Článek
První zimní olympijské hry 21. století naznačily, že sport rozhodně není apolitický, ale také jak ho mohou ovlivnit sdělovací prostředky a téměř davová hysterie. V obou zmíněných případech šlo vždy o spor Severní Amerika - Rusko a výsledek byl bohužel značně kontroverzní.
Neměla žít
Jedna z hlavních hrdinek Jelena Viktorovna Běrežnaja si prožila životní martyrium. Ruská rodačka kvůli přetlaku krasobruslařů ve své vlasti zpočátku reprezentovala Lotyšsko s Olegem Šljachovem, ale despotický partner se k ní nechoval jako gentleman a pár nakonec skončil krvavém extempore - 9. ledna 1995 při nešťastném kontaktu Šljachov bruslí Jelenu téměř skalpoval. Běrežnaja částečně ochrnula a o vážnosti jejího zranění svědčí i fakt, že se musela učit znovu mluvit. Mnozí odborníci hovořili o zázraku, že ještě žije.
V době rekonvalescence jí byl obrovskou oporou krasobruslařský kolega Anton Tariejevič Sicharulidze. Ač měl solidně našlápnutou kariéru s Marií Petrovovou, s níž dobyl dva juniorské světové tituly , do jisté míry obětoval svou kariéru a Jeleně chtěl pomoci (vůbec totiž nebylo jisté, že krasobruslařka se vrátí na led). Petrovova ho v jeho rozhodnutí podpořila a vytvořila nový pár s Aleksejem Tichonovem (jejich eskapády jsou také hodné vlastního příběhu). Nakonec se Běrežnaja po téměř dvou letech dala opět dohromady a s Antonem začala druhou část své sportovní dráhy, nyní už v barvách Ruska.
Klacky pod nohy
Při únorovém ME 2000 přišel pár o zlaté medaile kvůli pozitivnímu testu na pseudoefedrin u partnerky. Lze však říci, že nešlo o záměr - podobně jako například československý hokejista František Pospíšil v Innsbrucku 1976 si Jelena vzala lék proti bronchitidě; nijak jí nepomohl, ostatně v letech 2004 až 2010 byl jako lék povolen. Další nepříjemnost pár zasáhla v listopadu 2011, kdy v při tréninku zasáhla Jelenina brusle Antonovu ruku a 12 centimetrů dlouhá rána se musela šít. Zranění přeci jenom přípravu před ZOH lehce ovlivnilo.
Rusům vyrostl velmi rychle vážný soupeř - kanadský pár Jamie Salé-David Pelletier. Šli dokonce tak daleko, že pro ZOH oprášili starý program na melodii Love Story, podle mnohých odborníků kvůli vyvolání obvyklých emocí. Jenže v krátkém programu Kanaďané spadli a na své soupeře ztráceli. Do očí také bilo zcela odlišné provedení: Rusové volili technicky vypracovanou a jemnou notu, Kanaďané šli cestou agresivního, nespoutaného projevu. Volnou jízdu měli Běrežnaja-Sicharulidze technicky i umělecky náročnější, ale Anton zaváhal u výjezdu z dvojitého axelu. Nakonec je pět z devíti rozhodčích umístilo na první místo - a začal tanec.
Síla médií a skandál navrch
Zejména severoamerické agentury začaly zpochybňovat výsledky a Salé/Pelletier dávali jeden rozhovor za druhým. Rusové naproti tomu odmítli být v centru dění, jen Sicharulidze si během mediální smršti povzdechl „Za námi nikdo nestojí…“, takže nastala jakási bitva odborníků - ti tvrdili, že pokud umělecko-technické provedení ve volné jízdě bylo de facto shodné, přihlíželo by se ke krátkému programu a ten měl ruský pár jednoznačně lepší.
Poté se objevila zpráva, že francouzská sudí Marie-Reine Le Gougne na nátlak šéfa francouzské krasobruslařské organizace Didiera Gailhagueta přisoudila Rusům první místo výměnou na obdobnou „pomoc“ v kategorii tanečních párů ve prospěch dvojice Marina Anisina - Gwendal Peizerat. Jak sudí, tak Gailhaguet nařčení popřeli, navíc o Francouzce se vědělo, že „… k Rusku chová značný odpor“. Ovšem jakmile ve věcí byla média, roztáčel se nadále mlýn skandálu a byl záhy objeven i skutečný viník - Alimžan Tochtachunov, boss organizovaného zločinu, tahající podle ,zaručených zpráv’ za nitky i ve sportu.
Rozebírat celý případ by zabralo prostor rovnající se knize. Šéf krasobruslařské unie (ISU) Ottavio Cinquanta se zaručil, že ISU provede interní hodnocení. Sicharulidze jenom poznamenal, že kdykoli je Salé/Pelletier předstihli, nikdy si nestěžovali. Nakonec došlo k bezprecedentnímu rozhodnutí: oba páry dostaly zlaté medaile, stříbrná tak vůbec nebyla udělena. Dokonce byl 17. února zopakován medailový ceremoniál, kam se obě dvojice dostavily - chyběli pouze bronzoví Číňané Süe Chen/Hongbo Zhao, kteří se této „taškařice“ odmítli zúčastnit. Rusové s Kanaďany pak ještě dojemné chvíle podtrhli při závěrečné exhibici společným provedením prvku zvaného ,spirála smrti’.
Kontroverze vedla ke změně
Tím ale kontroverze neskončily. V zákulisí zněly zprávy, že Američané aspoň v jedné kategorii chtějí dobýt triumfu a tím vzdát hold hrdinům z Ground Zero. Muži, sportovní dvojice a tance tuto možnost nenabízely, ale v ženské kategorii měli zástupci hvězd a pruhů hned tři želízka v ohni. Leč u každého bylo nějaké ale… Ostřílená matadorka Michelle Kwan měla problémy s provedením jednoho ze zásadních skoků - trojitým lutzem (dokonce se říkalo, že skáče paskvil, pro nějž se vžil termín flutz - spojení s méně náročným flipem), Sarah Hughes a Sasha Cohen byly vlastně ještě juniorky.
Proti nim stála už časem a výkyvy kariéry zocelena Irina Edvardovna Sluckaja. Jako dívenka ukončila nadvládu černé perly, Francouzky Suryi Bonaly, po následném hledání sebe sama a koketováním s ukončením kariéry se opět prodrala na vrchol a dalo se předpokládat, že v Salt Lake City bude plnit roli favoritky. Krátký program vyhrála Kwan, ale s ohledem na omezený počet povinných prvků toto vítězství ještě mnoho neznamenalo. Ve volném Sluckaja nasadila skutečně výraznou technickou převahu, jenže k jejímu velkému překvapení ji sudí odsunuli na druhé místo za Sarah Hughes, která byla před volnými jízdami až čtvrtá. Plačící Ruska po odchodu z místa zvaného ,kiss & cry’ zoufale křičela: „Jak je tohle možné?“ a experti se ještě dlouho dohadovali, v čem byla Američanka tak výrazně lepší. Nenašli nic a média tentokrát mlčela. Podaná stížnost ze strany ruské výpravy byla tentokrát velmi razantně smetena - nejspíš si MOV a ISU nechtěly dále komplikovat život.
Rozdílné osudy
Jeden z důvodů mohla naznačit následná exhibice, na níž si Hughes přivezla potrhanou americkou vlajku a navzdory apolitičnosti her možná vysvětlila své překvapivé vítězství, aspoň tak to komentovala většina sportovních deníků. Sluckaja už působila vyrovnaně na stupních vítězů a jistou satisfakcí - medaili v kategorii žen vybojovala jako vůbec první reprezentantka Ruska (v barvách SSSR dobyla Kira Ivanova pouze bronz v roce 1984) - ji mohla být replika olympijské zlaté, kterou ze 700 gramů ryzího zlata přímo pro ni nechal vytvořil podnikatel a politik Anton Bakov.
Milovníci krasobruslení už o rok později byli svědky, jak o rok později se Sarah z křehké dívenky stala výraznější ženou - v MS 2003 neměla na špičku nárok, kazila skoky a její projev byl mírně řečeno těžkopádný: skončila šestá a s kariérou na amatérském ledě se definitivně rozloučila. Irina navzdory osobním problémům (v roce 2003 nejela na MS kvůli transplantaci ledviny její matky) a zdravotním (diagnostika vaskulitidy) dobyla ještě dva evropské, jeden světový titul a své působení na ledě ukončila na ZOH 2006 bronzovou medailí.
Jeden dopad však oba případy měly. ISU dospěla k názoru, že stávající hodnocení, ve kterém rozhodčí přidělují závodníkům umístění, stejně jako šestistupňová desetinná škála známek už není dostatečné. Byla provedena zásadní změna, čímž nadobro zmizely ony tolik ceněné „šestky“ - postupně se vyvinul nový systém, v němž byl každý technický prvek přesně hodnocen. Jen onen umělecký dojem je stále subjektivní věcí sudích…
Jedná se pouze o zestručněné podání dvou událostí, které v roce 2002 hýbaly krasobruslařským světem. Dalo by se říci, že pod olympijskou vlajkou byly ony příběhy nejvýraznější.
Zdroje:
Dobový tisk 2002 a 2006
Přímé přenosy ZOH 2002 a 2006
Historický slovník krasobruslení (James R. Hines - 2011) - ISBN: 978-081 086 8595
Archivy olympijských her
