Článek
Své rozsáhlé dílo začíná popisem doby antických náboženských mýtů a legend. Pak navazuje historií jednotlivých hlavních národů starověku. Vypráví o obyvatelích cizích zemí i o exotických krajích a připojuje různé pověsti a povídky. V závěru se soustředí na řecko-perské války a vítězství Řeků nad asijským útočníkem. Hérodotos věří v bohy a jejich zásahy do lidského světa. Věří také ve věštby, sny a zázraky, jimiž božstvo dává na vědomí svou vůli. Hérodotos už ale dokáže oddělit mýtus od historie. Často zapochybuje o pravdivosti mýtu a pokusí se o jeho racionální výklad. Dělá to však nerad a raději se přitom božstvu omluví. Podle Hérodota může rovnováhu světového řádu narušit zaslepená touha člověka po nepřiměřené moci, ale také přílišné lidské štěstí nebo bohatství. To vzbudí závist bohů a člověka přivede do záhuby. Hérodotos tvrdil, že právě nepřející bozi ztrestali perskou pýchu ve válce proti Řecku. Představa o závisti bohů, která zřejmě pochází z lidové vrstvy, je u Hérodota povýšena na hybný princip vyšší spravedlnosti.
O Hérodotově roku narození nám starověk nezanechal žádné konkrétní zprávy. Kombinací jinak známých fakt lze jen dosáhnout nepřesného závěru: Hérodotos se narodil v maloasijském Halikarnassu někdy v 80. letech 5. století př. n. l. Trosky starověké biografie, které pocházejí většinou z byzantských pramenů, podávají (zřejmě celkem věrohodně) některé detaily z doby historikova mládí. Hérodotos patřil k místní halikarnasské šlechtě. Jeho rod, z něhož pocházel také autor eposu o Héraklovi Panyassis, stál v politicky neklidné době v opozici proti tyranům, kteří vládli ve městě s perskou pomocí. Po nezdařeném pokusu o puč proti Lygdamidovi musel Hérodotos odejít do vyhnanství a zřejmě tak sdílel osud celé své rodiny. Příbuzný Panyassis dokonce v boji proti Lygdamidovi ztratil život. Nakonec však tyranská vláda skončila a vyhnanci se vraceli do vlasti z blízkého ostrova Samu. Vzpomínky na Samos, kde Hérodotos strávil část svého mládí, ho provázely po celý život. O žádném místě z maloasijské oblasti nemluvil tak často. Z rozsáhlé historie Samu ve třetí knize vyplývá jeho osobní vztah k některým místům ostrova, k jeho kulturním památkám i k některým rodinám.
Silně zhuštěný výpisek ze staré biografie v byzantském slovníku Suda říká, že později vyhnala Hérodota nepřízeň občanů opět z vlasti a historik prý odešel do athénské osady Thurioi na jihu Itálie, kde také zemřel. Mezi jeho odchodem z Halikarnassu a příchodem do Itálie jsou však ještě dvě důležité epizody: Hérodotovy cesty a jeho pobyt v Athénách. Ten je patrný nejen z jeho díla, ale věděli o něm i starověcí autoři. Hérodotos byl v Athénách nejspíše ve 40. letech 5. století př. n. l. Křesťanský historik Eusebios například vypráví, že po předčítání svých knih byl Hérodotos poctěn athénskou radou čestným darem. Tuto událost klade do roku 445 př. n. l. K témuž období ukazuje i Plútarchova zpráva, že básník Sofoklés složil ve svých pětapadesáti letech pro Hérodota báseň, kterou mu poslal.
Hérodotova římská mramorová busta z 2. století
Do Athén přišel Hérodotos v době periklovské demokracie. S jejím vedoucím politikem se dostal i do osobního styku, který v něm zanechal nesmazatelný dojem. Svědectví Hérodotova obdivu k Periklovi je zapsáno v šesté knize. Je to zčásti apologetický, zčásti oslavný exkurz o rodu Alkmaiónovců, z něhož Periklés pocházel. Athény získaly srdce historika především svým zřízením. Právě tomu přičítá Hérodotos hlavní zásluhu na tom, že se athénský stát stal tak významným v politickém a kulturním životě Řecka. Athénám také dává hlavní zásluhu na záchraně Řecka před perskou nadvládou. Ve starověku i později byla Hérodotovu dílu vytknuta silně proathénská tendence. Skutečně nelze popřít, že si osvojil athénský pohled na (tehdy) nedávné dějiny i na některé řecké státy. Odtud pramení jeho kritické komentáře na politiku Sparty, Théb nebo jednání Korinťanů za války, a naopak zase omluvný postoj k Argu. V Athénách má kořeny i další důležitá Hérodotova myšlenka: obraz velkého historického konfliktu a bytostného protikladu mezi řeckou láskou ke svobodě a perskou despocií.
Druhým pilířem, o který se opírá Hérodotovo dílo, jsou jeho cesty. Nebyly to však cesty za novými a řeckým okem dosud neodkrytými kouty. Hérodotos se pohyboval v tradičních kulturně historických oblastech starověkého světa. Nejhlubším dojmem na něj zapůsobila návštěva významných kulturních center v Egyptě, který byl tehdy perskou provincií. Hérodotos se dostal až k ostrovu Elefantina (dnešní Asuán) na Nilu, kde tehdy končila hranice Perské říše. Pravděpodobně navštívil i město Týros a fénické pobřeží nebo slavný Babylón. Hérodotos také procestoval jižní i severní oblasti Černomoří. Zavítal ještě do Řeky kolonizované africké Kyrény (v Libyi) a konec života trávil v jižní Itálii. Nevíme však, zda Hérodotos podnikl své cesty před příchodem do Athén nebo až po něm. Nechybí ani názor, že Hérodotos vycestoval až ze své nové vlasti v Thurioi.
svět podle Hérodota z Atlasu starověké a klasické geografie Samuela Butlera
Objem poznatků, které Hérodotos vytěžil ze svých cest a uložil do svých Dějin, svědčí o tom, že Hérodotos cestoval právě proto, aby je shromáždil pro svou literární práci. Hérodotovo dílo se skládá ze složek značně různorodých. Vedle historika tu mluví sběratel geografických a etnografických poznatků a kuriozit, vedle geografa a etnografa poutavý vyprávěč příběhů nebo také zamyšlený pozorovatel člověka a lidských osudů. Etnografické a geografické poznámky a zajímavé historky prorůstají a místy až přerůstají vlastní historický materiál. Hlavní linie Hérodotova díla sleduje tři tematické oblasti: vznik rozporu mezi Evropou a Asií, dějiny růstu perské moci a řecko-perské války. Tato linie je ovšem přerušována desítkami vložek a odboček od rozsahu jedné vložené věty až po velké historické a etnografické exkurzy. Takový je například exkurz o dějinách Lýdie, Skýtie, Kyrény či o válce mezi Spartou a Samem. Nejrozsáhlejší egyptský exkurz zabírá dokonce celou druhou knihu. Tyto výkladové odbočky navíc nejsou rozloženy stejnoměrně. První knihy, kde historik líčí perské dějiny, jsou jimi přímo naplněny. Naopak v poslední části, kde Hérodotos přechází k vlastním dějinám řecko-perských válek, je linie historického popisu mnohem pevnější a sevřenější.
Hérodotův popis řecko-perských válek končí dobytím města Séstos v roce 479 př. n. l. V dějinách těchto válek nebyla událost pokládána za příliš významný mezník. I z tohoto důvodu se někteří badatelé domnívají, že Hérodotovo dílo zůstalo nedokončeno. Vítězství u Séstu však skončilo válku na řecké půdě a mohlo tak tvořit dobrou tečku za velkým historickým zápasem. Na konečné podobě svého díla pracoval Hérodotos asi až do smrti. Několik málo přídavků bylo připojeno ještě na samém počátku peloponéské války. Někdy v prvních letech této války, která začala roku 431 př. n. l., Hérodotos zřejmě také umírá. V Athénách byly Hérodotovy Dějiny uveřejněny nejpozději v roce 425 př. n. l. Svědčí o tom Aristofanova komedie Acharňané, uvedená v tomto roce. Narážky v ní obsažené totiž předpokládají znalost díla a jsou pravděpodobně čerstvou reakcí na jeho uveřejnění.
Literatura:
Jaroslav Šonka, Případ Hérodotos, Praha 1977.
Hérodotos, Dějiny, Praha 2004.
Ondřej Vinař, Fake news a politika klasického Řecka, Červený Kostelec 2023.
