Nejsvobodnější země Evropy? Rumunsko

Před pár týdny jsem se vrátil z mé druhé výpravy do Rumunska. Tuto zemi jsem si oblíbil a obdivuji, jak se rychle rozvíjí a zároveň jak si uchovává svou krásu divokých Karpat. Viděli jsme maďarsko-rumunské pohraničí, Banát s českými starousedlíky, mohutný Dunaj u Železných vrat, horské silnice Transalpina a Transfagarasan, turistické lákadlo „Drákulův“ hrad Bran, spoustu horských silnic a přírodních parků a  realitu svérázného ukrajinsko-rumunského pohraničí. Ochutnal jsem místní pokrmy, poznal rumunskou pohostinnost, kvalitu silnic a početnou zvířenu na cestách. Rumunsko je častým cílem motocyklových cestovatelů a určitě se sem budou rádi vracet, stejně jako já. A to přesto, že umím rumunsky asi tři fráze: dobrý den, dobrý večer a děkuji. A zabírá to, na to „vemte jed“! Není nic krásnějšího než úsměv na jinak zachmuřené rumunské tváři.

Co v Rumunsku uvidíte a zažijete?

V rumunsko-maďarském pohraničí si všimnete zvláštních nápisů ve staromaďarském runovém písmu. Dvojjazyčné názvy obcí tady lehce provokují rumunské obyvatelstvo a naznačují, kdo se tady cítí doma. Ach, ty menšiny! Určitě každého musí zaujmout perfektní kvalita místních hlavních silnic, které vznikaly často za přispění Evropské unie. Ovšem to neznamená, že vedlejší silničky jsou stejně pěkné. Totiž jsou – pro milovníky offroadu a šotolin. A když už jsme u cestování, počítejte s množstvím toulavých psů různých velikostí. Tolik přejetých psů a lišek jen tak někde nepotkáte.

Rumuni jsou přátelští a například tamější číšníci a servírky se netváří tak otráveně jako jejich kolegové a kolegyně v Česku. Zatím je vidět, že mají rádi hosty a netrpí na overtourismus. Zajímavá je návštěva českých obcí v Banátu. Tato oblast v kopcích nad Dunajem se stala domovinou českých vystěhovalců, kteří oblast osídlovali od roku 1823. Dodnes jsou hrdí na svůj český původ a své krajany rádi uvidí. I když… už toho začíná být moc. Když jsme se připletli k nějaké slavnosti v Eibenthálu (Tisovém údolí), na níž tekla kofola proudem a prodávaly se bramboráky, neměl jsem úplně pocit nějaké romantiky. Spíš komerce z Václaváku.

Rumunské hory jsou nádherné. Krajina je velmi členitá, lesy jsou husté a asi bych se trochu bál tam bivakovat. Už jen z důvodu nechtěných setkání s místní faunou. Při sjezdu Transfagaraše se v jeho zalesněné spodní etapě setkáte s množstvím žebrajících medvědů přímo na silnici. V zatáčce stojí nějaký kiosek s občerstvením a o sto metrů vedle sedí medvědice se dvěma medvíďaty a stopuje auta. Lidé jim tu ta tam hodí z okýnka nějaké to papání a medvědi se oblizují. Ta tam je zvířecí plachost. Plný žaludek zvítězil. Tím se dostávám k rumunské kuchyni…

Nebudu lhát, když řeknu, že rumunské jídlo je hnusné. Nebo v restauracích neumějí vařit. Vše je na tuku, samá vejce, maso hodně do sucha upražené. To by ještě nevadilo. Ale když nám na břehu Dunaje přinesl místní majitel penzionu specialitu – grilovanou rybu, nevěřil jsem svým očím. Bylo to v polévkové misce, plavala tam vařená zelenina, zejména papriky a čili papričky. Mezi tím se převalovalo cosi bílého – ryba. Na můj dotaz, co to je, jsem se dozvěděl, že krap (rumunsky kapr). Opáčil jsem, že chci grilovanou, ne vařenou rybu. A on prý, že grilovaná je, ale pak ještě pro jistotu hodinu vařená v té zelenině s česnekem. A když k tomu přikusujete lepivou polentu, zákonitě se musíte těšit na české lečo nebo třeba párek v rohlíku. Nicméně jsem se v Rumunsku ani jedno nepoto… víte co.

Návštěvníka také musí zaujmout rumunsko-ukrajinské pohraničí. Ne snad, že by ta rovinatá krajina byla bůhvíjak krásná. Ale v tomto chudém kraji pojednou vplujete do velkých vesnic, jež jsou zaplněny okázalými a kýčovitými vilami ve stylu rumunského podnikatelského novoantického baroka. Zeptal jsem se AI, kde na to tady ti lidé berou peníze. Inu, prý je tam několik úspěšných farmářů. Ale jinak je to šedá až černá ekonomika: pašeráci, gastarbajtři, mafiáni. Asi se nebudete divit, když řeknu, že jsem tady raději moc nefotil.

Proč vlastně jezdíme do Rumunska? Je to kvůli přírodě? Kvůli pohostinnosti? Možná. Ale určitě to je kvůli té svobodě na silnicích. Silnice s kvalitním povrchem a slabým provozem jsou rájem pro Středoevropany, uvyklé na nervující kolony, agresivitu a přeznačkované ulice. Přes obec tam policie (kterou mimochodem moc nepotkáte) jezdí kolem sedmdesátky a ostatní se tomu přizpůsobují. Radary tam neznají, značkami šetří. Řidiči netroubí, neproblikávají, nelamentují a „nefakují“ z okénka. Nikdo s námi nezávodil a nepředjížděl za každou cenu (na rozdíl od Maďarů a Slováků). Všichni prostě jedou - ne pomalu, uhýbají se, je-li potřeba a jsou v pohodě. Možná je to tou stravou, nevím. Rozhodně jsem zažil pocit svobody, jakou jsme naposledy vnímali v divokých devadesátkách. Uvědomil jsem si to zejména večer na hotelu, když jsem se (chyba!) podíval do mobilu na české zprávy. Hrozí pokuta, pokud zatopíte ve starém kotli. Hrozí pokuta, pokud nebudete mít projektovou dokumentaci k vašemu tři sta let starému statku. Budou se zvyšovat daně z nemovitostí. Budou se měřit emise přímo na ulicích. A tak dále a tak dále. Pohled do mobilu byl jako pohled do pekla. Co je to za svobodu, ve které je na každý lidský pohyb nějaký zákon, zákaz a příkaz?

Ihned po návratu do mé milované vlasti jsem musel zapomenout na rumunské silniční zvyklosti a připomenout si hustotu radarů. Také jsem se navrátil do reality zakaboněných servírek a zákeřných děr uprostřed zdánlivě kvalitních silnic. Nicméně doma je doma!

Když se mi tak líbí v Rumunsku, proč se tam neodstěhuji? Myslím, že jsem zkorumpován. Jsem uplacen jistotou životní úrovně, zdravotnictvím a mojí českou zaprděností. „Krejzy“ jízda čoudícím dieselem v horských serpentinách by mě časem omrzela. Rumun by ze mě dobrý nebyl. Asi by se mi nikdy nepodařilo tu kotletu tak dokonale upražit a grilovanou rybu utopit.