Vznik Tovaryšstva Ježíšova: Kdo skutečně byli jezuité?

Ignác z Loyoly byl velmi temperamentním, vášnivým a citovým člověkem. Tyto vlastnosti ovlivnily celý jeho život. V období divokého mládí s nadšením a plným nasazením bojoval. Po zranění a obrácení k Bohu se zase jeho temperament projevil intenzivní zbožností. Tyto aspekty se zcela nepopiratelně odrazily i při utváření podoby samotného řádu. Ignácovu minulost vojáka nám připomíná řádová hierarchie a struktura. Také jeho silná zbožnost se stala pro jezuity typickou. Neprojevují ji však okázale na veřejnosti, ale spíše svou zbožnost prožívají individuálně a niterně.

Íñigo López de Loyola se narodil v roce 1491 se ve městě Azpeitia v baskické urozené rodině, kterou spojovala úzká pouta s nejvyššími dvorskými kruhy. Jméno Ignác (latinsky Ignatius) přijal až v dospělosti a důsledně ho užíval až od roku 1546. Vychovatelé se ho snažili formovat tak, aby vyrostl ve zdatného rytíře galantního chování a vystupování. Dvorské mravy si pak v praxi osvojil při pobytu v rodině předního kastilského hodnostáře Juana Velásqueze de Cuéllar.

Vojenskou průpravu získal jako člen osobní stráže navarrského místokrále Antonia de Lara, kde získal hodnost důstojníka. Jeho slibnou vojenskou kariéru ukončilo těžké zranění nohy. To utrpěl roku 1521 při útoku francouzského vojska na navarrskou pevnost Pamplona, kterou spolu s několika dalšími nejstatečnějšími vojáky do poslední chvíle hájil. Přestože jeho stav byl velmi vážný, podařilo se mu nakonec smrti uniknout. Během své dlouhé rekonvalescence se Íñigo rozhodl změnit svůj dosavadní život a obrátil se k Bohu.

Po uzdravení se vypravil na pouť do benediktinského kláštera Montserratu nedaleko Barcelony. Zde vykonal generální zpověď, odložil světské šaty a oblékl poutnické roucho. V blízkém městečku Manresa trávil dny rozjímáním, četbou a psaním prvního náčrtu svého nejznámějšího díla - Duchovních cvičení. Jeho další cesta vedla do Benátek, odkud se vydal lodí do Svaté země. Během návratu do Španělska dospěl k přesvědčení, že se stane knězem. Protože však k tomu neměl potřebné vzdělání, rozhodl se ve svých třiatřiceti letech studovat. Nejprve navštěvoval studium v Barceloně, pak se zapsal na artistickou fakultu v Alcalá de Henares. Zde začal spolu s několika přáteli poučovat své bližní o tom, jak se vyvarovat hříchu. Tím se však dostal do sporu s inkvizicí, neboť kázání a učení bylo povoleno jen vysvěceným kněžím.

Loyola nakonec Španělsko raději opustil a ve studiích pokračoval ve Francii. Roku 1534 obdržel titul magistra filozofie a o rok později ukončil svá studia na Sorbonně. Kněžského svěcení dosáhl i se svými druhy roku 1536 v Benátkách. O dva roky později se Ignácovi přívrženci shromáždili v Římě, kde Loyola už nějaký čas konal exercicie (duchovní cvičení). Tehdy si Ignác i jeho druhové uvědomili, že nechtějí zůstat jen volným společenstvím, ale že chtějí vytvořit pevnější organizaci, která by nesla Ježíšovo jméno. Tovaryšstvo Ježíšovo (latinsky Societas Iesu) bylo papežem Pavlem III. nejprve schváleno ústně a roku 1540 byla právoplatnost jeho existence potvrzena papežskou bulou (oficiální listinou s pečetí). O rok později byl Ignác zvolen členy společenství prvním generálem Tovaryšstva.

V roce 1553 se Ignácovo zdraví začalo zhoršovat a tak se rozhodl nadiktovat závěť svého života. Dílo bylo o dva roky později vydáno jako jeho autobiografie. Zemřel v Římě 31. července 1556 na tzv. římskou horečku, což zřejmě byla těžká varianta malárie, která v Římě řádila po celou dobu středověku. Pitva také odhalila, že měl ledvinové a močové kameny. Jeho tělo bylo oděno do kněžského roucha, uloženo do dřevěné rakve a pohřbeno v kryptě kostela Santa Maria della Strada. Ignác byl blahořečen v červenci 1609 a kanonizován (prohlášen svatým) dne 12. března 1622. Z celkem pochopitelných důvodů je uctíván jako patron vojáků.

Jedním z ústředních pilířů činnosti jezuitského řádu byla od počátku pedagogická aktivita spojená s misijní činností. Řád je totiž založen především na obraně, šíření a upevňování katolické víry. První jezuitskou vysokou školou se stala Papežská univerzita Gregoriana v Římě, kterou založil ještě před svou smrtí Ignác. Do českých zemí přišli jezuité z Vídně již roku 1556 a v Praze založili kolej Klementinum, které byla později povýšena na univerzitu. Jezuité vyučovali kromě teologie také latinu, řečtinu, klasickou literaturu, poezii, filozofii, či rétoriku. Jezuitské školy se tak staly důležitými centry pro vzdělávání budoucích státních úředníků, politiků, právníků nebo spisovatelů.

Jako misionáři se jezuité brzy vydali šířit křesťanství prakticky do celého světa. Největší úspěch měli v Latinské Americe. Nové misie založili například v Brazílii, Peru, Kolumbii, Bolívii a Mexiku. V Asii byli jezuité s šířením víry úspěšní hlavně na Filipínách, kde se ostatně křesťanství udrželo dodnes. V Japonsku v roce 1580 jezuitům udělili panství Nagasaki. Později však jezuity z Japonska vyhnali kvůli obavám z jejich rostoucího vlivu. V roce 1541 přijel do Goa v portugalské Indii František Xaverský, což byl jeden z prvních Loylových společníků. Roku 1594 založili rovněž v portugalském Macau v Číně jezuitskou kolej svatého Pavla. Jezuitští učenci se též během misií věnovali studiu místních jazyků a sepisování jejich gramatik a slovníků.

Ideová východiska Tovaryšstva Ježíšova jsou obsažena v Ignácově příručce nazvané Exercitia spiritualia (Duchovní cvičení). Jejich provádění má směřovat k poznání Boha i sebe samého. Každý člen měl vliv těchto cvičení pozorovat především sám na sobě. Musel rozjímat o životě člověka na tomto světě, o smrti, o víře, ale také nabádat k dobrým skutkům, aby lidé nezpohodlněli a nezlenivěli. Loyola ovšem nedoporučoval řádovým bratrům dlouhé a vysilující modlitby. Pravou zbožnost podle něj dokazují při své každodenní aktivní práci v církvi a tím plnohodnotně slouží Bohu.

Jezuité se v rámci své morální teologie také zabývali problematikou hříchů a pokání. Postupně byla sestavena celá stupnice hříchů od nejlehčích po nejtěžší. Toto formální „škatulkování“ hříchů se podobalo systematické klasifikaci v přírodních vědách a často poskytovalo náměty k satirickým výpadům. Jezuité byli každopádně přísnější k vlastním členům než k laickým věřícím. Možná právě proto si jezuity za své zpovědníky a duchovní rádce vybírali zástupci předních panovnických rodů, šlechtici i běžní měšťané.

Vnitřní uspořádání Tovaryšstva Ježíšova bývá nejčastěji přirovnáváno k pevné vojenské organizaci. Závaznou normou organizace je řádová ústava - Konstituce. Podle ní se společenství dělilo na tři základní skupiny. Nejprve byli kněží (otcové - patres), dále scholastikové, tedy studující členové řádu, a pak tzv. coadiutores temporales (laici), jimž příslušela péče o bezprostřední chod řádových domů. Nejvyšší třídou v kněžské skupině byli profesové. Ti tvořili vlastní jádro Tovaryšstva a z jejich kruhu byl vždy vybírán nejvyšší představitel řádu - generál.

Tento termín vznikl z latinského označení „praepositus generalis“, což lze přeložit jako hlavní či ústřední představený. Byl volen doživotně a měl v řádu nejvyšší výkonnou moc. Jeho nadřízeným byl pouze papež a samozřejmě autorita absolutní, Bůh. Specifickým fenoménem byli nováčci - novicové. Přijetí do řádu nebylo jednoduché. Žadatel se musel podrobit posouzení a oprávněnost svého předsevzetí si musel ověřit především sám. K tomu sloužil dvouletý noviciát. Pokud se adept rozhodl po jeho absolvování zůstat, prošel krátkými exerciciemi a přistoupil ke generální zpovědi. Poté směl obléknout řádový oděv a stát se plnohodnotným členem řádu.

Literatura:

Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo, Praha 1995.

Jonathan Wright, Jezuité: misie, mýty a dějiny, Praha 2006.

Stefan Kiechle, Jezuité, Praha 2012.