Středověký filozof a teolog Tomáš Akvinský sestavil pět důkazů existence Boha

Filozofie Tomáše Akvinského vznikla splynutím tehdejší křesťanské teologie se starověkou řeckou filozofií, především platonismem a aristotelismem. Tomášova filozofie je sice syntézou, ale své filozofické zdroje do značné míry obohatil, přepracoval a rozšířil. Proniknout do jeho způsobu myšlení není snadné. Také jeho středověký způsob vyjadřování je dnešní době cizí. Akvinský bývá obvykle řazen mezi představitele vrcholné scholastiky. Tento filozoficko - teologický názorový směr vznikl na sklonku 11. století. Svůj cíl spatřovala scholastika ve vytvoření jednotného obrazu světa, v němž se víra a vědění, rozum a zjevení harmonicky spojují. Jednotlivé články nauky jsou přísně logicky rozčleněny a měly by být zajištěny proti všem myslitelným námitkám. Tomáš byl zároveň velkým filozofem i teologem. Filozofy však byl často okázale opomíjen a jeho názory nebyly patřičně doceněny. To bylo hlavně způsobeno vyzdvihováním jeho osoby církví, což vyvolávalo tendenci posuzovat ho prostě jen jako propagátora katolicismu.

Tomáš Akvinský se narodil někdy kolem roku 1225 na hradě Roccasecca u Neapole jako sedmý syn hraběte Landulfa z Akvina, příbuzného hohenstaufské císařské rodiny. Jeho rodina měla též normanské a langobardské předky. Jako pětiletý byl dán na výchovu do nedaleko položeného benediktinského opatství Monte Cassino. Po devíti letech studia, když v době sporu císaře s papežem bylo opatství zabráno císařským vojskem, Tomáš své vzdělávání přerušil. Po krátkém pobytu doma odešel na univerzitu v Neapoli, kde studoval sedmero svobodných umění. Při tomto studiu se Tomáš poprvé hlouběji seznámil s Aristotelovými logickými a přírodovědnými spisy i s komentáři pozdějších učenců.

V roce 1244 se Tomáš stal členem dominikánského řádu. Ke vstupu do něj ho především vedl ideál chudoby a také náklonnost k učitelství, neboť dominikáni patřili mezi řády kazatelské. Jeho příbuzní, kteří očekávali, že se stane benediktinem a opatem, to přijali se značnou nevolí, neboť ve středověku pohlížela šlechta na příslušníky novátorských žebravých řádů (jakými byli dominikáni) s despektem. Rodina dávala svou nelibost najevo tak výrazně, že dominikáni raději poslali Tomáše do Paříže. Na cestě byl ale při jedné zastávce v Toskánsku unesen svými staršími bratry a násilím dopraven na rodinný hrad. Tomášovo odhodlání však bylo pevné a veškeré prosby matky (otec byl již mrtev) i nátlak bratrů ho nedokázaly přimět, aby své rozhodnutí změnil.

Po ročním nuceném pobytu na Roccasecca se Tomášovi nakonec podařilo odejít do Paříže a posléze do Kolína nad Rýnem, kde v letech 1248 až 1252 studoval pod vedením Alberta Velikého. Albert byl zakládajícím členem dominikánského řádu v Německu a proslul především svou velkou učeností. Tomáš byl tichým a přemýšlivým studentem, který věnoval spoustu času zapisování přednášek svého učitele. Jeho zápisy týkající se Aristotelovy Etiky se nám dochovaly až dodnes. Své obrovské nadání nedával nijak okázale najevo. Během scholastických disputací ovšem sklízel obdiv svého učitele i spolužáků.

V roce 1252 Albert usoudil, že Tomáš je již způsobilý ke studiu nejvyššího typu. Podle tehdejších zvyklostí však byl pro tato studia ještě příliš mladý. Albert však ve prospěch svého žáka intervenoval a docílil toho, že Tomáš mohl odjet do Paříže, aby zde jako bakalář konal přednášky, které předcházely udělení doktorátu. Tyto přednášky se týkaly Sentencí Petra Lombardského, což byla jakási antologie patristických církevních textů s komentářem.

Ve školním roce 1255/1256 se stal Tomáš doktorem a obdržel katedru teologie. Byl teprve třicetiletý a o svých předpokladech a schopnostech zastávat tuto vysokou a zodpovědnou funkci pochyboval. Tomášovou hlavní akademickou povinností bylo konat výklady biblických textů. Na jaře 1259 vystřídal Tomáše na katedře teologie anglický dominikán Vilém z Altonu. Krátce nato odešel Tomáš z Paříže a následujících šest let strávil v Itálii. Na počátku šedesátých let učil v Orvietu, v Římě a ve Viterbu. V Orvietu se seznámil se svým řádovým bratrem Vilémem z Moerbeke, který přeložil řadu Aristotelových řeckých děl do latiny. Jeho prostřednictvím se tak Tomáš ještě více seznámil s Aristotelovým dílem a pronikl do něj hlouběji než jeho učitel Albert, který ještě vycházel z překladů z arabštiny.

Nejdůležitějším počinem první části tohoto italského pobytu bylo dokončení díla započatého již v Paříži. Jednalo se o encyklopedickou teologickou příručku pro misionáře působící mezi Židy a muslimy nazvanou Suma proti pohanům (Summa contra gentiles). Podnět k vytvoření tohoto díla dal Tomášovi pravděpodobně španělský dominikán Raymond z Peafortu, který hlásal evangelium nekřesťanům ve Španělsku a v severní Africe. Příručka není pouhým záznamem dílčích disputací, nýbrž tvoří souvislý výklad. Je rozdělena do čtyř knih a každá z nich má kolem sta kapitol.

Velmi významná je v první knize pasáž zabývající se boží existencí. Tomáš chápe Boha jako čistou formu, která je námi nepoznatelná. Boha můžeme poznat pouze nepřímo, a to podle výsledků jeho činnosti. Proti těm, kteří existenci Boha popírají například argumentem, že ve světě je rozšířeno zlo, Tomáš formuluje pět důkazů boží existence: 1. musíme předpokládat nehybný princip pohybu; 2. řada působících příčin nemůže pokračovat donekonečna, protože ve všech kauzálních řadách první je příčinou středního a střední posledního; 3. náhodné závisí na nutném, nutné pak na sobě samém, nebo na jiném nutném - musí tedy existovat bytost, která nemá příčinu v jiném, ale je příčinou pro druhé; 4. existují stupňovité rozdíly věcí podle jejich dokonalosti a tak musí existovat nejdokonalejší bytost; 5. ve světě se projevuje účelovost a proto se nemůžeme spokojit s pouhým kauzálním vysvětlením věcí, nýbrž musíme předpokládat vědomou bytost, která vše řídí. Těmito důkazy se Tomáš staví také proti panteismu, podle něhož lze Boha prakticky identifikovat s podstatou světa.

Roku 1265 po smrti papeže Urbana byl Tomáš poslán do Říma s úkolem vybudovat zde středisko pro řeholní dominikánské studium. Dva roky vyučoval teologii v římském kostele u svaté Sabiny. Během svého působení v Římě vytvořil soubor deseti disputací nazvaný podle první z nich O boží moci. Do jisté míry předjímají myšlenky Tomášova vrcholného díla: Sumy teologické (Summa theologiae). Podnět k jejímu sepsání daly zřejmě Tomášovi právě jeho učitelské zkušenosti v Římě. Dílo bylo napsáno jako učebnice teologie pro začátečníky. To, že bylo určeno pro začátečníky, je poněkud zarážející vzhledem k jejímu značnému rozsahu a častému užívání odborné terminologie. Způsob výkladu je čímsi mezi soustavným pojednáním a řadou disputací. Výklad je sice jako disputace dělen na otázky a články a nikoli na kapitoly, ale dlouhý výčet argumentů pro a proti je redukován na tři námitky mluvící proti tezi, kterou Tomáš hájí v hlavním textu (corpusu) článku. Suma se skládá celkem ze tří obrovských částí a poslední z nich zůstala nedokončena.

Během sepisování Sumy začal Tomáš také pracovat na politickém traktátu nazvaném O království. Text vysvětluje zásady, jimiž se mají řídit světští panovníci ve vztahu k církvi. Jasně z něj vyplývá názor, že papeži je podřízena moc duchovní i světská. Tomášovy politické názory navazují zcela jednoznačně na Aristotelovo pojetí politiky. Společnost je třeba nějakým způsobem řídit a organizovat. Lidí je příliš mnoho a každý se snaží egoisticky jednat jen pro vlastní zájem. Proto se někdo musí starat o obecné dobro, aby se lidská společnost nerozpadla. Tak je Tomášem odůvodněna nezbytnost existence sociální autority - státu. Z dobrých forem státu si Tomáš vybírá monarchii. Král by měl být ve své říši tím, čím je duše v těle a Bůh ve světě. Vláda dobrého a spravedlivého krále musí být obrazem boží vlády světu. Za nejhorší formu vlády pak považuje tyranii. Při jejím odstraňování doporučuje trpělivost, neboť násilná změna může vést k ještě většímu zlu.

V době svého pobytu ve Viterbu Tomáš odmítl nabídku, aby přijal místo arcibiskupa v Neapoli. Krátce nato byl roku 1268 odeslán zpět na svou někdejší katedru v Paříži. Jeho profesorské povinnosti spočívaly stejně jako předtím v přednáškách o Písmu a ve vedení scholastických disputací. Krátce po svém příchodu vytvořil text pod názvem Disputace o duši. Duše je podle Tomáše formující princip, který tvoří základ všech jevů života. U člověka to znamená především princip myšlenkové činnosti. „Rozumná duše“ je tak bytostnou formou lidského těla. Tomáš považuje lidskou duši za netělesnou. Její podstatou je čistě duchovní forma. Protože je duše na těle nezávislá, nemůže být ani s tělem zničena, a jako čistá forma nemůže být zničena ani sama o sobě. Jako důkaz nesmrtelnosti duševní substance chápe také lidskou touhu po nesmrtelnosti, kterou nepovažuje za prázdný klam.

Nejznámějším Tomášovým spisem z tohoto působení v Paříži je druhá část Teologické sumy, která se zabývá převážně etickou problematikou. Ve srovnání s Aristotelem vystupují u Tomáše v etické oblasti dvě nové ideje. Předně je to myšlenka posledního cíle. Přirozeným posledním cílem každé stvořené osoby je poznání a láska k První příčině (Bohu). Dále je to myšlenka morální závaznosti. Život na zemi je plný zkoušek, během nichž člověk tvoří svou budoucnost. Rozum mu zjevuje požadavky jeho přirozenosti, jež jsou výrazem samotného božího zákona. Člověk je povinen se takto odhalenému mravnímu řádu přizpůsobit. Morální řád má svou sankci: lidská duše dojde po smrti buď trvalé blaženosti anebo zatracení. Tomáš přejímá tradiční čtyři základní řecké ctnosti: rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlivost, ale připojuje k nim ještě tři ctnosti křesťanské: víru, lásku a naději.

Druhé období Tomášova profesorského působení v Paříži bylo úžasně plodné. Když vznikala jeho Suma, měl plný profesorský úvazek, věnoval se povinnostem zbožného řeholníka a zároveň ještě psal komentáře k velké části Aristotelova obrovského díla. Jeho sekretář dokonce tvrdil, že Tomáš měl ve zvyku diktovat své myšlenky zároveň třem i čtyřem písařům. Na jaře 1272 odešel Tomáš z Paříže na generální kongregaci dominikánského řádu ve Florencii. Zde mu uložili, aby v Itálii založil nové řeholní učiliště. Rozhodl se jej vytvořit při klášteře svatého Dominika v Neapoli a zde také naposledy působil jako učitel. Kromě konání přednášek, pracoval Tomáš v Neapoli na třetí části Teologická sumy, kterou už ale nedokončil.

Při sloužení mše 6. prosince 1273 měl Tomáš tajemný zážitek, který je vykládán některými jako vidění a jinými jako duševní kolaps, který znamenal konec jeho vědecké činnosti. Po něm už totiž nikdy nenapsal či nenadiktoval ani řádek. Na začátku následujícího roku svolal papež Řehoř X. do Lyonu všeobecný církevní sněm. Hlavním projednávaným bodem mělo být smíření řecké a římské církve. Tomáš byl jako odborník na řeckou teologii vyzván, aby se koncilu zúčastnil. Přestože jeho zdraví už bylo značně chatrné, rozhodl se do Lyonu vydat. Poranění hlavy, jež při cestě utrpěl, ho však přinutilo zastavit se na hradě své neteře poblíž Fossanovy. Po několika týdnech byl přenesen do sousedního cisterciáckého opatství, kde 7. března 1274 zemřel.

Po jeho smrti byly některé Tomášovy názory veřejně odsouzeny autoritou pařížské a oxfordské univerzity. Teprve po asi padesáti letech převládl názor, že Tomášovy spisy jsou teologicky nezávadné. Roku 1316 zahájil papež Jan XXII. proces Tomášovy kanonizace. Je pozoruhodné, že mu bylo připisováno velmi málo zázraků. Tento nedostatek však kanonizační proces nezmařil. „Zázrakem je vlastně každý článek v Sumě,“ řekl prý papež a v roce 1323 prohlásil Tomáše za svatého. Ani pak se však Tomáš mezi katolickými teology přílišné úctě netěšil. Teprve encyklika papeže Lva XIII. Aeterni Patris v 19. století z něj učinila oficiálního teologa římsko - katolické církve.

Použitá literatura:

Anthony Kenny, Tomáš Akvinský, Praha 1993.

Josef Pieper, Tomáš Akvinský: život a dílo, Praha 1997.

Stanislav Sousedík, Jsoucno a bytí. Úvod do četby Tomáše Akvinského, Praha 1992.