Článek
Ministerstvo vnitra vydalo zprávu o projevech extremismu a předsudečné nenávisti za první pololetí roku 2023. Ve zprávě se říká, že „tradiční extremistickou a xenofobně populistickou scénu zcela zastínilo tzv. antisystémové hnutí“. Zpráva ovšem antisystémové hnutí nedefinuje. Komentuje však některé názorové proudy, aktivity a události, ze kterých má nejspíše definice antisystémového hnutí vyplynout. Existuje-li anti-systémové hnutí, pak zákonitě musí existovat jeho opak, systémové hnutí, resp. systém. Zkusíme-li charakterizovat systém, možná za jeho hranicemi uvidíme anti-systém.
Dnešní doba se vyznačuje mimo jiné i postupující ideovou lobotomizací tradičních politických stran. Důsledkem je jejich ideové sbližování. Prakticky všechny směřují do bezbarvého středu politického spektra. Tento střed a jeho okolí tvoří ideový základ systému a tradiční strany nezvladatelně přitahované k jámě ideové prázdnoty jsou jeho hybnou silou.
Systém je především ideologický pojem. Nejen Ministerstvo vnitra, ale i média a další subjekty napovídají, že systém je eurooptimistický, nemá problémy s imigrací z civilizačně odlišných míst ani s genderismem a Green Deal je pro něj něco jako poznaná nutnost. Systém nedůvěřuje národnímu státu, libuje si v dotacích a svobodu slova má sice postavenu vysoko, ale ne zase tak moc, aby jí politická korektnost nešlapala na paty, a tak dále. Systém zkrátka není politicky neutrální.
Doba nepřeje politické vyhraněnosti, kterou jsme znali, když soupeření pravice a levice bylo považováno za zdravé, normální a tedy chtěné. Systém se maskuje a chce se tvářit jako neideologický, jako objektivní dobro. Chce se tvářit jako konečně nalezené optimum, konečně poznaná rovnováha mezi překonaným rozlišováním pravice a levice. A nejen to. Systém chce, aby byl synonymem demokratického právního státu a vlastně i Západu jako takového.
Kdo je pak ten, kdo se od systému příliš vzdaluje, kdo jej kritizuje? Má vůbec právo se nazývat demokratem? Ovšemže existují skutečně protidemokratické síly, které právem patří do hledáčku bezpečnostních služeb a třeba i Ministerstva vnitra. Samozřejmě, že proti systému stojí i různí hochštapleři, šílenci apod. Jenže o nikoho z nich mně nejde. Jde mně o ty, kteří jsou sice politickými oponenty systému, ale jsou plně demokraticky smýšlející a kulturně a politicky patří do starého dobrého Západu. Jsou to lidé, kteří odmítají přistoupit na to, že systém je konečným objektivním dobrem. Nechtějí se tvářit, že systém je totéž, co podstata demokratického právního státu. Vědí, že je to jen jedna z možných politických ideologií a že je v demokracii legitimní se jí stavět do opozice.
Systém je pozoruhodně netolerantní. Pomocí různých soft-power metod své demokratické oponenty shazuje a nálepkuje. Na své straně má systém většinu relevantních médií včetně těch veřejnoprávních, rozsáhlou síť politických neziskovek a většinu establishmentu. V posledních letech systém vynašel novou zbraň. Řadu těch, kdo mu oponují, označuje jako prorusky jednající. V kontextu na pozadí probíhající ruské agrese na Ukrajině je to smrtící označení. Oponenti systému tak, podle systému, jednají možná nevědomě, ale jednají tak. Už například nelze být euroskeptik a neriskovat označení prorusky jednajícího. Systém se brání a odmítá připustit, že mohou existovat lidé, kteří chápou nebezpečnost Ruska, jsou demokraté, mají rádi tradiční Západ, ale považují ideologii systému za nebezpečnou. Ideologie systému je navíc, možná paradoxně, v mnohém protizápadní a nedemokratická, ale to je na jiný článek.
Musíme se vrátit k úsilí o pečlivé rozlišování na jedné straně toho, co je nejnutnějším hodnotovým minimem České republiky jakožto národního, demokratického a právního státu, a na druhé straně toho, co už je politickou ideologií, která jako výsledek demokratických voleb na volební období ono hodnotové minimum „obalí“ a posunuje naši zemi určitým směrem. Jinak řečeno, musíme se vrátit k odlišování toho, co nezbytně definuje náš národní, demokratický stát, od toho, co je už běžnou politikou, která se volby od voleb mění. Pak můžeme bez potíží to první nazvat třeba systémem a hovořit o antisystému, kde v takovém případě zůstanou jen skuteční nepřátelé demokracie. My jsme však ve stavu, kdy si určitý politický proud osoboval právo na objektivní pravdu, obě kategorie smísil a zneužívá toho.
