Článek
Hérakleitos dostal přídomek temný filozof, protože jeho myšlenky jsou často nejasné a obtížně srozumitelné. Své názory předložil v jediném spise, který pozdější učenci a knihovníci nazvali O přírodě nebo O přirozenosti. V dílech jiných antických autorů se z něj dochovala asi stovka zlomků. Jsou plné expresivních obrazů a příměrů, které často působí jako aforismy. Nejvíce informací o Hérakletovi uvádí řecký učenec Díogenés Laertios, jenž sepsal dějiny nejstarší antické filozofie. Řada Hérakleitových zlomků se zachovala i ve spisech církevních otců, křesťanských myslitelů prvních staletí našeho letopočtu. Hérakleita si vážili také významní němečtí filozofové 19. století. Hegel tvrdil, že teprve hlubokomyslný Hérakleitos představuje pravý počátek filozofie. Podle Nietzscheho zase Hérakleitos nikdy nezestárne. Také jím byl výrazně ovlivněn významný filozof 20. století Martin Heidegger, který věnoval interpretaci jeho myšlenek celý spis.
Hérakleitos se narodil a žil v 6. století př. n. l. v maloasijském Efesu. Pocházel z významné aristokratické a možná i přímo panovnické rodiny. Měl získat dědičný titul obětního velekněze, ale vzdal se ho ve prospěch svého bratra. Zpočátku se zajímal o politiku, odmítal demokracii a prý si dokonce dopisoval s perským králem Dáreiem. Nechtěl ovšem vést neplodné politické diskuze se svými spoluobčany a raději prý místo toho hrál s dětmi v kostky. Nějakou dobu také pobýval v Artemidině chrámu v Efesu, kde měl zřejmě klid na své psaní. Nakonec byl z lidské společnosti tak otrávený, že odešel do hor, kde žil jako poustevník a jedl jen trávu a byliny. Když onemocněl, rozhodl se údajně léčit tak, že se pomazal hnojem a vystavil se slunci. Poté prý zemřel. Podle drastičtější verze ho pokrytého hnojem sežrali divocí psi. Každopádně prý zemřel přibližně v šedesáti letech. Tato líčení Hérakleitova konce však mají spíše charakter satirických anekdot a nelze je brát příliš vážně.
Hérakleitos mnohé dráždil svým elitářstvím. Tvrdil, že všechno poznal sám a nebyl žákem nikoho jiného. Prohlašoval, že většina lidí neumí naslouchat ani mluvit. Nechápou, a přesto se domnívají, že věcem rozumějí. Hérakleitos obrací pohled do nitra člověka a říká, že každý má prozkoumat hlavně sám sebe. Zároveň upozorňuje, že hranice duše nevypátráš, ať jdeš jakoukoli cestou. Podstata všeho jsoucího je totiž skrytá, a právě filozofie může tuto skrytost do určité míry odhalit. Pravou skutečnost ovšem poznáme vždy jen částečně.
nizozemský malíř Hendrick ter Brugghen: obraz Hérakleitos (1628)
Realita je podle Hérakleita rozporuplná a stejně tak i člověk. Všude najdeme protiklady jako den a noc nebo zima a teplo. Zároveň platí, že protikladné věci spolu vzájemně souvisí a působí na sebe, takže například teplé se ochladí a chladné se zase oteplí. V této jednotě protikladů probíhá veškerý vývoj, který je provázen soubojem (zápasem) proti sobě působících sil a věcí. Boj je totiž otcem a králem všeho. Bez boje není tvůrčí napětí a věčný mír a klid by ve skutečnosti znamenal smrt a konec existence. Hérakleitos tak vytvořil první model dialektického učení, které po více než dvou tisíciletích ožilo v 19. století u Hegela a Marxe. Slovo dialektika v antickém Řecku představovalo kladení argumentu a protiargumentu v rozhovoru (diskuzi). V moderním smyslu znamená vývoj dějin a myšlení, provázený působením protikladných sil a tendencí.
Vše je tak neustálým koloběhem změn. Symbolem změny je i řeka, protože těm, kteří do ní vstupují, přitéká vždy jiná voda. Z toho vyplývá známé přísloví, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Už antičtí filozofové také Hérakleitovi přisuzovali výrok: „Vše plyne a nic netrvá.“ Ústředním symbolem všech proměn je pro Hérakleita oheň, který plane a uhasíná ve věčném koloběhu. Zřejmě tím nemyslí oheň doslova, ale spíše určitou prvotní energii, která je božská a lidská duše tvoří její část. Hérakleitos vnímal oheň jako aktivní, živý a věčný. Jeho pohasínáním se protiklady vydělují a jeho vzplanutím se zase opět sjednocují. Všechny vzájemně působící protiklady nakonec vytváří živou harmonii a jednotu.
Boha (řecky theos) Hérakleitos většinou zmiňuje při srovnání s lidmi. V jednom dochovaném zlomku například prohlásil, že pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a řádné a pouze lidé rozlišují věci na krásné a ošklivé či dobré a špatné. Na jiném místě zase uvádí: „Nejmoudřejší z lidí se vůči bohu jeví jako opice, i moudrostí i krásou i vším ostatním.“ Hlavní a jednotný zákon světa označuje Hérakleitos výrazem logos, což se nejčastěji překládá jako „slovo“ nebo také „rozum“. Úkolem člověka je tento zákon a řád poznat, řídit se jím a žít v souladu s ním. Naše duše je součástí světového logu a po smrti se do něj vrací. Pojem logos ovšem nemůžeme jednoduše ztotožnit s bohem. Je samozřejmě pravda, že křesťanská teologie později využila pojem logos k označení božího slova. Hérakleitos ale ve svých výrocích nijak nezpochybňuje existenci jednotlivých bohů a bohyň řeckého panteonu. Logos je ovšem podle Hérakleita pouze jeden. Je součástí světa, a nikoliv jeho stvořitelem. Je to nejvyšší a rozumná síla, kterou se celý svět řídí.
Literatura:
Feocharij Ch. Kessidi, Hérakleitos, Praha 1985.
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filosofie, Olomouc 1995.
Hans Joachim Störig, Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří 2000.
