Jak jeden výrok odhaluje ruský imperiální pohled na střední Evropu

„My vás živili od roku 1948 až do roku 1989. Bez nás byste žili jako Somálci.“

Tenhle výrok slyším z ruského veřejného prostoru opakovaně. A pokaždé zní stejně sebejistě.

Zkus si, čtenáři, položit jednoduchou otázku:

Kdyby Sovětský svaz skutečně „živil“ střední Evropu, proč se jí začalo dařit až poté, co jeho vliv skončil?

Ten výrok neříká jen něco o tom, kdo ho vyslovil. Říká mnohem víc o způsobu myšlení, který se v ruském veřejném prostoru vrací znovu a znovu. A který má hluboké historické kořeny.

Na první pohled jde o tvrzení ekonomické. Sovětský svaz prý „živil“ země střední Evropy.

Pod povrchem se ale skrývá něco jiného. Představa, že: jedna země má právo rozhodovat o jiné, závislost je přirozený stav, samostatnost je luxus, který si malé státy nemohou dovolit.

Poznáváš ten vzorec?

Já si velmi dobře pamatuju, jak se žilo před rokem 1989, kdy jsme byli součástí sovětské sféry vlivu. Nebyla to doba prosperity ani stability. Byla to doba nedostatku a stagnace, zavřených hranic a omezených možností. Byla to také doba systematického dohledu. Slídění, donášení, všudypřítomný strach, nutnost přetvářky. Politická loajalita se nevynucovala přesvědčením, ale tlakem. Členství v KSČ bylo pro mnoho lidí podmínkou profesního i osobního přežití. A nad tím vším stála realita policejního státu a okupace cizí armádou. Tohle nebyla prosperita. Byl to totalitní systém udržovaný silou.

Historická fakta Československa po roce 1948:

bylo násilně začleněno do sovětského bloku, přišlo o možnost volně obchodovat se Západem, muselo přizpůsobit svou ekonomiku potřebám Moskvy.

Ano, existovala výměna surovin a zboží v rámci RVHP. Ale tvrzení, že Sovětský svaz „živil“ Československo, ignoruje zásadní skutečnost. Československo bylo jedním z hlavních evropských producentů uranu a podle historických studií bylo více než 95 % vytěžené produkce v letech 1946–1990 vyvezeno do Sovětského svazu. Uran, klíčová strategická surovina pro sovětský jaderný program, byl získáván na základě politicky vynucených dohod, bez tržní ceny a bez kontroly nad jeho využitím. Tento vztah nesloužil satelitním státům, ale centru impéria.

A pamatuji si i drobné, ale výmluvné obrazy každodennosti okupace. Manželky sovětských důstojníků systematicky vykupovaly české obchody s kvalitním a luxusním zbožím. Kufry, balíky, bedny. Všechno putovalo vlakem přes hranice do Sovětského svazu.

Zároveň mám dodnes před očima tváře mladých sovětských vojáků. Vyhublí, unavení, často dezorientovaní. Stáli v ulicích nebo v kasárnách a čekali na rozkaz, který mohl kdykoli přijít. Nešlo o jednotlivce, ale o přítomnost cizí armády, která byla viditelným symbolem moci, nikoli ochrany.

Ten kontrast byl výmluvný: odvoz zboží jedním směrem, chudoba a strach v tom druhém.
Tak nevypadá pomoc. Tak vypadá okupace.

Ten výrok není náhodný. Je součástí hlubšího přesvědčení, že malé státy nejsou skutečně svébytné. Že bez „ochrany“ nebo „vedení“ silnějšího hráče nemohou obstát. Tohle myšlení je typické pro imperiální kulturu. Nejde jen o Rusko. Najdeme ho v různých obdobích dějin u všech impérií. Rozdíl je v tom, že některá se s tímto dědictvím dokázala vyrovnat. Jiná ne.

Paradoxně podobné argumenty slyším občas i doma. Že jsme příliš malí, příliš slabí, příliš závislí. A přesto existují státy jako Švýcarsko nebo Belgie, které svou velikost neproměnily v alibi, ale ve strategii.

Možná nejpádnějším argumentem proti tomuto narativu je samotná realita. Po pádu železné opony:

Česká republika se ekonomicky přiblížila západní Evropě, životní úroveň výrazně vzrostla, otevřely se trhy, které byly desítky let uzavřené. Začali jsme růst bez Sovětského svazu. Bez Moskvy. Bez „živitele“. Stagnace skončila. Pád do chudoby se nekonal. Jak to zapadá do představy, že bychom bez něj „žili jako Somálci“?

Ten výrok není o historii. Je o současnosti. O neschopnosti přijmout, že někdo, kdo byl kdysi podřízený, se dokázal postavit na vlastní nohy. Že samostatnost není dar shora, ale výsledek odpovědnosti a rizika.

Pro imperiální myšlení je to vždycky těžko stravitelné. Protože impérium nestaví na důvěře v život jednotlivce, ale na ochotě obětovat ho ve jménu vyššího cíle. Ne v metaforickém smyslu, ale velmi konkrétně: lidské životy jako prostředek, ne jako hodnota.

Možná i proto se v takových narativech tak snadno rozmáhá kultura smrti. Kultura, která ospravedlňuje chudobu jako nutnost, násilí jako nástroj a ztrátu lidské důstojnosti jako vedlejší škodu dějin. Kultura, která neumí unést představu, že život může růst bez dozoru, bez donucení, bez impéria.

A právě proto je pro ni tak provokující skutečnost, že země střední Evropy začaly prosperovat teprve ve chvíli, kdy se z této logiky vymanily.

Timothy Snyder: Bloodlands

Mark Kramer (Harvard University): studie o RVHP

Český statistický úřad – ekonomický vývoj po roce 1989

Encyclopaedia Britannica – Council for Mutual Economic Assistance

Karel Kaplan: Uran a moc

Mark Kramer (Harvard University): studie o sovětském jaderném programu

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR)

Encyclopaedia Britannica – Soviet Atomic Program