří Irové mytizovali svoje dějiny i geografii. Důkazem toho je i sbírka Lebhar na Gabala (Kniha invazí), jejíž znění se nám dochovalo ze středověkých záznamů. Kniha ve shodě s šesti světovými obdobími rozlišuje na irských ostrovech šest přistěhovaleckých vln. První dobyvačný lid, o němž kronikář uvádí jen málo údajů, vyhubila jakási nemoc. Posledním šestým lidem byli Synové Milovi, předkové Irů. Pustili se s bohy do boje a porazili je. Podle Knihy invazí pak bohové odešli, ale podle tradice na ostrově zůstali a uchýlili se do podzemních příbytků.

Dochoval se také keltský mytologický materiál z oblasti Walesu. Významná je především sbírka pověstí nazvaná Mabinogion, neboť je nejdůležitějším pramenem počátků pověsti o Artušovi. Artušův portrét se zde podstatně liší od oné romantizované postavy krále a rytíře, kterou nalézáme ve středověké anglické, německé či francouzské literatuře. Je to typický keltský vládce, který si uchoval monumentalitu keltského mýtu. Je skutečným lidovým hrdinou, dobrodějným obrem, který zabíjí čarodějnice a obludy. Navštíví i onen svět, aby osvobodil zajatce a přinesl poklady. Je to drsný a divoký bojovník, ale též člověk šlechetného srdce, bránící slabší. V jeho osobě nalézáme ozvěnu mýtů o dávných bozích i odraz života lidových hrdinů.

Použitá literatura :

Zsuzsa Kulcsárová a kol., Světové mytologie, Praha 1973.

Annalena Staudte-Lauber, Keltové, Praha 1996.

Stefan Zimmer, Keltové: mýtus a realita, Praha 2019.